CHARLIE

Společně s Harrym jsem se dívala na tu nádheru. Za celý svůj dosavadní život jsem neviděla nic tak překrásného jako to čerstvě se probouzející Slunce. Jeho zář nejdříve jen v několika paprscích probleskovala mezi stromy, ale jak se slunce vyhouplo nad les, celý kraj se zalil do jeho světla. Byla to úžasná podívaná...

Kterou ovšem přerušili Harryho dva kamarádi, když najednou a neuvěřitelně zbrkle vyběhli ze stanu s hůlkami v pohotovosti. Opět jsem měla co dělat, abych neobrátila oči v sloup. Byli tak strašně naivní. Bylo by tak snadné je porazit. Navíc mě udivovalo, že se probudili až teď. Jejich obezřetnost opravdu byla na bodu mrazu.

Teď oba dva zůstali stát v němém úžasu a nevěděli, jestli se mají dřív dívat na mě a ptát se, co jsem zač, nebo na tu čarovnou krásu na obloze. Ani oni dosud neviděli slunce a znali ho jen z vyprávění.

Trvalo to dlouho, než se pohnuli. Vypadalo to, že se jim ani nechce mluvit. Chápala jsem to. Tento okamžik byl tak jedinečný, že byla škoda kazit ho mluvením. Ale nacházeli jsme se v takové situaci, že to bez vysvětlení nešlo.

Ticho nakonec protrhl zrzavý chlapec, o kterém jsem si domyslela, že je to Weasley. Znala jsem jeho rodinu z různých narážek Smrtijedů. Častokrát se stávali terčem posměchu kvůli velkému počtu členů celé jejich rodiny a jejich finanční situaci.

Já se tím nikdy nijak zvlášť nezabývala. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně jsem se nezabývala vůbec ničím.

Z myšlenek mě vytrhl jeho hlas:

„Co... co se to děje? Co se stalo?" Podívala jsem se na Harryho, aby mu podal nějaké vysvětlení, mě se do mluvení nechtělo. Harry si povzdechl a prohlásil:

„Nedáme si snídani? U té vám to všechno vysvětlíme. Vrátila se k nám naděje"...

Harry ani netušil, jak velkou pravdu jeho slova skrývají. Po celé zemi lidé s úžasem vybíhali ze dveří svých domovů a pozorovali rudnoucí a postupně se rozzařující oblohu. Překvapení a úžas v okamžiku vystřídal jásot... jásot a neuvěřitelná radost. Nikdo nevěděl, co se stalo, ale všichni vycítili, že znovuobjevené Slunce je znamením toho, že po dlouhé, předlouhé době má dobro nad zlem zase navrch. Naděje prýštila do lidských srdcí jako životodárný pramen a světem se zase rozezněl smích...

Na Černém hradě naopak panovalo zděšení a panika. Smrtijedi pobíhali sem a tam a nevěděli, co by měli dělat. Neustále doráželi na svého Pána, aby jim poradil, poučil je o tom, co to znamená a jak se mají zachovat.

Ale Voldemort sám byl zděšený na nejvyšší míru. Co to znamená? Napadalo ho jediné vysvětlení... strašně a děsivé... jeho nejmocnější zbraň musela být zničena... zničena a poražena... ale to nebylo možné... kdo by to dokázal? Nikdo nebyl mocnější než jeho Temná čarodějka. Nikdo!

CHARLIE

Vrátila jsem se na Temný hrad. Tak jsem to chtěla. Musela jsem Voldemorta ještě vidět, musela jsem s ním ještě mluvit. Vyžádat si vysvětlení.

Hradem jsem prolétla jako vítr. Okolo mě se ozývaly oddechy Smrtijedů. Samozřejmě, když vyšlo Slunce, mysleli si, že jsem mrtvá. No, neoddechují si na dlouho.

Rázně jsem zaklepala na dveře Voldemortova pokoje.

„Řekl jsem vám, že už sem nemáte lézt, a máte mi dát pokoj," ozval se zevnitř zuřivý hlas.

Tak i on si dělá starosti. Napadlo mě, jestli o mě nebo jen o svůj nejlepší nástroj na vraždění. Rychle jsem zahnala tuhle myšlenku a vstoupila jsem dovnitř.

„Charlotto," vydechl úlevou, celé jeho tělo vyjádřilo takové odlehčení, až mě to na okamžik zarazilo, „co se..." Ani nedořekl větu a z jeho očí vyšlehl zmatek, když si mě pořádně prohlédl.

„Co se s tebou stalo? Co to máš na sobě?" zeptal se a v hlase jsem mu dokázala rozpoznat náznak nejistoty. Bílá barva pro něho nesignalizovala nic dobrého. Neodpovídala jsem. V tu chvíli jsem nedokázala formulovat slova. Jen jsem se na něj dívala. Dívala a propalovala ho pohledem plných výčitek. Pod mým ostrým pohledem sklopil zrak.

„Co Potter, je mrtvý?" položil další otázku, když se nedočkal reakce. Tentokrát jsem dokázala jednoduše odpovědět.

„Není." Prostá odpověď. Neměla jsem co dodat. Překvapilo mě, jak klidně můj hlas zní. Voldemort nevěřícně a šokovaně zvedl hlavu.

„Cože? Že... že není? Ale jak je to možné? Proč... proč jsi ho nezabila?"

„Je to můj přítel," opět jsem se nenamáhala s komplikovanou odpovědí. Proč taky. Při slově „přítel" se mi na rtech usadil úsměv. Bylo to tak krásné slovo. Chtěla bych ho poznat mnohem dřív, tolik věcí bych nemusela spáchat. Tolik špatných a zlých věcí. Zdálo se, že mu začalo svítat. Ale zlomyslně se ušklíbl, přestože za tímto úšklebkem špatně skrýval překvapení a strach:

„Ty ale nemáš přátele." Touto prostou větou ve mě probudil zatím dřímající vztek.

„Nemám... ale nebylo tomu tak vždycky. Měla jsem přátele. A dobré přátele," cítila jsem, jak se mi do hlasu vkrádá rozčilení, bála jsem se, že se mi hlas zlomí, „a jsi to ty, kdo mě o ně připravil! Ty!" křičela jsem na něj. Chtěla jsem vykřičet všechnu tu křivdu, kterou jsem cítila.

„To ty jsi zabil moje rodiče a potom jsi ze mě udělal zrůdu!!" Voldemort byl v šoku, nezmohl se ani na slovo. Zavřela jsem oči a hluboce jsem se nadechla, aby se mi do hlasu zase vrátil klid.

„Odcházím," dodala jsem prostě, „teď už se mnou nepočítej, už nestojím na tvé straně." Ne, v tak dobrém jsem odejít nemohla, musela jsem svým novým přátelům poskytnout aspoň chvilkovou ochranu a trochu mu pohrozit, i když jsem si nebyla jistá, jestli by svou hrozbu dokázala i uskutečnit.

„A jestli budeš chtít mým přátelům ublížit, počítej s tím, že budeš muset začít se mnou." Jo, takhle je to lepší, bude se mě bát. Aspoň nějakou dobu.

„NE!" zařval vztekle, „to nemůžeš!! Obětoval jsem ti celé dlouhé roky svého života!"

„Ano," to jsem uznávala, „ale jenom proto, abych pro tebe ničila a zabíjela. S tím je teď konec. Já odcházím. A ty s tím nemůžeš udělat vůbec nic," řekla jsem a zmizela jsem mu přímo před očima a nechala ho samotného se svým zoufalým zklamáním, vztekem a, jak jsem předpokládala, odhodláním se za žádnou cenu nevzdát...

Přemýšlela jsem, kam bych teď vlastně měla jít. Kde začít. Chtěla jsem bojovat na straně dobra - na straně svých rodičů. Nedokázala bych se teď někde zavřít do kouta a zůstat nestranná, na to jsem neměla povahu. A Voldemortova strana už pro mě nebylo, musela jsem se tedy obrátit na stranu opačnou - na stranu Brumbálovu.

Během jediného okamžiku jsem překonala obranná kouzla Bradavického hradu, ani to pro mě nebyl žádný problém, a zastavila jsem se přímo před Brumbálovou pracovnou.

Ještě chvíli jsem před ní jen přešlapovala, váhala a sbírala odhodlání a pak jsem slabě zaklepala. Zevnitř se ozvalo unavené „dále".

Brumbál byl asi stále víc a víc vyčerpaný. Ztrácel sílu. V posledních dnech strana dobra hodně slábla... a on s ní. Přesto, když jsem vešla do dveří, pohotově vyskočil na nohy s hůlkou připravenou k boji.

„Nechci vám ublížit," vyhrkla jsem honem, než stačil něco udělat, „chtěla bych si jenom promluvit." Vypadal nesmírně překvapeně. Po krátké chvíli zaváhání mi pokynul na židli, ale sám zůstával stát s hůlkou připravenou a sledoval každý můj pohyb.

„Já... já..." najednou jsem nevěděla kudy do toho, „chtěla bych se změnit."

Brumbál mi věnoval jeden dlouhý zkoumavý pohled.

Povzdechla jsem si. Nepřišlo mi to nutné, no, ale když už jsem se jednou rozhodla...

„Dobře, koukněte se..." svolila jsem a otevřela jsem mu svoji mysl...

Rozhovor, který pak mezi námi následoval, byl dlouhý. Velice dlouhý. Ale na jeho konci už jsem měla jeho důvěru. Věřil mi. Možná za to mohla moje bílá barva, možná mámin přívěsek jednorožce a možná jsem, jak sám říkal, měla něco zvláštního v očích, co ho přinutilo tak rychle mi uvěřit.

Na konci našeho rozhovoru byl Brumbál až dojatý a věnoval mi jedno otcovské obětí. Takové, jaké jsem, co si pamatuji, nikdy nezažila.

„A co mám teď dělat?" protrhla jsem slavnostní ticho po chvíli. V Brumbálových očích zaplály jiskřičky.

„Na naší straně je v boji nejdůležitější přátelství. Takže bych řekl, že teď bude nejlepší, když půjdeš navštívit Harryho," řekl radostně. Oplatila jsem mu jeho úsměv. Byl to moudrý muž. A já se vypravila do dne zalitého sluncem za svými přáteli...

Více zde: http://m.vikyfanfiction.webnode.cz/news/a06-na-druhou-stranu/