Dopředu se omlouvám, kapitola je trochu delší než normálně.

Kapitolu vydávám předčasně na počest Alzbeta_358, která byla první a nejlepší vůdkyní našeho hraničářského sboru. Tato úžasná osůbka mi bude navěky odpočívat v srdíčku, i když se rozhodla své počínání na Wattpadu ukončit. Všechnu čest Bětce a minutu ticha pro ní.

Jedno bylo jasné. Tyhle chodby měli několik kilometrů, zasahovaly hluboko do města a zřejmě byly využívanější daleko více, než by zapomenutý labyrint z dávnověku měl být. Na kamenných stěnách porostlých houbou a plísní byly zavěšeny pochodně, které očividně někdo používal. Olej z nich často ukapával k zemi, ale ohořelé pahýly nebyli výjimkou.

Kráčeli chodbou jak nejtišeji svedli. Šli po tmě, protože světlo by bylo vidět z dáli a navíc si ani jeden nevzal křesadlo. Když na tuto drobnost přišli, bylo už pozdě se vrátit a stejně by to ani jeden v zápalu pro útěk nechtěl (nehledě na skutečnost, že jim v patách byl výkvět hraničářstva).

Orientovat se tak mohli pouze hmatem, který byl dost omezený. Jednou kvůli tomu málem spadli do jakéhosi příkopu alias bývalého vinného sklípku, o pár kroků později jejich ruce opírající se o zeď ztratili oporu a oba spadli do výklenku bývalého větracího otvoru. I přes tyto drobné zádrhele byla ale cesta příjemná a rovná, v ničem nepřipomínala na hrubo připravenou únikovou chodbu.

Alex už poměrně jistě kráčela po kluzkých kamenech. Letmo se dotýkala zdí, za kapuci pláštěnky se držel Sam. V chodbě bylo teplo, ale vzduch, který nikudy nemohl unikat, byl překvapivě čistý a dýchatelný. A velmi brzy se měli dozvědět proč.

Odpověď spadla Alex přímo do náruče. Když se vzpamatovala z šoku, ohmatala dřevěný trám a snažila se zjistit odkud pochází. Záhy Sam odhalil, že trám byl původně součástí Alexina velikého nepřítele- dveří.

Kus dřeva se už v kameni neudržel. Houba a vlhký vzduch vedli s pevnou strukturou dřeva souboj zřejmě několik let a byla neuvěřitelná náhoda, že si ten ztrouchnivělý trám vybral zrovna tento okamžik.

Alex kus dřeva položila a sáhla na kliku dveří. Slyšela povědomé lupnutí, jak Sam založil šíp do tětivy. Věděla že nenapnul, neslyšela povědomý skřípot dřeva a provazu a Sam nebyl takový hlupák, aby luk tímto způsobem ničil. Ruka na klice se jí chvěla, a tak začala počítat do tří.

Jedna...

             ...Dva...
                          ...tři!

Nic. Dveře se otevřít ani nepokusila. Zkusila tedy znovu odpočítávat, ale se stejným výsledkem. Když se pokusila proces zopakovat potřetí, v duchu na sebe řvala. Dokázala bez sebemenšího pohnutí sedět vedle armády Kalkar a Wargalů, s lehkostí pírka ujela hraničářským učňům, ale vzít za kliku jí dělá problémy?

,,Je někde problém?" Zeptal se po necelých pěti minutách čekání Samuel. Alex si povzdechla a konečně vzala za kliku.

Bylo tam světlo. (Pozn. autora: původně jsem chtěla napsat bylo zamčeno, ale to bych to celé musela protáhnout ještě o jednu kapitolu:])

Hrozně moc světla, abychom byli přesní. Paprsek procházející zkrze dveře, které byly z jedné strany pobyté železem, osvětlil onu dlouhou chodbu. Teprve teď viděli všechny ty výklenky, slepé chodby a krápníky špičaté jako dračí tesáky.

Místnost za dveřmi byla ale naprostý opak. Vypadala spíše jako nějaká hodně luxusní komnata na hradě, nebýt toho divného kamenného stolu plného řetězů a oblečení, který zaujímal střed. U stolu byla tyč na níž visel pochybně vyhlížející vak.

Místnost byla prázdná. Sam uklidil šíp a složil luk, který si přichytil zpět na záda. Alex zatím obcházela místnost a z uctivé vzdálenosti se vyhýbala stolu. Zjistila tak ku příkladu, že do místnosti vedou ještě dvoje dveře a že jediná zeď bez dveří je téměř ke stropu zaházena železnými trubkami a látkami všemožných barev. Tato informace jim záhy poskytla výhodu, protože z chodby z které přišli uslyšeli kroky. Sam vyděšeně dveře zavřel a rozběhl se k Alex, která se už soukala do úkrytu mezi harampádím.

Trvalo celou věčnost než se dveře zase otevřeli. Vlastně to trvalo tak dlouho, že už se oba učňové málem rozhodli vylézt ven. Do místnosti vztoupil muž středního věku se zrzavou kšticí vlasů. Chtě nechtě si ho Alex málem spletla s velitelem sboru Leyem, který sice nosil vlasy v drdolu, ale barva byla naprosto totožná.

,,Ach jo, ach jo. Co s tebou, příteli?" Ozval se jeho hlas. Alex cítila, jak sebou Sam trhl, zřejmě si myslel že mluví na něj. Jak nejtišeji svedla položila ruku na tu jeho, aby ho uklidnila. Dále se věnovala scéně, která se před ní začala odehrávat.

Zrzek přešel k vaku na tyči a pohlédl do něj. Zřejmě se mu ani trochu nelíbilo to uvnitř, což se rozhodl napravit. Přešel protějším dveřím a vytáhl odkudsi láhev silné severské pálenky, kterou dokázali pít jen někteří skandijci. Láhev vylil do pytle a poté ji odhodil.

A Alex by se krve nedořezal. Hromada hadrů na stole se pohnula, a tak viděla známé plavé vlasy a poté i modré oči, které teď podlévala krev.

Gilan hleděl do prázdna. Na hlavě, a vlastně všude po těle měl zaschlou krev- vzpomínky na souboj u skal. Tělo a končetiny měl pevně přidělané ke kameni a do levé ruky mu vedla tenká hadička, do které pomalu kapal obsah podivného vaku.

,, Stále si nechceš popovídat?" Zeptal se Gilana zrzek hlasem, jakým se učitelka snažívá ukolébat ke klidu žáka, než na něj tvrdě a bez zábran vyskočí.

,,N-h..." Zamumlal těžkým hlasem hraničář. Alex do očí vtrhli slzy a jediné co jí bránilo okamžitě nevyskočit a běžet učiteli na pomoc byla její ruka položená na té Samově. Teď mu ji drtila se vším vztekem, ale jinak se ani nehnula. Nesměla.

,,Ne? Když myslíš..." Zrzek obešel stůl tak, aby stál přímo před Gilanovým obličejem. Hraničář odvrátil hlavu pomalým pohybem člověka, který jen sotva vládne tělu, ale zrzek ho vůbec ne jemně popadl za tváře a otočil ho zpět.

,, Určitě ti nemusím říkat, co je to rulík zlomocný, že? Budu tak hodný, že to připomenu: tenhle kamarád tvářící se jako borůvka může pěti bobulkami zabít člověka. Ale tak rychle na to nepůjdeme, jsou totiž různé fáze otravy. Nejdříve ukrutná potřeba chůze, v těhlech krásných poutech se budeš klepat jako ratlík. Poté zrudneš jako rak, zrychlí se dech a tep. Přidá se ukrutný chtíč a jako sladké finále před smrtí nastanou slabé křeče, sluchové a zrakově halucinace."

Tohle všechno bylo prostě příliš. Alex po tvářích tekly slzy jako voda v řece Kuřavce po jarním tání, klepala se vzteky a zuby držela zatlé tak silně, že kdyby byla příčetná, dávno by ze samé bolesti přestala. Teď ale rozhodně příčetná nebyla, což chápal i Sam ukrytý vedle ní. Dál si i přes bolest nechával drtit ruku, protože to jediné teď bylo mezi životem a smrtí jich všech.

Zrzek se mezi tím přiblížil k pytli, vytáhl lahvičku s jedem a chytal se kapky poslat za pálenkou. ,, Máš poslední možnost. Nechceš přeci dopadnout jako ta tvoje holka, ne? Evelynn se jmenovala, myslím."

Gilanův výraz byl plný utrpení, které teď už rozhodně nepramenilo z jeho zbídačení. Po lehce zarudlé tváři se mu kouleli slzy; vzpomínky na smrt jeho dcery byly stále bolestivé. Ať z něj chtěl zrzek dostat cokoli, tohle od něj bylo neskutečně kruté.

,,N-ch Lynn bt!" Zachrčel těžkým hlasem hraničář. Zrzek pokrčil rameny a do vaku odkapal malé množství tekutiny.

To už to Alex nevydržela. Popadla a rozložila luk a během setiny vteřiny po zrzkovi vystřelila pět šípů. Zasáhla jen jedním, a to do levé ruky, ze které mu v zápětí vypadla lahvička s jedem. Ozvalo se bolestné zařvání.

Sam nemeškal. Zatímco se Alex vrhla ke svému učiteli, on také vytáhl luk a kryl jim záda. Učenka zápolila s okovy na Gilanových rukách. I přes naprostý záchvat vzteku neudělala takovou chybu, aby svému učiteli z ruky vyškubla hadičku, kterou do něj proudil jed, protože pak by mohl s naprostou lehkostí vykrvácet.

Konečně se jí podařilo vyprostit mu ruce. Gilan se opravdu snažil nekymácet jako loď na rozbouřeném moři, i když úspěšnost nebyla moc vysoká. I přes to všechno co do něj zrzek dostal byl stále částečně duchem přítomný a snažil se dostat vrchní část těla z řetězů. Alex se zatím povedlo otevřít železa na jeho nohách.

,,Gilane, zvládnete jít?" Zeptala se Alex třesoucím hlasem. Hraničář místo odpovědi dal své učence ruku okolo ramen a spustil nohy k zemi. Když se postavil, dost povážlivě se zakymácel.

,,Mákněte si, dochází mi šípy!" Zakřičel na ně Samuel. Alex s Gilanem se pomalým šouravým krokem dostali  dveřím do dlouhé chodby. Na poslední chvíli ještě Alex napadlo, aby vzala jednu ze zapálených pochodní a pak začala dlouhá cesta vzhůru.

Za okamžik je udýchaně doběhl Samuel. Jeho toulec zel prázdnotou. Po rychlé poradě, kdy se Gilan sesunul k zemi a cosi bolestně mumlal si Alex uvědomila dvě věci: bude muset opustit svého učitele, aby jemu a Samovi kryla záda a že vak plný tekutiny, který byli nuceni vzít s sebou  je až podezřele prázdný o proti stavu před úprkem.

Zahnala myšlenku a přichystala se s lukem a toulcem čítající devatenáct šípů bránit prchající dvojici. Ze zdi popadla pochodeň a připálila si od té, kterou nyní držel Sam. Teď už nezbývalo než čekat.

Nečekala dlouho. Z chodby se začal sápat zkrvavený zrzek, z ruky a nohy mu trčel šíp.

,,Ty mrcho!" Zakřičel, když ji poznal. Alex nemeškala a vypálila na něj dva šípy. Jeden škrtl o zeď a druhý mu prolétl naprosto  neškodně nad hlavou. To už ale neviděla, do ruky popadla pochodeň a popoběhla několik kroků nahoru.

Tohle se opakovalo několikrát. Alex se povedlo trefit ho ještě jednou do nohy, ale teď měla v toulci už jen devět šípů.  Vystřelila tři a znovu se rozeběhla vzhůru, ale na houbou porostlé zemi jí to podklouzlo a ona se velmi důvěrně seznámila s kamennou dlažbou.

,,A co uděláš teď, hm?" Stoupl si nad ní zrzek posměšně. Ve zdravé ruce se mu objevil meč, který se teď zuřivou rychlostí řítil na plavovlásku. Pevně zavřela oči, ale když se ozvalo zařinčení kovu o kov, znovu je otevřela.

Dvě zrzavé hlavy spolu zápasili mečem. ,, Uteč Alex, postarám se o něj!" Zakřičel na ní Ley. Nemusel ji pobízet dvakrát, vzala nohy na ramena a vyběhla na povrch a do muničního skladu, kde ležel na zemi Gilan, u kterého se skláněl ještě jeden hraničář a kde Samuel hlídal východ.

Uff! To byla jízda! Doufám, že to bylo alespoň trochu akční, já se vážně snažila tomu dodat dynamiku!

Co se týče té otravy, kterou jsem Gilanovi způsobila, tohle je ještě daleko lehčí a příjemnější verze než ta, která tu měla být původně. Každopádně ta druhá verze bude kanonická, vydám jí jako Alter end. Číst jí nemusíte, konec bude více méně stejný jako v normálních kapitolách, navíc vám tam pravděpodobně zničím veškeré iluze. Je to jen na vás.

Lidi, nepapejte rulík. To co jsem o něm tady napsala je pravda a otrava rulíkem je jedna z nejčastějších v české republice.

Jen co Gilan ožije a už se mu dějí takovéhle věci. Pokud má v řadách čtenářů nějaké fanoušky, tímto se jim moc omlouvám!

HeJtUjte, KoMeNtUjTe, VoUťEtE, cokoliv.

Sè onr sverdar sitja hvass.

Nain osreei du iliad'thu, Alžběta.
Vzdejme hold vůdci, Alžbětě.