Jestli si Charlie myslela, že se jí Voldemort bude bát a stáhne se, mýlila se. Útoky Smrtijedů na nevinné lidi se stávaly stále většími, častějšími a hrozivějšími. Svět burcovaly stále nové a nové zprávy o záhadných zmizeních, o masových vraždách a o Znameních zla, která se neustále vyskytovala po celém světě. 

Tahle situace přiměla Charlie k novému rozhodnutí. Harry, Ron a Hermiona se docela snadno obešli i bez ní. Už se naučili používat obranná kouzla a tak jim nehrozilo bezprostřední nebezpečí při pátrání po viteálech. Dokázali se o sebe postarat sami.

A Charlie vyrazila do boje…

 Od té doby přestaly být útoky Voldemorta a Smrtijedů úspěšné. Kdekoliv na někoho zaútočili, objevila se Charlie a jejich vytipovanou oběť zachránila. Voldemorta to přivádělo k šílenství. Nic před ní nedokázal skrýt.

Netrvalo dlouho a Charlie se stala hrdinkou. Malé holčičky si na ni hrály, mladí muži ji obdivovali a každý ji měl rád.

Jedinou záhadou pro všechny zůstávalo, jak je možné, že se vždy na místě útoku Charlie objeví tak neskutečně rychle? Ať se Smrtijedi snažili pracovat v co největším utajení, nebylo jim to vůbec nic platné, Charlie je přesto vždycky našla.

Jen ona sama věděla, že za to vděčí své mámě a jejímu přívěsku. Pokaždé, když někdo potřeboval její pomoc, celý se rozzářil, a když se přemístila, zavedl ji na potřebné místo. Sama nevěděla, jak je to možné. Ale jeho volání vždycky uposlechla…

Voldemort zuřil! Nemohl udělat nic, aniž by mu v tom Charlie nezabránila. Svět jásal. Strach z Voldemorta pomalu mizel. Na Bílou čarodějku začali lidé spoléhat. Ztráceli ostražitost a stále víc se jich stávalo velice neopatrných. A tak začalo útoků přibývat. Lidé se stávali snadnou kořistí. A Charlie, ač se snažila sebevíc, to přestávala zvládat. Nedokázala být na dvou místech současně. A brzy si uvědomila, že takhle to dál nepůjde. Potřebovala pomoc. A to rychle. Ale kde ji vzít? Od koho? Potřebovala někoho, na koho by se mohla stoprocentně spolehnout, někoho čestného, s kým by mohla sdílet svoje zapálení pro dobrou věc a někoho odvážného, kdo by se nebál vzít na sebe tak nelehký úkol. Ale kde někoho takové vzít? Vždyť vlastně moc lidí neznala… potřebovala radu svých přátel.  

Harry, Ron a Hermiona si postavili stan v lese blízko Ronova domova. Hledání viteálů bylo stále neúspěšné, ale nevzdávali se. Stejně jako celý svět, i oni byli plní naděje.

Před jejich stanem se znenadání objevila Charlie.

„Stalo se něco?“ vyhrkli současně.

„Zatím ne,“ odpověděla s úsměvem a posadila se k nim, „ale nemám moc času, potřebuji vaši pomoc.“ Posadili se k ní a pozorně se na ni zadívali.

„Potřebuji od vás něco jako… tip. Někoho hledám a chci se zeptat, jestli o někom takovém nevíte. Potřebuji něco jako partnera. Prostě někoho, kdo mi bude pomáhat, sama už na všechno nestačím,“ přiznala se nakonec přímo a bez obalu.

„Měl by to být někdo, koho dobře znáte, potřebuji mu naprosto a bezvýhradně důvěřovat. A hlavně… musí být ochoten obětovat svoje pohodlí a v podstatě celý svůj život. Není to jednoduchá práce a vyžaduje absolutní nasazení. A samozřejmě musí sám chtít… musí mít chuť mi pomáhat,“ dodala ještě ke svým náročným, ale nezbytně nutným požadavkům.

Všichni tři se zamysleli.

„Co třeba Lupin?“ navrhl Harry.
„Musel by opustit Řád,“ zavrhla Hermiona, „a víš, že je pro něj mimořádně důležitý kvůli svým známostem.“

„No jo, to je pravda,“ uznal Harry a znovu se zamyslel. Po chvíli opět přerušil ticho:

„Nenapadá mě nikdo, kdo by nebyl v Řádu.“

„Mě taky ne,“ sekundovala mu Hermiona, „zamyslete se, je v Řádu někdo, koho by mohli postrádat?“ V Charliině obličeji už se pomalu objevovalo zklamání a zoufalství. Copak se nenajde jediný člověk, který by byl schopný jí pomoct?

„Mě… mě možná něco napadlo,“ ozval se Ron. Všichni tři se na něj zadívali s očekáváním.

„No… co třeba Bill? V Řádu sice je, ale pokud není pohotovost, nemá na práci zrovna nic mimořádně neodkladného.“ Hermiona s Harrym vypadali, že si to nechávají projít hlavou a zvažují to ze všech stran a Hermiona nakonec přikývla.

„Proč ne, myslím, že by to mohlo jít. Vlastně… vlastně je to hodně dobrý nápad Rone. Bill má i dost… ehm… dobrodružnou povahu, takže to bude něco pro něj.“ Všichni tři nadšeně přikyvovali spokojeni se svým nápadem, ale Charlie nebyla o moc moudřejší. Přemýšlela, jestli už se stihla seznámit s někým jménem Bill, ale na nic nepřišla.

„A kdo je Bill?“ zeptala se.    

„To je můj starší brácha,“ odpověděl Ron trochu překvapeně, zapomněli, že ho Charlie vlastně nezná. „On… je to takovej trošku cvok, ale je pro každou srandu a rozhodně je na něj spolehnutí, ve všech situacích. Vždycky mě bránil, když mě Fred s Georgem chtěli zaklít,“ zahleděl se Ron do neznáma přemožen vzpomínkami na rodinnou pohodu, které se musel na dlouhou dobu vzdát.

„Výborně,“ usmála se Charlie, „a kde ho najdu?“

„No, myslím si, že nejspíš je doma. A jestli ne tam, tak ve Štábu. Není moc jiných míst, kde by mohl být, pokud zrovna není někde v akci.“

„Dobře, já už ho nějak najdu,“ usmála se znovu Charlie a vyhoupla se do stoje, „mockrát vám děkuji, hodně jste mi pomohli.“

„Rádo se stalo,“ odpověděli a pozorovali, jak se Charlie přemisťuje pryč…

V Doupěti bylo ticho. Když Charlie vešla dovnitř, viděla akorát bublající hrnce na plotně a na zadní zahradě zahlédla paní Weasleyovou, jak vytrhává plevel. Charlie chvíli přemýšlela, jestli se má nejdřív jí zeptat, kde by Billa našla, pak ale uslyšela kroky v horním patře. Vystoupila nahoru po schodech a našla pokoj, ze kterého se teď slabě ozývalo škrábání brku. Chvíli nervózně přešlapovala před dveřmi, ale pak se odhodlala a zaklepala.

„Ano?“ ozvalo se zevnitř lehce překvapeně. Srdce jí divoce bušilo, ale nedala to na sobě znát. Málokdy v životě na sobě pocítila nervozitu, teď se ale hlásila s obrovskou silou. Jakmile ji Bill spatřil, divoce vyskočil od psacího stolu v naprostém úžasu. Několik vteřin na sebe tiše zírali a pak se Charlie zeptala:

„Bill?“ Jen přikývl.

„Já… já jsem Charlie…“

„Vím, kdo jsi,“ přerušil ji, „jsi Bílá čarodějka.“ Charlie se nepatrně pousmála.

„Ano, říkají mi tak.“   

„A… a co děláš tady?“

„Přišla jsem si s tebou promluvit.“

„Promluvit? Se mnou? A proč?“

„Ehm…“ zaváhala Charlie, nevěděla, z kterého konce začít. Bill shrnul z jedné židle hromádku pergamenů na zem a pokynul jí na ni. Charlie se posadila a bylo ticho. Bill tázavě povytáhl obočí.

„Já… nevím, jak to podat, abys mě hned nevyhodil,“ řekla s úsměvem, pod kterým se ale skrývaly skutečné obavy.

„Neboj se, nemám v plánu ze svého pokoje vyhazovat Bílou čarodějku. Komu se tohle poštěstí, no ne?“ Charlie se pousmála, ale zrovna dvakrát ji to neuklidnilo.

„Tak tedy…“ začala ztěžka, „asi víš, co já dělám. Snažím se všemožně kazit práci Smrtijedům a Voldemortovi. Hlavně mi jde samozřejmě o to, zachraňovat nevinné lidi, kteří se stali jejich terčem.“ Bill přikývl, ale stále vůbec netušil, kam tím vším míří.

„Ale poslední dobou… Smrtijedů stále přibývá a tím pádem samozřejmě i útoků. A lidi navíc ztrácejí obezřetnost a často se chovají neopatrně. A tak já… už na všechno nestačím. Potřebuji, aby mi někdo pomohl.“ Zadívala se na něj, jak se bude tvářit, ale jeho výraz se nijak nezměnil. Teď povytáhla obočí ona. Zatvářil se nejdřív zmateně, ale pak mu to došlo.

„Počkej… chceš mi tím jako říct, že chceš po mně, abych ti pomáhal?“ Přikývla a Bill se začal strašlivě smát.

„Tak to je dobrej fór,“ řekl a stále se smál, až mu tekly slzy. Charlie se zatvářila zmateně a taky dotčeně. Když uviděl její výraz, okamžitě se smát přestal.

„Počkat… to není legrace?“ teď se zatvářil ohromeně. Charlie málem protočila oči v sloup a měla trochu i zlost.

„Připadám ti snad, že bych žertovala?“ zeptala se a nedokázala zabránit jízlivému podtónu, který se jí vkradl do hlasu. Bill na ni zíral s otevřenou pusou.

„Mám spolupracovat s Bílou čarodějkou?“ zeptal se znova. Už se ani nenamáhala odpovídat. Jen čekala, až si to v hlavě poskládá.

„Proč já?“ vypadlo z něj pak.

„Byla jsem za Harrym, Ronem a Hermionou, aby mi někoho poradili. A oni přišli na tebe.“ Následovalo další ticho.

„A ty si vážně myslíš, že něco takového dokážu?“ zeptal se potom.

„Co takhle to zkusit?“ vrátila mu otázku. Po několika dalších minutách ticha Bill přikývl:

„Tak dobře, jdu do toho.“ Charlie se rozzářila jako sluníčko.

„Budeš potřebovat tohle,“ řekla a podávala mu odznak bílého jednorožce na tenkém řetízku.

„Vytvořila jsem menší kopii mého originálního,“ vysvětlila a ukázala mu ho, „nemá samozřejmě takovou moc jako originál, ale pro naše účely se bude hodit. Budeme se přes něj moct dorozumívat a vždy tě zavede na místo, kde tě bude potřeba.“

Zpráva o tom, že se objevil nový Bílý čaroděj, se světem rozšířila rychlostí blesku. Když se jím Bill stal, jeho kouzelné schopnosti se výrazně vylepšily. Nikdy sice nedosáhly takové síly jako ty Charliiny, přesto však byl mocnější, než většina čarodějů.

Spolu S Charlie tvořil skvělý pár. Dohromady byli neporazitelní a Voldemort tak byl nucen stáhnout se zpět.

Ale stále nechtěl za žádnou cenu uznat porážku a rozhodně se nehodlal vzdát. A tak připravil plán, který měl boj dobra se zlem výrazně zdramatizovat. Jednoho dne vyslal svoje Smrtijedy do malé vesničky na jihu Anglie, kde měli za úkol vyvraždit několik kouzelnických rodin. Už už to vypadalo, že uspějí, ale Charlie s Billem naštěstí zasáhli včas a donutili Smrtijedy se stáhnout.

V zápalu boje jim ovšem unikl útok mnohem menšího rozsahu, ale daleko nedozírnějších důsledků. Zatímco bojovali se Smrtijedy, Voldemort se vydal na opačnou stranu Anglie. Po důkladných přípravách, které podnikl, neměl nejmenší problém zabít mudlovskou rodinu, která teď obývala dům, se kterým se vázala velice dlouhá temná historie. A v jeho sklepení, po překonání mnoha překážek černé magie, našel to, po čem tak toužil. Přívěsek Černého fénixe. Temného bratra Bílého jednorožce. Byly to přívěsky ztělesňující samou podstatu dobra a zla.

Díky tomu se Voldemortova děsivá moc ještě zvětšila. A nejen jeho. Stejně jako Charlie obdarovala Billa kopií jednorožce, Voldemort podělil svoje Smrtijedy kopiemi fénixe. A tak i jejich moc exponenciálně vzrostla. A Charlie s Billem jim přestali stačit.

Proto se oba vydali hledat další posily. Jako první se k nim přidalo několik Billových spolužáků z Bradavic a potom se k nim přidávali stále noví a noví mladí muži toužící po konečně šťastném a klidném světě.

Protože už nebylo možné, aby dál bydleli ve svých domovech, přestěhovali se domu, který společně ochránili těmi nejmocnějšími kouzly, jakých byli schopní. Byl to nádherný dům, plný světla. Říkali mu Bílý dům.

Nezůstávali v něm ale dlouho. Neustále byli na hlídkách po celé zemi a informovali svou Paní o všem, co se kde děje.

Bill se stal Charliinou pravou rukou a ona mu za to byla nesmírně vděčná. Mohla se věnovat boji a strategii a vše ostatní mohla nechat na něm, mohla se na něj stoprocentně spolehnout.

A Boje se změnily. Dříve Smrtijedi útočili na obyčejné lidi a Bilí čarodějové se je snažili zastavit. Teď to byly spíše boje Smrtijedů přímo proti Bílým čarodějům. Boje se staly ještě dynamičtějšími a strašnějšími.

Byly to boje jednorožce a fénixe. Boje dobra a zla… 

Více zde: http://m.vikyfanfiction.webnode.cz/news/a08-bili-carodejove/