Ohnivá Růže

Je to blázen! To bylo to první co jsem chtěla vykřiknout. Velitel Krvavého klanu se rozběhl zpět k ohni, bodlo mě u srdce. Já nikdy nepoznám ten strach o svou druhou polovičku, tak to bylo a je. Střihla jsem ušima a zvedla jsem hlavičku. Krvavý klan jen sledoval směr, kterým velitel zmizel. Z davu si vynořil strakatý kocour a začal ke kočkám mluvit, poznala jsem ho. Přeci jen byl Divoký Vodopád známí z bitev, byl nejlepším válečníkem Krvavého klanu a taky jeho zástupce. Vzpamatuj se! Okřiklo mě svědomí. Otočila jsem se. Většina koček vypadala v pořádku, až na pár popálenin Písečné Bouře, která mou pomoc s hrdostí odmítla, byli všichni více méně v pořádku. Rozešla jsem se k Měsíční Květině, velitelka seděla s hlavou sklopenou, tiše jsem mňoukla a sedla si vedle ní. Teď jsem to pochopila, její pohled byl smutný, mladý učedník ležel na zemi a nepřítomě hleděl pryč. Naklonila jsem se a párkrát jsem ho obešla. Emocionální šok, lehce jsem do Vánka drcla. Měsíční Květina tiše něco zamumlala, stále s hlavou sklopenou. ,,Zkoušela jsem to samé, Růže..'' Vánek se lehce zavrtěl, bylo to dobré znamení. ,,Bude v pořádku, Měsíční Květino.'' Povzbudivě jsem se usmála a mladého učedníka jsem chytila za kožich. Rozběhla jsem se směrem do tábora, s velitelkou v čele a klanem v patách. Jedna věc byla jistá. Ten oheň musíme zastavit.

Javorový List

Stále jsem se ohlížel a nepokojně švihal ocasem. Nemohl jsem si pomoct, vše se seběhlo tak rychle a já byl zmatený. Hlavou mi ještě proletěla vzpomínka na Krvavého Šráma, jeho životy se mu teď hodí, ale já věděl, že bych udělal to samé. Byl to instinkt. Naše menší skupina pokračovala v cestě a já cítil to napětí. Byl to velký otřes a my byli až moc blízko. Vzpomněl jsem si na strou povídačku o Ohnivé střele. Již se to jednou odehrálo a kočky v dopadu její blízkosti prostě zmizeli. Příroda shořela a popadaly stromy. Jenže my jsme byli stále tady a stále živí! Bylo to... Divné. Nikdo jiný si s tím hlavu, ale očividně nelámal. Jen Ohnivá Růže vypadala zamýšleně, ale držela si svůj typický klidný výraz. Zrychlil jsem v kroku, přeci jen v táboře zůstali mí sourozenci! Krajina tu byla poničená, oheň, který byl prvně za námi se objevil před námi a hlas velitelky na to hlasitě upozornil. Zastavil jsem se až vedle ní a strnůl jsem. Tábor... byl pryč!

Kapitola vychází až teď, večer jsem nějaké. Problémy s připojením... snad chápete.