Ella nevěřícně hleděla do očí své psí maminky. Nemohla uvěřit, že jí vidí. Když jí nebyli ani 2 měsíce, tak jí maminku přímo před očima zabili kojoti. Nyní ale stála přímo před ní. V plné kráse a síle.

Udivená fenečka slezla z kamene a přišla k ní blíž. Do očí se jí hrnuli slzy, které se snažila zastavit. To se jí nakonec podařilo. Ella se zahleděla mamince do očí. V jejích očích byla pýcha, ale taky byli plné starosti.

Hnědooká fenka už dávno uměla číst pocity z očí. Nevěděla, čím to bylo. Prostě to uměla. Stačil jen jeden jediný pohled a ona věděla pocity, občas i myšlenky, ze kterých usoudila, jaký má kdo vlastnosti.

Podle toho také pochopila, že k ní pro začátky jejího života velmi důležitá fena nepřišla proto, aby jí utěšila. Ella také neměla v plánu brečet jí na rameni a doufat, že jí uklidní. Hodlala se celé věci postavit čelem. Ať to stojí, co to stojí.

Dlouhonohá fenka k ní taky udělala pár kroků. Došla až k ní tak blízko, že kdyby sklonila hlavu, dotkla by se Ellina čumáku. Její dcera nastražil uši a čekala, co jí řekne. Byla zvědavá, co má na srdci.

„Jsem na tebe pyšná, Ellinko!" řekla tak uklidňujícím hlasem, že by uklidnila i toho nejprotivnějšího psa. „Zvládla si toho tolik, našla jsi rodnou smečku, jsi tak odvážná!" řekla a olízla jí čumáček.

Ella se usmála. Pak ale zvážněla. „Proč jsi přišla?" zeptala se jí. Znovu se jí zahleděla do očí a snažila se cokoliv vyčíst. „Musíš být velmi opatrná! Zrádce jde po tobě! Po tobě a tvých štěňatech!" řekla důrazným hlasem, jaký u ní ještě nikdy neslyšela.

Elle z hrdla vyšlo tiché, zoufalé zakňučení. „Proč se tohle děje?" zeptala se. Z očí jí začali nekontrolovatelně téct slzy, které nešlo zastavit, ať se snažila sebevíc.

Matka na ní upřela svoje klidné oči. „Ello! Už nejsi malé štěně! A já tu nejsem pro to, abych ti říkala, jak je život krutý!" odvětila.

Fenečka měla pocit, jakoby jí něco vyžíralo zevnitř. V krku jakoby jí uvízla kost, kterou se teď dusila.

„Kdo je vrah?" zeptala se a zahleděla se jí do hnědých očí, které jí za ty léta tolik chyběli. Její maminka otevřela pusu a Ella dostala malou kapku naděje, že jí to prozradí a celé to peklo najednou zkončí. Naděje však brzy zmizela...

Pusu zavřela a s tichým zakňučením se ohlédla někam do strany. Tam se objevil jakýsi průhledný kruh, z kterého na její psí maminku skočil stín, jakoby přišel z jiného světa. Vipadala, jako pes. Hlídací pes! Dopadl na ní a v tu chvíli oba zmizeli.

Hnědooká fena se ohlédla a tiše zakňučela. Co se to děje? Proč se to musí dít? Proč je život tak krutý?

Ucítila, jak se jí mlží zrak a do čenichu jí štípe nějaká látka. Chtěla zakňučet, ale z hrdla jí vyšlo tiché zachrochtání. V tom jí to došlo! Přesně takhle to cítila Sky... Ne! Takhle to nesmí dopadnout!

Rozběhla se. Musela utéct přad tou látkou. Před tím pocitem, že každou chvílí... Ne! Nemyslet na smrt! Běžela! Nevěděla, kam jí nohy zavedou. Doufala, že do tábora.

Ucítila na hlavě silnou bolest. Doufala, že narazí na tábor. Místo toho narazila do stromu. Avšak nevzdávala se.

Běžela po lese a snažila se odběhnout od toho děsivého místa. Avšak pořád narážela do stromů. Zase, zase a zase! Nikdy to neustalo. A naděje, že se odtamtud dostane byla mizivá.

Nakonec to vzdala a zastavila. Hlavu měla, jak střep, ale ani jí nenapadlo vzlykat! Né teď!

Útěk nefungoval, bude muset se celé věci postavit čelem. Natražila uši. Sluch jí ještě fungoval. A to dobře!

Poslouchala, jestli neuslyší náznak nebezpečí. Bála se, ale nedávala to najevo. Přesně o tohle hlídkopsovi šlo. Ale takovou radost mu neudělá!

Trhla sebou, když těsně za ní křupla větvička. (nevím, jak vi, ale já bych se asi po***la strachy poznámka autorky) Rychle se otočila tím směrem přípravená zaútočit.

Rozběhla se za ním z otevřenou tlamou, ale on se stačil vyhnout. Ella chtěla rozzuřeně zavrčet, ale z hrdla jí opět vyšel ten zvláštní chrochtavý zvuk.

Co to dělá? Právě bojuje se členem své smečky! Ne! Nebude bojovat! Bude se jen bránit...

Uslyšela šustění listí, které značilo, kde se útočník nacházel. Otočila se tím směrem v obranné pozici. Fousky se jí třásly a jediné, co slyšela bylo šustění listí.

Pes kolem ní kroužil a ona se otáčela tím směrem v obranné pozici. Vystrčila na její velikost až moc velké tesáky.

Oči měla zalepené zvláštním hnisem a nemohla je otevřít. Čumák jakoby přestal fungovat. Zbyl jí jen sluch. Ušima naslouchala, aby slyšela každý zašustění listí.

Útočník se rozběhl. Jeho dupot tlap se jí rozléhal ušima, jakoby strácela i tenhle smysl. Ne! Teď ne! Snažila se zjistit, odkuď běží a co má v plánu.

Ucítila ránu hlavou na boku. Neudržela rovnováhu a padala. Dopadla na kámen a ucítila silnou bolest na žebrech. Její bolestné zavytí se opět proměnilo v chrochtavý zvuk.

Bála se o sebe, o svůj život, o svojí smečku, svojí rodinu, svoje štěňata. Snažila se vztát, ale bolest na žebrech jí to nedovolila.

Bezmocně máchala nohama ve vzduchu. Už téměř neslyšela. V jejích uších znělo zvláštní houkání. Jednu věc ale slyšela. Kroky, které se blížili k ní. Srdce se jí rozbušilo. On jí zabije!

Obří tesáky se jí zahryzly hluboko do nohy. Už ani výt se nesnažila. Jen se snažila nevnímat bolest.

V její noze křuplo a silná bolest se jí roznesla po celém těle. Srst se jí ježila, avšak vztát se už ani nesnažila. Vzdala to. Nemělo to cenu. Byl moc silný. A ona moc bezzbranná.

Cítila, jak se jí vrah zahryzává do nohou, škrábe jí na hrudi a všude po těle. Ella položila hlavu a čekala, že se probudí ve věčných lesích.

V tom jí něco napadlo. Zadržela dech. Hlavu měla skloněnou dolů z kamene a ani se nepohla. Cítila, jak jí po těle teče teplá krev.

Pes se sklonil a ona ucítila jeho teplý dech na svém dlouhém kožíšku. Očichal jí, něco si zamumlal sám pro sebe a pak zmizel v lese.

Ella si úlevou vydechla. Snažila se vztát, ale silná bolest jí nedovolila se ani pohnout.

Chvíli ležela a cítila, jak se jí smysly postupně vracejí. Slyšela zpěv ptáků acítila pachy lesa. Po chvíli otevřela oči. Viděla rozmazaně, ale alespoň trochu. Kolem ní ležely chomáče srsti, kterou z ní pes strhal.

Třásla se zimou, protože už bylo rudolistí a nebylo zrovna teplé počasí. Její teplá, dlouhá srst, která jí v zimě hřála nyní nebyla v celku. Jen na hlavě a zadních nohou měla všecku srst a po vědšině těla chyběla.

Do tlamy nabrala vzduch a konečně zavyla. Ve vytí byla bolest, zoufalství a strach. Dala do něj všechno, co prožila.

Smutný zvuk se rozléhal lesem. Každý tvor o jejím trápení věděl. Celý les to slyšel. Vyla, jako nikdy před tím. Zoufale a smutně. Dokud neslyšela dupod smečky. Mohla přestat výt. Už věděla, že její smečka jí zachrání.

Vytí se rozléhal po lese. Sopka nastražila uši. Bylo zoufalé a plné bolesti. Nechala bylinky bylinkami a Vyběhla z doupěte.

Běžela co jí jen síly stačili. Pampeliška s Květinou upustili bylinky na zem a rozběhli se za ní. Na to, že bylo Pampeliškce skoro 16 let, běžela docela dobře.

Postupně se přidávali další a další psi, dokuď neběžela celá smečka. Jejich kroky se rozléhali po lese. Běželi stejným směrem, jako jeden pes. Na chvíli hádky ustali, když šlo o člena smečky.

Mladá fenka Doběhla k nehybnému tělíčku. Nevěřícně zírala na svojí psí maminku. Kdo jí to mohl udělat? Kdo byl tak silný, aby jí tolik zřídil? Jejich psí maminka byla silná! Kdo mohl být, tak silný, aby jí tohle provedl?

Její hrudníček se jen sotva zvedal a klesal. Kolem ní se váleli chomáčky srsti zbarvené krví. Na hrudníku měla hluboké rány. Nemohla tomu uvěřit. Že takhle dopadla.

Květina se se smutkem v očích procházela po táboře. Jako jediná z jejích sourozenců věděla, jak moc špatně je na tom její psí maminka.

Zlomené žebro, nespočet hlubokých ran po celém těle, kousance na zadních nohou. To všechno byl dopad útoku. Nemluvě o její přední noze. Nebylo jisté, jestli bude stále fungovat.

Utápěla se v myšlenkách. Takhle dopadla, protože je z rodu hlídacích psů. Ale proč vrach napadl Sky? Proč unesl Isu?

Je jasné, že Linda byla ta, která ho podezřívala... Ale co má Sky společného s rodem hlídacích psů? A jakou roli v tom hraje Isa? Něco tu nehrálo. A ona tomu musela přijít na kloub.