Pátý den jsem se probudila do sluncem prosvíceného dne. Avšak cítila jsem, že dnešek bude něčím speciální. S dobrou náladou jsem v Síti zamířila na známé místo, kde jsem se potkala s Dubem.

„Dobré ráno," pozdravila jsem ho.

„Ahoj. Co se stalo?" oplatil mi pozdrav.

„Co tím myslíš?"

„Máš dobrou náladu. To se nestává," řekl s pobavením v hlase.

„Proč by ne. Svítí slunce a navíc nám Buk slíbil, že nás dneska zasvětí do společenské struktury tohoto lesa," zasmála jsem se taky při myšlence na moje oblíbené téma.

„Pravda. A neříkala jsi náhodou, že máš jít ještě za Léčitelkou?" připomněl mi.

„A jo vlastně. Díky za připomenutí. Tak za chvíli," rozloučila jsem se v rychlosti a napojila se na Vrbu.

„Omlouvám se za zpoždění. Byla jsem tak natěšená na dnešní lekci, že jsem na dnešní kontrolu úplně zapomněla," začala jsem se omlouvat.

„Nic se neděje," odpověděla mi. Bylo poznat, že narozdíl ode mě dneska není v náladě.

„Tak ať to mám rychle za sebou," řekla jsem si pro sebe, když už se Vrba vkrádala do mého těla. Chvilku jsem musela přetrpět ten známý nepříjemný pocit. Léčitelka však v mém těle trávila čím dál méně času. To ale neplatilo o dnešku, kdy mě kontrolovala snad čtvrt hodiny. Pak konečně vylezla. To, co však řekla, mi zmrazilo pomyslný úsměv.

„Lípo, pamatuješ jak jsem si jak jsem si před dvěma dny utahovala z tvých zvláštních suků na kmeni?"

„Jo."

„Nejsou to suky," řekla až po chvíli.

„Cože? A co to tedy je?" zarazila jsem se.

„To netuším. Ještě jsem se s tím nesetkala. A není to jediná zvláštnost. Tvoje větve jakoby...zvláčněly. Přesto jsou málem pevnější než v den, kdy jsme se potkaly poprvé. A stejně tak tvoje kořeny," vyjmenovala Vrba řadu věcí co se mnou není v pořádku. „Avšak nepřijde mi, že by to bylo špatně, jen je to neobvyklé. Ale máš v sobě mnohem víc mízy, než je normální... Teď můžeš jít. Odpoledne si tě znova zavolám," řekla zamyšleně Léčitelka a přerušila spojení.

Upřímně jsem byla dost zmatená. Radši jsem tedy doufajíc, že přednáška ještě nezačala, spěchala Sítí ke spojnici. Naštěstí jsem výuku stihla a užila si několik hodin zaujatého poslouchání na téma společnosti lesa.

Po skončení jsem se nezdržovala s ostatními jako obvykle. Vrátila jsem se myslí zpátky k sobě. Bylo kolem poledne, takže Léčitelka si určitě dá ještě na čas. Chvíli jsem tedy zpracovávala hromadu informací, co nám Buk pět hodin vtloukal do hlavy.

V tom mnou projela neuvěřitelná energie od nejmenšího kořínku po poslední lístek. Otřásla jsem se. A nejenom v duchu. Moje větve se zakymácely, kmen doslova otočit a kořeny vyskočily ze země. Jako bych je dokázala ovládat. Co se to stalo? zeptala jsem se sama sebe. Zbytek té záhadné energie se nahromadil v okolí mých zvláštních suků na kmeni. Jen co jsem se vědomím k nim dostala, oslnila mě záře. Něco takového jsem nikdy nezažila. Když jsem si světlu po chvíli přivykla, uvědomila jsem se stalo. Viděla jsem okolní svět. Svoje větve a listy na nich, trávu, okolní stromy. Zjistila jsem, jak vypadají ta zvířata, poprvé v životě jsem viděla barvy. Byla jsem unešená, neměla jsem slov. Poprvé jsem si uvědomila, že svět je i mimo Síť.

Po chvíli, kdy mě překvapení trochu přešlo, jsem zjistila, že se můžu svévolně hýbat. To mě překvapilo málem i víc. Mohla jsem pohybovat větvemi bez pomoci větru. Stejně jako mými kořeny. Dokázala jsem svoji váhu přenést na konce a posunout se o kousek dopředu. A ještě o kousek a další, až jsem se dosoukala k vedlejšímu stromu. Podívala jsem se na něho, připadal mi povědomý. Opatrně jsem se ho jednou z mých větví dotkla. To je přece Dub. Uvědomila jsem si. Oproti mě byl o dost silnější, zato ale nižší. Napadlo mě se podívat i na ostatní stromy. Šlo poznat, že já i Dub jsme ještě mladí, protože některé z nich mohly být i třikrát vyšší.

V tom jsem mezi vzdálenějšími stromy zaregistrovala pohyb, pravděpodobně nějakého zvířete. Pokusila jsem se k tomu místu přiblížit, ale někdo se mi postavil do cesty. Byl to pohybující se strom, stejně jako já.

„Vítej mezi námi, Driádo."