Měšíc běžel hustou trávou. Přeskakoval vysoká stébla, aby viděl na cestu. Utíkal tak rychle, jak mu to jeho krátké nohy dovolili a snažil se dohnat svojí učitelku. Isu! Jeho hladká srst přímo svítila pod slunečním psem a jeho dlouhé uši poskakovali, jak přeskakoval vysoká stébla trávy. Cítil se, jako v ráji. Bylo mu tu dobře a i když ho sem tam nějaké stéblo švihlo do obličeje, nevadilo mu to. Byl šťastný, když mohl běhat.

Na chvíli ho myšlenky zavedli zpět ke snu. Měli něco zjistit. Něco udělat. Asi měli zjistit vraha, ale proč? Proč jim tohle Hlídkopes dělá? A proč jim nemůžou Nebeští duchové víc pomoct? Bylo to, jako hra... Hra, kterou musí oni vyhrát za každou cenu. Hra, kde je v sázce úplně všechno a jediná chyba může být fatální.

Podle dalších snů, které se všem čtyřem sourozencům zdáli každou noc byla Skvrna Betou duchů nebes. Ale pokuď byla Betou, kdo byl Alpha? Podle toho, co mu v několika dalších snech Skvrna řekla byla Alpha duchů nebes v jeho smečce. Na jednu stranu to bylo šíleně hustý, ale na druhou až tolik ne, když je jeden z nich vyvolený a právé ten musí zjistit, kdo to je. To by bylo v pohodě. Teda kdyby věděli, kdo je ten vyvolený...

Z myšlenek ho vytrhl záblesk bílé srsti, kterou viděl před sebou. Isa! Čekala na něj. „Ahoj!" zazubil se, když k ní doběhl. Usíná dlouhá bílá srst trochu vlála v mírném vánku. Koukla se na něj svýma modrýma očima. „Poznáš tenhle pach?" zeptala se, čímž ho donutila soustředit se.

Normálně by takhle při tréninku neutíkali. Oni ale nedrželi hlídku, jak byl budoucí hlídkař zvyklí. Isa dělala průzkumnici a dovolila Měsícovi jít s ní. Byl to skvělý pocit! Cítil se dobře, protože na něj Isa spoléhala. A on od začátku věděl, že bude skvělá učitelka. Vycítil to!

Došel k ní a nasál vzduch do nozder. Tenhle pach znal! Ale co to bylo? Znovu nasál vzduch do nozder. Pak to poznal. „Králíci! A hraboš!" usmál se. Isa krátce přikývla. „Ano!" pochválila ho.

„Mám návrh! Doběhnu říct Alphovi o těch králících a ty ulovíš tu hraboše!" nabídla mu. Měsíc se rozzářil a přikývl. Měsíc bude sice hlídkař, ale i tak se ho Isa snažila naučit lovit. A za to jí byl věrný.

Sopka zahlédla jejich průzkmnici, jak se vynořila z křoví. Mladá fenečka je šťastně pozorovala a vesele vrtěla ocáskem. Pusu měla otevřenou a tvarovaná se do širokého úsměvu.

„Kde je můj bratr?" zeptal se Štístko zmateně. „Uvidíte!" řekla a pyšně vypjala hruď. „Cítili jsme králíky!" oznámila a zamířila hlouběji do lesa. Celá parta se v čele s Alphou vidala za Isou.

Když tam Doběhl, zahlédli Měsíce s plnou tlamou myší a hrabošů. „Šikula!" zavolala na něj Sopka a její bratr veselé zavrtěl ocáskem. Sopka měla skvělý vztah se svými sourozenci. A to bylo skvělé!

Když doběhli na místo, kde byl nejvíc cítit pach králíků a zalehla do trávy. S nastraženýma ušima poslouchala moudré rady svého učitele, které už tolikrát slyšela, ale nikdy jí neomrzeli.

„Zajímavé!" uznal kývla Květina ke své učitelce. Pampelišce! Hltala každé její slovo a snad každou chvíli chápavě přikývla. „Takže vraceč? Proti nevolnosti?" zvědavě se vyptávala a její pohled padl na zvláštní, fialovou kytku. „Ano!" přikývla Pampeliška a milé se usmála.

Květina uslyšela kroky a otočila se. Zahlédla úspěšnou loveckou výpravu. Každý z nich nesl svůj úlovek. Všichni nesli králíky, jen Měsíc měl plnou tlamu hrabošů. Bylo jich tolik, že by se z nich dohromady dosyta najedli Květiny z Měsícem. Alpha se Štístkem nesli dokonce 2 králíky. Sopka a Isa měli v tlamě každá po jednom ušákovi. A z obou by se dosyta najedli 3 dospělí psi.

Květina se za nimi rozběhla a veselé se usmívala. „Mám já to ale šikovné sourozence!" pochválila je. Pak se usmála na Cherry, Isu a Alphu. „S šikovnýna učitelama!" dodala ještě.

sourozenci odnesli jídlo na hromadu a začali odvádět, jako malá štěňata. Květina se v zápalu hry ještě Rozhlédla kolem, aby zjistila, co dělají jejich učitelé. Cherry k sobě tlapkou přitáhla Flower, která už jí přerostla a bedlivě jí hlídala. Ostatní je sledovali pobaveným výrazem.

Ozvalo se bolestivé zavytí. Sourozenci přestali dovádět a otočili se za zvukem. Brzy jim došlože tohle bude vážné. Jako první se tam rozběhli sourozenci.

Sopka běžela chvíli vepředu, ovšem Květina byla rychlejší. Netrvalo dlouho a běžela v předu skupinky. Sopka se Štístkem po boku běželi hned za nimi a Měsíc běžel v zádu. Později se přidali i další členové smečky. Běželi, jako jeden pes, dokuď nedoběhli na malou asi jako psí tábor.

Kolem ní do kola rostlin stromy, které byli vyšší, než bylo zvykem. Uprostřed louky leželo něco malého. Květin tam došla a zvedl se jí žaludek. Tohle by neměla vidět. Nikdo by to neměl vidět.

„Dojdu ti ještě pro nějakou podestýlku! Oodpočiň si!" řekla Linda a rozběhla se k lesu. Rezka na ní vděčně pohlédla, než se jí Linda stratila mezi stromy.

Mladá fenka se rozhlížela kolem. Ten les byl docela děsivý! Zvlášť, když měli ve smečce vraha! Bylo to šílený. Snažila se na to nemyslet. Ale vždy, když se snažila zapomenout, vracel se jí strach. Byla uvězněná. Nemohla zapomenout.

Navíc... Měla na někoho podezření a byla si téměř na 100% jistá, kdo je vrah. Po chvíli přemýšlení, přikývla. Je to jasný. Vrah je... Nezvládla ani domyslet myšlenku, když se z lesa vynořil stín. Vrah!

„Ahoj!" usmála se a snažila se zakrýt zděšení. Vrah si jen odfrkl a Lindě něco došlo... On to ví! Ví, že ho podezřívá! Byla to děsivá myšlenka! Děsivá a vlezlá.

„Myslím, že nebudeme dál chodit kolem horké kaše!" řekl vrah. Linda chtěla zavýt, ale v hrdle se jí jakoby něco zaseklo. Něco, co jí brání projevit strach.

Zoufale se na něj podívala s prosíkem v očích a z doufáním, že dostane ještě šanci. Nedostala!

Betynka se se zakňučením sklonila k nehybnému tělíčku a drkla do něj čumákem. Byl to smutný pohled. Linda kdysi bývala její učitelka. Smutně zakňučela. V hlavě se měla jedinou myšlenku. Proč zrovna ona?