Bylo studené ráno. Bylo to první studené ráno, co kdy Sopka zažila. Pomalu se blížilo rudolistí a dříve zelené listy se začínaly barvit do žluta. Byl to krásný pohled, jak les pomalu mění barvy. I přez krásný tábor i les však mladé fence něco chybělo...

Teplo! Vzpomínala si, jak se v období dlouhého světla vyvalovala na sluníčku a užívala si tepla. Teď však takovou možnost neměla.

Udělala krok z jejího ového doupěte

Lovci se činili a nosili 2x více potravy, než celá smečka sní. Bylo to proto, protože přez období ledovětru je kořisti méně a je těžké jí ulovit. Ale díky těmhle zvykům ve smečce se období ledovětru měnilo z bídného na to nejbohatější.

Kořist, co zbyla psí zahrabávají a nechávají si jí na období ledovětru. Hlína funguje skvěle proti smažení potravy, takže je i po pár měsících, jako čerstvé.

Kromě lovců měli ale také plno práce Pampeliška a Květina. Ty běhali a zbírali každou bylinku, kterou našli, aby jí usušili.

I přez snahu smečky však mezi členy panovalo napětí a smutek. I když od Lindiny smečky uplynuli již 2 měsíce smečka byla pořád smutná. A přátelská smečka nebyla, jako dříve. byla plná hádek. Všichni se navzájem škádlili a podezřívali se. Nebylo to, jako dříve... Smečka byla jiná.

Sopka nad ní však nezlomila hůl. Naopak. Pořád si v duchu vybavovala slova Skvrny, která slyšela v posledním snu. "Jsi vyvolená, Sopko! Musíš být silná!" To byla slova Bety Duchů nebes. Sopka byla vyvolená! A proto musí být silná!

Byla připravená na, cokoliv! Nebála se nikoho a ničeho! Byla připravena svou smečku chránit před vším. Proto se už taky připravovala na to, že bude Alphou. Připravovala se, že už Alphu brzy vyzve. Každý chlup a každá buňka jejího těla cítila, že už svou roli Alpha nezvládá. A proto věděla, že ho brzy nahradí.

Sopka zvědavě pozorovala Květinu a Pampelišku. Pobýhali po táboře a zbýrali bylinky tak, jak to měli za úkol. Sopčina sestra se už neučila stejně, jako ona a její bratři. Místo toho pomáhala Pampelišce. Až léčitelka odejde do věćných lesů, Květina se stane další léčitelkou. A až bude starší, dostane svého vlastního učedníka.

Sopka se Šťístkem se stali rovnou lovci. A i když byl Štístko víš postavený, bylo to jen prozatím. Než se jeho sestra stane Alphou. Zatím byl on víš, protože byl lepším lovcem.

Mladá lovkyně se protáhla. Včera byl náročný lov a po něm dlouho spala. Nyní měla celé tělo, jako zkamenělé. Pomalu se oklepala a sesypala ze sebe kousky mechu, které se jí zachytili při spánku do kožichu.

Po očku se koukla na omegy. Roxy i Rezka leželi na malém kopečku, kde se obvykle vyvaloval Back. Nyní byl ale na lovu a tak nejníže položené fenky využili situace. Práci měli hotovou a nyní o něčem debatovali. Když přejela pohledem zpátky k pracujícím léčitelkám, Uviděla, jak Pampeliška nese svazek bylinek k doupěti léčitelky.

Sopka k ní došla a usmála se. „Ahoj! Nechcete s něčím pomoct?" zeptala se. „Aho phosím! Hechuju! Buheh dobhá Aufa!" zahuhlala a odpěhla s bylinkami do doupěte. Sopka šla za ní.

Vešla do doupěte. Bylo tam sucho a teplo. Krásně to tam vonělo bylinkami. Dostala zajímavý úkol. Třídila bylinky. Byla to příjemná změna a zahodila alespoň na chvíli svůj stres, který ve smečce pociťovala. Cítila se naprosto bezstarostně. Dokuď neuslyšela bolestné zavytí.

Ella se procházela na louce. Vše tam bylo tak krásné. Raní Rosa už ustala a nyní měla pod nohama měkkou trávu a příjemně měkoučký mech, po kterém se krásně chodilo. Pomalu došla do malýho lesíka.

Bylo tam jen pár stromů rozesetých kolem do kola. Uprostřed byla malá prohlubeň. V ní nebyla tráva ani rostliny. Jen světlý mech. Stromy kolem toho byli porostlé zvláštními rostlinami. Připadala si, jako v zapomenuté džungli.

Její pohled upoutal obří kámen. Byl porostlý mechem a ze země čouhala jen malá část. Přišla blíž a přední tlapky položila na přední část kamene. Na nejzadnějším kousků kamene zářilo fialové světlo. Bylo, jak diamant. Ale mnohem zářivější, mnohem větší, mnohem hezčí.

Přistoupila ještě blíž. Její čumák se téměř dotýká té zvláštní věci. Očima to zaujatě pozorovala. Světlo se ještě více rozzářilo. Avšak Ellu to neoslepovalo. Naopak. Světlo jí přitahovala, jako magnet a ona měla pocit bezpečí, který necítila už dlouho.

Fialový předmět zmizel a před Ellou se objevila fena. Její sněhové bílá srst svítila v září slunečních paprsků. Jednu polovinu obličeje byla zlatá, druhá bílá. Špičky tlapek zrzavé, jako Ella. Její dlouhé nohy byli jako stvořené k rychlému běhu. Pak tu byli oči. Její smaragdové oči, které uklidňovali při jednom pohledu. Oči, které byli Elle známé a byli to první, co zahlédla, když jako štěně poprvé otevřela oči. A první, co cítila, když se narodila byl hřejivý dotek této fenky. Její psí maminka...