Školní rok pomalu ubíhal. V bradavických chodbách se jen málokdy ozýval smích. Místo hraní her četli studenti knihy o obraně proti černé magii nebo noviny, aby se dozvěděli jakoukoliv horkou novinku. Každou novou zprávu přicházející zvenku přímo hltali. Každé ráno otevírali s nově vyburcovanou nadějí čerstvý výtisk Denního věštce a po jeho přečtení opět upadli do smutné apatie a zoufalství.

A najednou přišel konec roku. Studenti odjížděli domů se smíšeným pocitem radosti a strachu.

Harry, který se díky Brumbálovi dozvěděl o Voldemortově životě vše, co se jen zjistit dalo, už věděl o viteálech, které ukrývaly části Voldemortovy duše a byl pevně odhodlán je všechny najít a zničit, aby bylo možné Voldemorta zabít.

Jak zabít Temnou čarodějku nikdo netušil, ani Brumbál ne. Bylo tedy jediným možným řešením začít u Voldemorta a doufat, že s jeho zničením bude oslabena i ona.

Harry se také rozhodl, že do posledního ročníku v Bradavicích už se nevrátí. Bude bloudit světem a hledat, a snad i ničit, viteály. A nebude na to sám. Jeho nejlepší kamarádi - Ron a Hermiona - nedali jinak, než že půjdou s ním. Ani oni nevydrželi nečinně sedět a přihlížet. Teď se ale musí ještě jednou vrátit k Dursleyovým... ještě naposledy...

CHARLIE

Už dlouho nebyl tak otravný den jako dneska. Nepříjemné chladno, vlhko a větrno. Nesnáším takové počasí. Papi se v něm vyžívá, ale já teda ne, je to odporné.

Zabrala jsem si své oblíbené místo u krbu, ve své měkké a teplem vyhřáté lenošce. Pochutnávala jsem si na zrnkách hroznového vína z Francie a bezčinně pozorovala plameny. V poslední době nebylo nic, co by mě dokázala pořádně nadchnout a vyburcovat ve mně zapálení. Nejčastěji jsem sedávala jen tak a nechala své prázdné myšlenky plynout, jak se jim zachtělo. Smrtijedi už dokázali poznat, kdy mi radši nemají přijít do cesty a tak se mi vyhýbali a já měla klid, o který jsem stála.

Ten byl teď ovšem narušen zvláštním chováním papiho, který zběsile přecházel po místnosti sem a tam a mluvil velice rozrušeně:

„Potter se nevrátil do Bradavic. A ti jeho dva kamarádíčci taky ne. Brumbál s nimi určitě něco chystá," z jeho hlasu znělo rozčilení. Můj klid ovšem nerozvrátilo. Co mi bylo do nějakého Pottera. Byl pro mě jeden z davu, nestál ani za myšlenku, natož za takové rozčilování.

„Nechápu, že se s tím tak trápíš papi. Jsou to jen tři malí studentíčci, takových je přece spousta," můj hlas zněl lhostejně.

„Tohle je ale jiné. Potter je Brumbálův trumf, nenechal by ho odejít ze školy tak krátce před dostudováním, kdyby nešlo o něco opravdu důležitého." Bylo mi jasné, kam to všechno směřuje. Nebudu mít pokoj, dokud to nevyřídím. Rezignovaně jsem si povzdechla:

„No tak dobře.... Když ti na tom tak záleží, najdu ho a zbavím tě toho neklidu, ano?" Líně jsem se protáhla. Zase budu muset ven do toho strašného počasí.

„Ano... ale prosím... jdi... jdi radši hned... já... já mám strach..." vydechl.

To mě na okamžik zarazilo. Tohle jsem od něj ještě nikdy neslyšela, nesedělo to k tomu a na chvíli mě to vyvedlo z míry.

„No dobře, dobře.... Hlavně už se uklidni ano? Já už jdu... " dodala jsem a rychle jsem se přemístila pryč.

„Najít jejich stan nebyl žádný problém, jejich obrana byla tak chabá, tu by zvládlo překonat i dítě", pomyslela jsem si, když jsem je našla. Byla tma a vítr vál s mohutnou silou. Teď se k němu přidal ještě déšť. Otráveně jsem zabručela. Škoda, že počasí ovládat nedokážu. Tohle mi fakt lezlo krkem.

Papi tvrdí, že takovéhle počasí patří k naší vládě. Že když je takhle, naši nepřátelé se o to víc klepou strachem a propadají nejistotě. Nevím, jaké pocity to probouzelo v nich, ani mě to dost málo nezajímalo, mě to ale přivádělo k zuřivosti. Už jsem se zase viděla doma u teplého krbu. Přidala jsem do kroku.

Náhle se vítr do stanu opřel tak silně, že rozrazil vchod do něj. Ze stanu se vynořila postava, aby ho zase zatáhla. Měla jsem štěstí, byl to zrovna ten, koho jsem hledala. Potter.

Nemohl mě vidět. Moje černé oblečení splývalo s okolní temnotou. Mělo by to být snadné. Stačí vyslat jednu jedinou kletbu a můžu se vrátit domů.

Nečekaně však oblohu pročísl blesk a Potter mě uviděl. Okamžitě ztuhnul a napnul se jako struna. Muselo mu dojít, kdo před ním stojí. Trochu mě potěšilo, že mě lidé znají. Naháněla jsem jim hrůzu, jenom když mě spatřili.

Ozval se hrom. Potter se ani nepohnul, patrně byl ztuhlý hrůzou. Jen stál, díval se na mě a čekal na smrt, která se k němu neodvratně blížila s každým mým krokem.

Zastavila jsem se těsně před ním. Chtěla jsem se ještě podívat do tváře chlapce, který slavnému lordu Voldemortovi naháněl takovou hrůzu. Nebylo na něm nic výjimečného. Černé rozcuchané vlasy, staromódní brýle, které se ani nehodily k jeho obličeji a které skrývaly jeho jasně zelené oči. Ty oči...

Oblohu opět pročísl blesk. Ty oči mi byly tak povědomé... tak známé... jen jsem nevěděla odkud. Ani jeden z nás se nepohnul. Po několika dlouhých vteřinách tázavě zvedl obočí. Nechápal, proč jsem ho přišla zabít a teď na něj jen koukám a nic nedělám. O krok ucouvl.

„Neutečeš mi," řekla jsem prostě.

„Já vím," dodal on ve stejném duchu. Zase se rozhostilo ticho. Bouře pomalu odcházela. Snažně jsem se pokoušela vybavit si, kde jsem už mohla Potterovy oči vidět. Pokud jsem věděla, nikdy jsem se s ním nesetkala.

„Ehm..." odkašlal si a znovu tak upoutal moji pozornost. Uvědomila jsem si, že už hodnou chvíli jsem sama ve svých myšlenkách a okolní svět nevnímám. Nejradši bych si nafackovala. Několik nebezpečných sekund jsem pro něj byla velice snadným cílem. On ale nic neudělal.

„Na co čekáš?" zeptal se, „předpokládám, že ses na mě nepřišla jen podívat." Odfrkla jsem si.

„Ne, to jsem opravdu nepřišla." Pozvedla jsem znova hůlku, nebudu se tím déle zabývat, akorát si nasadím brouka do hlavy.

„Taky si myslím, že z toho už jsme vyrostli," přitakal Harry a zkoumavě se mi zadíval do obličeje. Nepochopila jsem, co tím chtěl říct.

„Co tím myslíš?" zeptala jsem se a vzápětí jsem málem otočila oči v sloup. Já se tady v zimě a dešti vybavuju s Potterem.

„Hm, asi ti to Voldemort neřekl, ale my dva jsme bývali kamarádi... aspoň teda Brumbál to tvrdil," dodal. Očividně se mu taková představa hnusila. Ve mně to ale vyvolalo zmatek. Čeho tím chce docílit? Snaží se mě oblbnout snůškou řečí, než se probudí jeho kamarádi, aby mu pomohli v boji proti mně? Jako by spolu měli nějakou šanci.

„Brumbál... taky... řekl mi taky, že jestli na tebe narazím... a ty mi dáš šanci mluvit... což teda dáváš... mám ti říct...říct," zarazil se a podíval se na mě, jako by to, co se chystal vyslovit, řekl jen s maximálním sebezapřením, „mám ti říct, aby ses mi podívala do hlavy." Trochu s sebou ucukl, když to řekl nahlas.

„Mám se ti podívat do hlavy?" kdo ví, proč mi to přišlo zábavné, ale musela jsem se zasmát. „A co si jako myslí, že tam uvidím? Nemyslím, že bys měl v hlavě něco, co by mě zajímalo." Věnoval mi jeden zhnusený pohled:

„Jo, taky z toho nejsem nijak nadšenej, to mi věř, ale Brumbál mi kladl na srdce, že je to životně důležité... tak... mohla bys to prosím tě udělat, ať to máme za sebou? Máš se dívat do doby, kdy mi byl rok." Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, ale co se mi mohlo stát, že? Tak ho zabiju o pár minut později.

„Fakt mi dovolíš vejít do tvé hlavy? Ne, že bych se musela ptát, že jo, ale..."
„Tak už dělej," zabrblal. Opět jsem se zasmála (co se to se mnou děje?), bavilo mě ho dráždit. Ale musela jsem přiznat, že prohlédnout si mysl Harryho Pottera byla příliš lákavá nabídka, než abych váhala. Nitrozpyt nepatřil zrovna mezi mou oblíbenou část kouzlení, na rozdíl od papiho, ale nedělala mi problém. Nadechla jsem se a pozvedla hůlku...

...Maličký chlapec s tmavými vlásky a jasně zelenýma očima seděl v písku a nechal si ho protékat mezi prstíky, přitom ho pozorovala o něco starší holčička, která v rukou svírala krásnou panenku... obě děti pobíhaly po zahradě a snažily se dostihnout zlatavé ptáčky, které k nim ze svých hůlek vypouštěli jejich tátové... děti seděly na klínech svých matek a s otevřenými ústy napjatě naslouchaly jejich vypravování... den, kdy se obě děti viděly naposledy, i když tenkrát to ještě netušily. Obě si mávaly na pozdrav a těšily se, až se zase uvidí příště...

Utnula jsem spojení. Tohle prostě nebylo možné. Já jsem nemohla být... ne... prostě ne...

„No teda..." vyhrkl Harry, taky byl překvapený. Ale já nebyla jen překvapená, já byla zděšená. Nedalo se pochybovat o tom, že ta malá holčička, Harryho kamarádka, jsem byla já. Ale jak to bylo všechno možné? Nebo spíš... jestli je to všechno pravda, jak je možné, že jsem teď právě tam, kde jsem? Jak to, že jsem největší postrach lidstva v dějinách kouzel, jak to, že jsem Voldemortův vraždící stroj, který nezná slitování, jak to, že jsem, jak mi to lidé říkali? Temná čarodějka...

Něco mě zatlačilo v dlani, kterou jsem měla pevně zaťatou v pěst. Otevřela jsem ji a v ruce se mi třpytil zářivě bílý řetízek s přívěskem jednorožce. Přívěsek mojí mámy...

Mojí mámy... která s mým tátou bojovala proti zlu... zlu, které teď představuju já... Jak strašně by teď asi byli zklamaní. Jak strašně by je to ranilo.

Cítila jsem, jak mi po tváři skápla slza. Nejkrutější čarodějka, jakou kdy svět poznal, plakala. Hned jsem se zastyděla, ale uvědomila jsem si, že to je jen pozůstatek mé temné hrdosti. Jedna z mých slz skápla na přívěsek a ten se celý rozzářil... stejně jako já... moje šaty ztratily svoji černou barvu... teď byly zářivě bílé... stejně jako musí být od teď i moje jednání... můj život... moje duše...

Od teď už nebudu zabíjet... nesmím... musím žít tak, jak by chtěli moji rodiče. A Harryho rodiče. A spousta dalších nevinných lidí, které jsem připravila o život. Jen proto, že se Voldemortovi nelíbili. A já to dělala dobrovolně... dobrovolně jsem byla vraždícím nástrojem v jeho rukou... ale s tím je konec...

Rázně jsem pozvedla hlavu... měla jsem v sobě jasno... byla jsem odhodlaná změnit svůj život od základu.

To, co se odehrávalo uvnitř mě, se zřejmě odráželo i v mé tváři, protože Harry, který se na mě celou dobu zkoumavě díval, pokýval hlavou a prostě se zeptal:

„Přidáváš se k nám, že?" Všechno pochopil.

„Ano," řekla jsem tiše. A to tiché slovo... kouzelné slovo... probudilo div, který lidské oko nevidělo téměř dvě desítky let... za stromy na obzoru vycházelo Slunce...

Více zde: http://m.vikyfanfiction.webnode.cz/news/a05-promena/