-W-

Prach, šero, tma. Z rudého Měsíce zbýval jen tenký obrys, neboť Země nedovolovala Slunci se na něj podívat. Zkrvavený Maan i Matahari odvraceli své tváře. Těla zvířat nehybně ležela, jako by je někdo poházel po velké rokli. Ještě však nebyl ničemu konec. Křik se stále ozýval, některý vzdálenější, jiný bližší. Kifo též neznal odpočinku. Orlosup smrti létal neviděn a neslyšen. Sbíral spolu se supicí Mwisho duše a dovoloval jim opouštět bojiště.

Jediný přízrak procházel spouští bez hlesu. Černý obrys psovité šelmy tiše míjel mrtvoly v rozvířeném prachu a písku. Ztrácel se v kouři a šeru, ale nezpomaloval ani nezrychloval. Nedíval se kolem sebe. Neotáčel se.

Desperret se odvrátil od své nové oběti a pohlédnul na stín blížící se k němu. Půlnoc. Takové jí on dal jméno v naivní představě, že z ní něco vyroste. Že bude schopná se postavit bolesti a smrti čelem. Doufal, že vychová bouři, jež se postaví po jeho bok. A ona šla proti. Nezraněná. Záměrně se sama vyhýbala boji, bolesti. Utíkala před smrtí a násilí pozorovala bez újmy. ,,Zbabělec," zasyčel si pro sebe Desperret. To on ji vychoval! To on se měl dívat, jak odhazuje jeho nepřátele!

,,ZBABĚLEC!" zařval a jeho ozvěna se rozlehla po rokli. Vlčice nezareagovala. Nezastavila se. Modré oči se z něj nespustily. Přesto se bála. Znal její přepnuté tělo, když bojovala se strachem, jenž ji stejně skoro vždy nějak porazil. Znal drápy silou zaryté do země.

Olízl si z tlamy krev čerstvě mrtvého vlka. Na rozdíl od svého bratra, on se nikdy nevzdal.

Stála před ním. Vlčice, které věnoval tolik svého času. Kterou si oblíbil jako nikoho předtím. Nikdy nebyla "ta dobrá", nebo "ta špatná". Byla buď na jeho straně, nebo proti. Každý si mohl vybrat. Ale revoluci nemohla zastavit. Dlouze opovrhovaná většina všech vlků se konečně díky němu postavila na vlastní tlapy. Konečně se mohli dostat vzhůru a zařídit spravedlnost. Poslední překážka jim stála v cestě. Midnight.