Bylo studené zimní odpoledne. Sopka ležela pod stromem a topila se ve svých myšlenkách. Na zem pomalu dopadali sněhové vločky, které se třpytili ve slunečních paprscích a vytvářeli moc hezkou záři. Bylo to poprvé, co viděla sníh.

Jindy si psi a štěňata hráli a dováděli v bílé peřině šťastní ze života. Ovšem tahle smečka již ztratila tu přátelskou a milou atmosféru. Nebyla tady přátelské konverzace a vzájemná pomoc. Každý se staral o své a obě omegy už začínali být slabé. A když spolu někdo mluvil, tak to byli pomluvy směřované k jiným psům nebo hádky.

Fenečka cítila zimu ve svém hustém kožíšku. Psi s krátkou srstí většinou leželi ve svých doupatech a odpočívali. O to víc práce měli omegy. Už byla celkem zima a Sopka, která měla hned po Elle nejhustší srst ve smečce, už také pociťovala mráz.

Bílé vločky dopadali přímo na ní a z její zlatavé srti se stala bílá srst. Ani jí však nenapadlo se zvednout a setřást to ze sebe. Vnitřní hlas jí říkal, že má něco udělat, ale co? Nechtěla dělat vůbec nic! Chtěla normální smečku! Tak proč se tohle děje?

Tiše zakňučela a z oka jí ukápla slza. Proč je Hlídkopes tak krutý? Nemůže je nechat být? Musí jim dělat problémy? Zatnula zuby a snažila se nezavýt. Pomalu otočila hlavu k doupěti léčitelky. Hrdlo se jí sevřelo úzkostí. Její psí maminka byla vážně zraněná! Někdo jí ublížil!

I když už nebyla malé štěně, tohle z ní dělalo ukňučené malé klubíčko, kterým byla, než se stala učednicí. Nyní byla lovkyně, přez to se tak nechovala.

„Ty!" ozval se známý hlas plný vzteku. Trhla sebou a postavila se na nohy. Zase se bude hádat? Otočila se na svého bratra, který měl vyceněné zuby a stál naproti... Sopce se rozbušilo srdce. Naproti jejich dědovi.

Z tlamy mu kapalin sliny. „To tys to udělal!" zavrčel. Jeho sestra k němu došla a položila mu hlavu na rameno. Přímo ho uklidňovala pohledem. Bratr jí však ignoroval a ramenem jí odstrčil.

Otevřela pusu, aby mu něco řekla. Hned jí ale zavřela, když si uvědomila, že to nemá cenu. Její výše postavený bratr by jí těško poslechl. Na to je až moc tvrdohlavý.

Uslyšela blížící se kroky. Otočila se a oddychla si, když si s úlevou uvědomila, že je to Alpha. Mohutný pes doběhl mezi Šťístka a hlídacího psa. Oba je propálil přísným pohledem.

Postarší lovec společně se Sopkou sklonil hlavu k zemi na důkaz úcty.
Štístko se ani nanamáhal. Co to s ním sakra je? „To on! Teď jsem si tím vážně jistý!" zavrčel na něj bez pozdravu.

„Štístko!" zavrčel na něj mohutný Alpha. „Víc mi k tomu neřekneš? " zeptal se a v jeho očích byl vidět čístý hněv a pohrdání. Co se to s ním stalo? Hlídací pes se podíval na Sopčina dědu a přimhouřil oči. „Co nám k tomu řekneš?" zeptal se. Sopka zatajila dech. On mu to věří!

Kolem nich začala mela. Členové smečky, kteří neměli v zimě žádné povinnosti přiběhli a zuřivě vrčeli, štěkali nebo se ho zastávali. Jak obvyklé...

„Takže ty jsi zaútočil na Ellu? Vlastní dceru? Že se nestydíš!" zavrčel Turbo, který byl sice milý, ale všechno muselo být po jeho. „Zrádce! Zrádce!" ozývali se vysoké hlášky malých omeg.

„Já jsem to neudělal," řekl až překvapivě klidně. V jeho očích byl ale vidět strach. I ve vzduchu Sopka cítila strach. Srst se jí naježila zlostí. Tohle přece nemůže nechat jen tak.

To, že je nejspíše nejsilnější z celé smečky jí nyní bylo ale k ničemu. Nemůže útočit na členy své vlastní smečky. Bude muset využít jinou schopnost.

Došla doprostřed chumlu mezi hlídacího psa a jejího bratra, který zuřivě vrčel a cenil své růžové dásně a bílé tesáky ostré, jako břitva.

Posadila se mezi ně a zdvihla svůj čumák k neby. Zavyla a její vysoký hlas byl slyšet po celé mýtině. Psi se na ní zvědavě podívali.

V očích každého psa viděla jiný pocit. Jako první zahlédla svého otce a jakousy jiskru. Znala jí moc dobře. Znamenala : „Zvládneš to! Věřím ti!"

Dodalo jí to sebevědomí před tím, než se zadívala do očí svého bratra. Upíral na ní své kulaté žárovky, jakoby jí jima chtěl upálit za živa. Sopka se však nenechala zastrašit a upřela na něj milý, něžný pohled.

„Notak bráško! Nemá cenu se navzájem pomlouvat a ubližovat si!" řekla tím nejjemnější hlasem, co uměla, avšak tady v téhle smečce to bylo málo.

Ucítila dotyk studeného čumáku. Otočila se tím směrem a zahlédla Alphu. Jemně jí odstrčil stranou a stoupl si na její místo. Jeho ledově klidný pohled cítila po celém těle.

„Sopko... Šťístko má pravdu!" řekl klidně. Fenečce se naježila srst. Co to řekl? Šokovaně ho sledovala. „Patří mezi nejsilnější psi. Navíc nebyl ještě napadený!" Hned, jak to do řekl, tak se kolem nich začali shromážďovat psi. Zase štěkali, vyli a sváděli všechno na něj. Na toho psa, který jí pomáhal vychovávat.

Ucítila nepříjemné svědění na tlapkách. Sklopila pohled k zemi a zamyšleně je pozorovala. Postupně se to měnilo na pobolívání tlapek. Zvědavě dala hlavu na stranu, propalující je pohledem.

V tom se Sopka proti své vůli rozešla někam k lesu. Její nohy jí ne a ne poslechnout. Chtěla se otočit zpátky ke smečce, ale nešlo to.

V očích měla strach. Co se to dělo z jejím tělem. Chtěla zavýt, ale v krku jakoby se jí zasekla kost. Celé její tělo jí neposlouchalo a ona proti své vůli dál kráčela lesem.

Vyšla z lesa plného vysokých stromů a ocitla se na malé louce, kterou protékala říčka. Konečně se směla pohnout. Cítila, že se nemá vracet do tábora. A ona svým instinktům věří. Místo toho se posadila na kraj řeky a pozorovala svůj odraz.

Tlapku ponořila do studené vody a udělala v ní kruh, který rozvířil její odraz. Mokrou tlapku položila do  zmrzlého bláta a zadívala se na průhlednou hladinu vody, pod kterou plavali rybky. „Ach říční pse, poraď mi, co mám dělat," řekla smutně s pohledem upřeným na rybku, která si plaval mezi vlnami.

Natražila uši, když uslyšela kroky. Zvedla se a rozhlédla se kolem sebe. Kousek od ní byl keř, ze kterého se ozývalo praskání sněhu. Uviděla bílé uši, jako obláčky, které se tyčili nad keřem. Pes, kterému patřili šel podél keře, dokuď nedošel nakonec.

Na Sopku vykoukla vlčí hlava a postupně i celé tělo fenky. Zadívala se na ní svýma laskavýma, žlutýma očima. „Luno?" vyšlo z překvapené fenečky.

Beta smečky k ní došla a posadila se. „Proč tu jsem?" vyšlo že Sopky po chvilce přemýšlení. „Sopko... Viděla jsi ten chumel..." řekla klidným hlasem. „Ano! Je to hrozné! Nevím, co mám dělat!" zakňučela zoufale. „Ale víš!" řekla jí.

Otočila na ní svou zlatavou hlavu a bystrý a očima jí pozorovala. Krátce zavrtěla hlavou. „Ne!" zakňučela. Beta se ale nedala odradit. „Je čas! Vím to!" řekla klidně. „Není!" zaprotestovala. „Sopko... Tahle smečka potřebuje novou vládu!" koukla se na ní.

Sopka na ní upřela pohled a sněhobílá fenka pokračovala. „Je potřeba, aby jsi se stala Alphou!" Sopka zoufale zakňučela. Nebyla si jistá, jestli je na to připravená. Né teď.

„Co mě sem vlastně dotáhlo?" zeptala se, aby změnila téma. „Já!" odpověděla Luna ledově klidným hlasem. Dlouhosrstá fenka chvíli stála s nakloněnou hlavou, než jí to došlo. „Ty jsi?" zeptala se zaraženě, zatímco po ní udiveně koulela svýma modrýma očima. „Jsem!" odpověděla.

Sopka na ní překvapeně zírala. Tak dlouho se snažila najít Alphu duchů nebes a teď stála přímo před ní. Luna na ní koukala s klidem v očích. „Víš, táhne mi na 18... A i duchové nebes odcházejí..." řekla. Chtěla jí něco odpovědět, ale Luna pokračovala.

„Až se staneš Alphou, budeš muset si zvolit nového nebo novou Betu. Já odejdu za svou smečkou do nebes,"  dořekla to. Z jejího zlatavého čumáku vyšlo zoufalé zakňučení. Nakonec ale Zvedla hlavu a sebevědomě vypla hruď. Koukla se na ní a přikývla. Osud smečky ležel v jejích tlapkách.

Běžela, jako nikdy před tím. Od tlapek se jí prášilo a její drápku odlupovali kousky mechu, které se jí připletli do cesty. Běžela vstříc svému poslání pomáhat smečce. Přišel čas! Stane se Alphou, ať to stojí, co to stojí.

Doběhla do tábora a zadýchaně si prohlížela skupinu psů, kteří se neustále o něčem dohadovali. „Nemůžete ho přece takhle obvinit!" kňučel zoufale Endy. Květina Souhlasně přikývla.

Sopka se zastavila a snažila se propadnout dech. „Bylo to odsouhlaseno!" zavrčel temně Alpha. Neměla mu to za zlé. Byl moc unavený. V čele smečky stál příliš dlouho. Svalnatý pes pak upřel svoje unavené oči. „Co se stalo, Sopko?" zeptal se.

Chvíli se vydýchávala, ale nakonec se na něj podívala chladným pohledem. „Děje se to, že se mi nelíbí, jak zacházíš s členy smečky," zarazila se, aby je nypjala, „A vyzívám tě na souboj!"

Vítejte u jedné z těch delších kapitol. Objevila se ve mě zase chuť na psaní, takže super. Jakpak se vám tahle kapitola líbila?

Zatím ahoj! ❤️