CHARLIE

Můj život se změnil od základů. Doteď jsem byla obklopena jenom pohodlím a luxusem.

A najednou jsem si o něčem takovém mohla nechat jenom zdát. Nikdo kolem mě neposkakoval, jak to bývalo dřív, a nikdo neplnil každé moje sebevíc malicherné přání. Musela jsem se postarat sama o sebe.

Ale netrápilo mě to. Právě naopak. Připadalo mi to nesmírně vzrušující. Měla jsem se o co snažit, o co usilovat, už jsem nebyla jen chodící člověk bez myšlenek, žila jsem naplno.

S Harrym, Ronem a Hermionou jsem putovala z místa na místo, aby nás Voldemort neobjevil a pátrali jsme po ukrytých viteálech.

Když mi o téhle temné stránce Voldemortovy existence vyprávěli poprvé, byla jsem šokovaná. Neměla jsem ani tušení, že svoji duši roztříštil na kusy a ukryl do nám neznámých věcí různě po světě.

Kladla jsem si otázku, kolik toho přede mnou ještě zatajil? Dokonale mě zasvětil do tajů černé magie... ale o něčem tak podstatném jako jsou viteály se přede mnou nikdy ani slovem nezmínil. Byla jsem pro něj ještě míň, než jsem si myslela...

VOLDEMORT

Po Charlottině odchodu se mi v srdci se mi usídlil neuvěřitelný strach. Naši nepřátelé teď měli nad námi navrch. Možná ani nevěděli, jak silná jejich přesila byla. Charlotta jim dávala moc, o jaké se jim ani nesnilo.

Ale nebyla to jen ona, kdo způsoboval moje trápení a úzkost. Začal jsem se bát, že někdo z nich nakonec opravdu odhalí moje tajemství. Tajemství mé duše. Tajemství viteálů.

Posedla mě přímo paranoia. Neuplynul jediný den, kdy bych neprošel skrýše svých viteálů a nezkontroloval, jestli jsou stále nepoškozené a nedotčené tam, kde mají být.

Měl jsem jednu jedinou naději, jedinou věc, na kterou jsem mohl spoléhat. Moc dobře jsem věděl, že nikdo nemá šanci v černé magii Charlottu porazit. Dokonce ani já ne. Ale než se ona naučí používat tu bílou, bude to trvat. A byl jsem si stoprocentně jistý, že když se teď přátelí s Potterem a těmi jeho kamarádíčky, tak už se k černé magii neuchýlí.

Mezitím se světem šířila nejistota a nepokoj. Kam se poděla Temná čarodějka? Co se s ní stalo? Nikdo nevěřil, že by se jí něco stalo, nebo že by ji dokonce někdo porazil a ona byla pryč.

A proto se všichni báli, že někde vyčkává, někde připravuje děsivý úder.

Když slyšeli o jejím řádění, o jejích hrůzných činech, bylo to strašné. Ale ještě horší bylo utápět se v nejistotě. Nevědět, odkud může přijít útok. Nevědět, odkud může přijít smrt...

CHARLIE

Zastavili jsme se v malé vesničce na jihu Anglie. Zatoužili jsme totiž po troše pohodlí a odpočinku. Dalo se předpokládat, že v takové zapadlé vísce se těžko najde nějaký čaroděj. Navíc pro mě byl pocit nebezpečí a bojácnosti stále něco neznámého. A moji tři přátelé se zase cítili bezpečně kvůli mně. Takže jsme neměli žádný důvod se skrývat. Až mnohem později mi došlo, jak strašně naivní jsme byli.

Hermiona navštívila místní obchůdek a přinesla nám něco k jídlu. Byl nádherný den. Slunce svítilo vysoko na obloze a hřálo jako o závod. Ve stínu vysoké, košaté lípy, která vesnici dominovala, jsme objevili dřevěnou chátrající lavičku a na ní jsme se uvelebili, abychom spořádali náš neobvykle bohatý oběd.

Náhle mnou projela bolest, jakou jsem v životě nepocítila. Hlavou mi jen blesklo poznání: „Cruciatus" a pak už jsem se z lavičky sesunula na zem.

Bolest však netrvala dlouho a tak rychle, jak přišla, zase zmizela. Pomalu jsem zvedla hlavu, abych objevila protivníka. Nebyl jen jeden.

Před námi stál půltucet kouzelníků, všichni s hůlkami v pohotovosti. Mezi nimi a mnou teď stáli všichni tři mí přátelé připraveni mě bránit.

„Počkejte, tohle nesmíte, nesmíte jí ublížit," slyšela jsem Harryho hlas.

„Ale ano, smíme, konečně jsme ji dopadli! Tohle je konec řádění Temné čarodějky" odporoval mu jeden z útočníků, poznala jsem v něm Popletala - Ministra kouzel. Než jsem stačila cokoliv udělat, moje hůlka se obloukem vznesla do vzduchu a přistála v Popletalově nastavené ruce. Nezůstala tam však ani dvě vteřiny, než se zase vznesla do vzduchu následována hůlkami ostatních kouzelníků z Ministerstva.

Všichni jsme se podívali směrem, kterým hůlky odletěly pryč.

Blížil se k nám Voldemort a s ním aspoň dvě desítky Smrtijedů.

Ministerských kouzelníků si nevšímal a obrátil se ke mně. Rychle jsem se vyškrábala na nohy.

„Charlotto," oslovil mě na pozdrav, který jsem nechala bez odpovědi.

„Tebe jsme tu nečekali," pokračoval s úšklebkem, který měl zřejmě působit... přátelsky... jestli se to u něj dá vůbec říct.

„Nicméně když už jsi tu," pokračoval, „zřejmě je ta pravá chvíle, aby sis vybrala, za kterým tým chceš hrát." Jen těžko skrýval napětí, stejně mu proniklo do hlasu. Zřejmě stále neztrácel naději, že se k nim vrátím.

„Nedělej si naděje," odpověděla jsem, „se zlem jsem skončila," snažila jsem se, aby můj hlas zněl pevně, aby už neexistovaly pochybnosti a snažila jsem se nevnímat šok, který zašuměl mezi ministerskými kouzelníky.

„Opravdu?" ušklíbl se Voldemort, předstíraná přátelskost byla ta tam.

„Máme tedy už jasno a my teda zase radši půjdeme. Přišli jsme sice zabít Popletala, no ale on nám nikam neuteče, že," ušklíbl se a pokynul svým Smrtijedům k odchodu. Sklouzla jsem pohledem na jmenovaného, který teď zbledl jako stěna a ustoupil k svým pomocníkům.

„Avada kedavra," vražedná kletba pronikla prostorem zcela nečekaně. A svět se pro mě zastavil. Jen velice pomalu se ke mně blížila zelená záře vyslaná z Voldemortovy hůlky. Zaskočil mě. Nečekala jsem takovou podlost... a neměla jsem svoji hůlku. Přesto... mohl by vědět, že tímhle mě nezastaví. Stačilo mi ledabyle mávnout rukou a vytvořila jsem před sebou zářivou bublinu, která kletbu neškodně odrazila do trávy. Vše okolo ztichlo.

Voldemort, Popletal, Harry... všichni přítomní zůstali ohromeně stát.

„Mohl bys už vědět, že tohle na mě neplatí," sekla jsem vzdorným ostrým hlasem po Voldemortovi. V jeho hadí tváři se teď zračilo něco, co jsem ani nedokázala pojmenovat. Jakoby se mu zhroutil svět... jakoby přišel o všechny iluze... jakoby konečně zjistil, že mě tak snadno neporazí... Naposledy po mě šlehl takovým pohledem, ze kterého jsem nedokázala nic vyčíst, a přemístil se pryč následován svými služebníky...

Ministerští kouzelníci teď očividně nevěděli, co mají dělat. V jejich tvářích šel snadno číst boj, který se v nich odehrával. Věděli, co všechno jsem spáchala a nejraději by mě za to okamžitě zavřeli do Azkabanu. Na druhou stranu viděli, co se stalo teď. Nemohli pochybovat o tom, že s Voldemortem už nemám co dočinění. A kdyby mě získali pro sebe, získali by mocnou ochranu i sílu v boji.

Po chvíli ke mně přistoupil Popletal a po krátkém zaváhání a natáhl ke mně ruku. Překvapeně jsem nadzvedla obočí.

„Měl bych vám asi poděkovat za záchranu života, slečno." Vytřeštěně jsem na něj zírala, tohle jsem nečekala. Za mnou se ozval Harryho ulehčený smích. Přistoupil ke mně a poplácal mě po rameni:

„Myslím, že teď už jsi opravdu naše," řekl radostně a to mě přinutilo se taky usmát. A tak jsem s úsměvem přijala ruku Ministra kouzel, který mi tím prokázal, že mi věří a že mě dobrá kouzelnická strana přijímá mezi sebe...

Celý svět jásal!!! Všechny noviny zaplnila radostná a šokující zpráva o Charliině obrácení. O ničem jiném se teď nemluvilo. Bylo to tak neuvěřitelné a tak úžasné. Voldemort byl oslaben a Temná čarodějka byla pryč.

Už velice dlouho neovládla svět taková radost a takový klid...

Více zde: http://m.vikyfanfiction.webnode.cz/news/a07-rozhodnuti/