Sopka se proháněla loukou, až jí její dlouhé uši vláli ve větru. Její dlouhá srst neposlušně lítala vzduchem. Její tlapky jí poháněli vpřed a hlas v hlavě jí radil : „Utíkej!" Tak tedy utíkala. Nevěděla kam, nevěděla proč, nevěděla před kým. Prostě utíkala.

Jjí mysl byla posedlá jedinou myšlenkou na útěk. Běžela a běžela a její dlouhé nohy jí nešly rychle, jako by utíkala vzduchem. Jakoby se ani nedotýkala země.

Kolem byli slyšet děsivé zvuky. Kňučení, štěkání a zmučené vytí její smečky bylo slyšet přez celou krajinu, kterou běžela. Každý chlup jejího těla, každá buňka chtěla zastavit a zjistit, co se děje. Zastavit a pomoct své smečce. Její nohy jí však neposlouchali a nesli jí dál.

Prosvištěla táborem, kde nebyl jediný pes. Ale potůčky krve byli všude a protékali jí mezi drápama. Pach krve, strachu a smrti byl cítit úplně všude a Sopka měla pocit, že to nezvládne a každou chvíli upadne. Celé tělo jí palilo a před očima pořád viděla potůčky krve, i když už byla v lese. V lese, kde nebyla jediná kapka krve.

Sopku pořád lechtali v nose známé pachy krve strachu a smrti, které však cítit nemohla. V lese byl klid a i nářeky smečky ustali. Od louky byla daleko. Tak proč to pořád cítí? A co se děje? Proč se nemůže vrátit a pomoct smečce? Bála se o smečku. Bála se, co bude dál.

Konečně přiměla nohy, aby zastavili. Rozhlédla se kolem. Krajina tady byla pustá a byla pokrytá bílou peřinou. Nerostlo tu nic. Ani stromy. Pachy se vytratili jeden pach však cítila...

Sopka strnula a Nasála vzduch do nozder. Nemýlila se! Pes! Živý a zdravý! Zavrtěla ocáskem z nadějí, že se dozví, co se děje. Avšak se nemohla pohnout. Nohy měla, jak zkamenělé. Chtěla zavýt, avšak z hrdla se jí ozvalo jen tiché zakňučení. Nemohla nic dělat. Jen stát na místě.

Před očima se jí objevil stín psa. Neviděla mu do tváře. Něco jí ale říkalo, že je to pes ze smečky. Stál k ní zády a koukal se do očí jinému psovi.

Byl mnohem větší, než každý, kterého kdy viděla. Byl velký, jako laň. Vzhledem vipadal, jako hlídací pes. Měl špičaté uši, jako by byli oříznuté. Místo ocasu měl jen krátký pahýl.

Velký hlídací pes propaloval pohledem toho ze smečky. „Jsi tak neschopný!" vrčel na něj. Sopka sebou trhla. Co tím myslí? Nechápavě naklonila hlavu na stranu. „A co mám jako dělat?!" zavrčel bez náznaku strachu. Sopka absolutně neměla tucha, kdo to je. Byl však odvážný a silný.

Velký pes byl vzteky bez sebe. „Co máš dělat? Já ti řeknu, co máš dělat!" vztekle zaštěkal a obří tlapkou udeřil do země. Na chvíli se zem otřásla a smečkový pes upadl na zem. Ten velký k němu došel a obří tlapou ho přimáčkl k zemi. „Ty zničíš všechny ty zrádce a tu fenu, co tě podezřívá!" temně zavyl, než se obrazy obou psů rozplynuli.

Ozvalo se zadunění, jakoby se něco hodně těžkého zřítilo že skály. Sopka se rozhlédla. Nic však neviděla. Najednou hory zmizeli a ona se ocitla na louce. Ale né na obyčejné. Všude tu rostli nejrůznější druhy květů, které krásně voněli. Kořist tu však necítila žádnou, jakoby se vše vypařilo. Nejvíce zvláštní tu ale bylo nebe. Sopka měla pocit, že je tak blízko, že se stačí jen postavit na zadní, aby se ho dotkla.

Její myšlenky se rozplynul, když uslyšela kroky. Po tom, co se otočila, zahlédla fenu. Byla to fenka hlídacího psa. Majestátně kráčela k Sopce a svýma špičatýma ošima rozčesávala mraky. Její nohy byli samý sval. Oči měla nádherné. Byli hnědé, ale nebyl to klasický odstín. Byli trochu světlejší a vipadali, jakoby byli poseté zlatem. Její hladká srst neměla černou barvu, jako to měl její děda. Byla světle hnědá, ale spíš do béžova. Fenka byla zvláštní, ale nádherná.

Klidným krokem došla k Sopce. „Ahoj maličká! Jsem skvrna!" usmála se na ní. Zlatavá fenečka otevřela tlamu, aby se představila. Hlídací fena jí však skočila do řeči. „Vím! Jsi Sopka! Nemsíš se mi představovat!" řekla něžnějším hlasem, než bylo u takovéhle feny zvykem a posadila se. „Nemáme moc času!" řekla vážným hlasem.

„Ty jsi dužka Hlídkopsa?" zeptala se jí, protože o ní slyšela příběhy. Skvrna však zavrtěla hlavou. „Kdysi..." řekla a zahleděla se kamsi do dálky. „Změnil se! Teď miluje krev!" zavrčela nevěřícně. Pak se podívala Sopce do očí. „Chce zabít každého, kdo je z rodu hlídacích psů, ale nežije s nimi!" vyklopila ze sebe zoufale. Sopka sebou trhla. Ona byla z rodu hlídacích psů. Její děda! Máma! Její Sourozenci!

Sopka se probudila a rozhlédla se. Kolem ní postávala smečka a něco starostlivě kňučela. Mladá učednice vyskočila na nohy. Došla k ní Sky, která se od posledního útoku plně vyléčila. „Tvoji sourozenci měli taky zlé sny!" zakňučela tiše.

Sopka se podívala po svých bratrech a sestře. Všichni tři stáli v jedné řadě se sklopenými hlavami a smutkem v očích. Měli něco za úkol. Mysleli si, že jejich úkol bylo jenom zjistit, co budou mít za místo ve smečce. Ale nebyla to pravda. Spletli se! A to by se jim mohli šeredně vymstít.

Prosím potleeeesk! Já jsem to začala psát odpoledne u babičky a pak to dopisuju v jednu ráno u sestry! Prosím aplaaaaaaus!

Zatím ahoj! ❤️