Rhena byla s Feyre v pracovně a pomáhala ji, ale po půl hodině ji opustila, protože opět musela řešit problémy svého dvora. Strávila tam pár hodin, pak se vrátila zpět na Jarní dvůr. Procházela sídlem a našla Feyre u mapy.

"Vidím, že tě zaujala."

Feyre se na ni otočila a lehce se lekla. Rheně to neušlo. Znala tu pracovnu a věděla o každé knize a každé mapě.

"Vypadá krásně."

"Ano to je, jen je starší."

"Jak to že je starší?"

"Není tam sídlo Temnot"

Feyre si sedla ke stolu a zkoušela psát. Rhena ji tam zanechala a po cestě potkala Tamlina. Nic si neřekli, ale stejně mu pohlédla do mysli. Došla do pokoje a sedla si na postel. Přitom zůstala v jeho hlavě. V ten moment se na něj napojila naplno.

"Mohl bych ti pomoct napsat jim dopis, jestli to je důvod, proč tu jsi."

Feyre poskočila na židli a téměř ji přitom převrátila, když se otočila a uviděla za sebou Tamlina s hromádkou knih v náruči.

"Pomoct mi? Chceš říct, že by si někdo z víl nechal ujít příležitost vysmívat se nevzdělanému smrtelníkovi?"

Tamlin se zatnutými zuby položil knihy na stůl. Rhena se lehce zděsila, ale nic neudělala.

"Proč bych se ti měl vysmívat kvůli nedostatku, za který nemůžeš? Dovol mi, abych ti pomohl. Dlužím ti to za tu ruku."

Nedostatek? To myslíš vážně?

Tamlin se zděsil, ale nic jí neřekl. Spíš si s ní promluví až potom. Teď jí bylo jedno, že vlastně prozradila schopnost, kterou tajila.

"Já si poradím."

"Myslíš, že nemám na práci nic lepšího než vymýšlet rafinované způsoby, jak tě ponížit? Takže necháváš Luciena, aby tě bral na lov, a..."

Feyre mu skočila do řeči.

"Lucien si na nic nehraje."

"Jak to myslíš?"

Zavrčel, ale drápy nevysunul, přestože sevřel ruce u boků v pěst. Rozhodně se pohybovala na tenkém ledu.

"Tím chci říct, že tě neznám. Nevím, kdo jsi, ani co jsi ve skutečnosti, natož co chceš."

"Chceš říct, že mi nevěříš."

"Jak bych mohla věřit někomu z víl? Copak se nebavíte tím, že nás zabíjíte a klamete?"

"Věř mi, že i já jsem si člověka představoval jinak."

Feyre sevřela pevně rty. Tamlin ucukl a zlehka pozvedl ruku, jako by se po ní chtěl natáhnout.

"Feyre..."

Spustil dost tiše na to, aby jen zavrtěla hlavou a odešla z místnosti. Rhena opustila jeho mysl a povzdechla si. Chvíli na to do pokoje vešel Tamlin. Ani se neobtěžoval zaklepat. Rhena nadzvedla obočí a čekala, co řekne.

"Nechceš mi něco vysvětlit, Rheno?"

"Kromě toho, že jsem daemat, tak asi nic."

"Chtěla jsi mi to někdy říct?"

"Možná, ale nevěděla jsem kdy."

"Rheno..."

"Neříkej to. Do hlavy jsem ti lezla jen zřídka, ale nikdy jsem tě neovlivnila."

Tamlin něco zavrčel a odešel. Rhena chvíli seděla, pak ale vstala a otevřela okno. Změnila se a rozletěla. Přesunula se do Kraje pod Horou. Vletěla do pokoje jejího bratra a Amaranthy. Rhys zrovna vešel do pokoje. Když si jí všiml, lekl se.

"Víš, co by se stalo, kdybych sem vešel s tou krávou?"

Rhena se změnila a se smíchem padla na postel.

"Tak by mě zabila, pokud si pamatuje, co se stalo před devětačtyřiceti lety."

"Určitě si to pamatuje, vždyť nechala pozabíjet všechny černé labutě. Myslím, že bych měl Tamlinovi poděkovat, že tě u sebe schoval."

"Ani mi nemluv."

Oba se zasmáli a Rhys si sedl k ní. Pohladil jí po zádech.

"Kdy plánujete svatbu?"

"Já bych chtěla někdy během Hvězdopádu."

"Škoda, že tam nebudu."

"Přijdeme za tebou, abys mě taky viděl ve svatebních šatech a dal Chrisovi varování."

Oba se opět zasmáli a podívali se na strop. Takové chvíle jí chyběly. Momenty, kdy byli jen oni dva a nikdo po nich nic nechtěl. Po chvíli ale vstala a došla k oknu.

"Chybíš rodině."

"Vážně? Byli v šoku, když tě viděli?"

"Celkem dost, Cassian mě chtěl nejspíš zabít a Mor mě málem udusila v objetí."

Rhys se zasmál a taky si sedl. Bohužel se v ten moment otevřely dveře a v nich stála žena s rudými vlasy. Amarantha. Všimla si jich a Rhena zbledla. Podívala se na bratra, bez řeči se změnila a odletěla.

Snad jsem ti nezpůsobila problémy.

Ty za to nemůžeš. Teď se snažím ji nějak uklidnit.

Drž se, bráško.

Rhena doletěla do sídla, ale v tom si všimla, jak se od něj Feyre vzdalovala. Neváhala a rozletěla se za ní. Feyre došla do západního lesa. Háj mladých bříz.

Rheně se zúžily zornice, když ji došlo, co tady dělá. V západním lese se vyskytovali Surielové. Netrvalo to dlouho a Feyre jednoho chytila.

"Jsi jedním ze Surielů?"

Tvor ztuhl. Pak nasál vzduch. Poprvé. Podruhé. Potom se k ní zvolna otočil a tmavý šál, který měl přetažený přes holou hlavu, se vznesl přízračným závanem větru. Jeho tvář vypadala, jako by byla vyřezaná ze suché, větrem ošlehané kosti a na kůži buď jeho tvůrce zapomněl, nebo ji za­hodil. Ústa neměla rty, zato měla neobyčejně dlouhé zuby zasazené ve zčernalých dásních. Místo nosních dírek měl netvor pouhé průřezy a jeho oči nebyly ničím víc než víří­cími hlubinami mléčně bílé barvy. Barvy smrti, nemoci a koster zbavených masa.

"Člověk. To ty jsi na mě nastražila tuhle chytrou, záludnou past?"

"Jsi jedním ze Surielů?"

Feyre tu otázku zopakovala a její slova zněla jen o málo silněji než rozechvělé vydechnutí.

"To vskutku jsem."

"Pak ta past byla nastražená na tebe."

"Lidskou ženu jsem neviděl už věky. Pojď blíž, ať se podívám na svou věznitelku."

Rhena přistála na větvi a sledovala to. Modlila se ke všem, aby k němu Feyre nešla a naštěstí nešla.

"Kterýpak z mých bratrů ti prozradil má tajemství?"

"Žádný. Matka mi o vás vyprávěla příběhy."

"Lžeš, vycítím lži z tvého dechu."

Opět nasál vzduch a zacvakal prsty. Pak nečekaně naklonil hlavu na stranu a trhl přitom šálem.

"Co by mohla lidská žena chtít od Suriela?"

"To mi pověz ty."

Suriel se dal do tichého smíchu.

"To má být zkouška? Hloupá a zbytečná, protože jestli ses odvážila mě odchytit, musíš po odpovědích skutečně prahnout. Polož mi své otázky, lidská ženo, a pak mě pusť."

"Opravdu není způsob, jak bych se mohla dostat domů?"

"Ne, pokud za to nechceš zaplatit životem svým i své rodiny. Musíš zůstat zde."

"Co víš o Tamlinovi?"

Tahle otázka zajímala i Rhenu samotnou. Byla zvědavá, co o něj Suriel řekne.

"To je moc neurčitý dotaz, lidská ženo. Zvol přímější otázku, protože o vladaři Jarního dvora toho vím vskutku mnoho."

"Tamlin je... Tamlin je vladař?"

"Ah, ty jsi o tom nevěděla. Zajímavé... To jsi nevěděla ani, že toto je Jarní dvůr, lidské děvčátko?"

"Ano. Ano, věděla."

"Jaro, léto, podzim, zima, jitro, den a noc. Sedm dvorů Prythianu. Všem panují vladaři, z nichž je kaž­dý svým způsobem smrtelně nebezpečný. Nejenže jsou mocní, jsou zosobněním moci."

"Všichni z Jarního dvora jsou odsouzeni nosit masku, ale ty ne. Nejsi členem dvora?"

"Nejsem členem žádného dvora. Jsem starší než vladaři, starší než Prythian, starší než kosti tohoto světa. Tvoje přítelkyně taky nenosí masku a stejně patří k jednomu z dvorů, i když si to sama není schopna přiznat."

Měl pravdu. Rhena ráda tvrdila, že nepatří ani do jednoho z dvorů, protože za svůj dlouhý život žila již ve třech dvorů.

"A co se dá dělat ohledně nákazy, která se šíří Prythianem a krade a mění magii? Odkud se vzala?"

"Zůstaň s vladařem, lidská ženo, víc dělat nemůžeš. Budeš v bezpečí. Do ničeho se nepleť, nebo tě pohltí stín ležící nad Prythianem. Vladař tě před ním ochrání, tak se drž v jeho blízkosti a vše se dá do pořádku."

"Odkud se vzala ta nákaza?"

"Vladař netuší, že ses sem dnes vypravila, nemám pravdu? Neví, že se jeho lidská žena vydala chytit Suriela. To proto, že ti nezodpověděl otázky, na něž hledáš odpovědi. Ale je příliš pozdě, lidská ženo. Pro vladaře, pro tebe a snad i pro tvou říši...

Za bouřlivým západním mořem leží jiné království víl jménem Hybern, kterému vládne mocný zlý král... Ano, král, ne vladař. Území za mořem není rozděleno do dvorů. Král vládne a rozhoduje sám. V jeho říši už lidi nenajdeš, leda na jeho trůnu vyrobeném z jejich kostí. Král Hybernu už je dlouho nespokojený s Úmluvou, kterou ostatní vladaři v čele vílího rodu před mnoha a mnoha lety uzavřeli s lidmi. Příčí se mu, že ji byl nucen podepsat, že musel propustit své smrtelné otroky a zůstal osamocen na svém promáčeném zeleném ostrově na kraji světa.

Proto před sto lety vyslal do světa své nejvěrnější a nejoddanější velitele, své nejkrutější válečníky, pozůstatky pradávných vojsk, s nimiž kdysi připlul k našim břehům, aby vedl nevýslovně lítou válku proti lidem. Jeho vyslanci byli stejně moci chtiví a zvrácení jako on a v roli špehů, dvořanů a milenců během půl století pronikli do bezpočtu vladařských dvorů, království a říší po celém světě, a když shromáždili dostatek informací, král vymyslel plán. Ovšem před necelými padesáti lety jeden z velitelů přestal poslouchat jeho příkazy. Podvod... Nejsme sami."

Rhena se napřímila. I ona to cítila... Vzlétla a obkroužila nad nimi. Všimla si čtyř bytostí... Nágové. Rhena se rychle rozletěla, cítila poblíž Tamlina. Obkroužila ho. Všiml si jí a rozběhl se za ní. V tom se ozval Feyřin výkřik, takže Tamlin přidal do běhu. O Názích Rhena věděla, že jsou potomci té bytosti, což znamenalo, že Suriel není. Po chvíli našli jednoho mrtvého, zjevně se Feyre činila. Pak už běželi po stopách.

Když je našli, Tamlin se změnil a začal se s nimi prát. Rhena přistála u Feyre, proměnila se a objala ji. Obě to sledovaly. Když je zabil, klekl si k nim. Natáhl k Feyre ruku, ale ta ji odstrčila. Měl pořád vytasené drápy.

"Feyre..."

Drápy zatáhl a sledoval ji. Rhena nic neřekla, jen je nechala. Feyre k němu zvedla zrak a zašeptala.

"Jak?"

"Pronásledoval jsem jejich smečku. Tito čtyři unikli a museli tě lesem sledovat podle pachu. Uslyšel jsem tvůj výkřik."

Znovu k ní natáhl ruku a pohladil ji po tváři. Měl ji od krve, ale Feyre nic neřekla.

"Půl míle odtud jsem našel mrtvolu jednoho z nich..."

Tamlin pokračoval, když sejmul ruce z jejího obličeje a rozepnul ban­dalír. Následně si sundal halenu a podal jí ji, protože její halena byla prorvaná a roztržená nágovými drápy.

"V jeho hrdle vězel jeden z tvých šípů, a tak jsem je sledoval sem."

Vstal a jí pomohl na nohy. I Rhena vstala a dál ji objímala. Všichni se rozešli pryč.

"Mám se ptát, co jsi tu dělala?"

"Myslela jsem, že můžu vyjít i mimo dům a zahrady. Nedošlo mi, že jsem se dostala až tak daleko."

"Ve dny, kdy mě povolají, abych vyřídil... Potíže, se zdržuj blízko domu."

"Děkuji. Nejen... Nejen za tohle. Ale i za to, že jsi mi zachránil život."

"Bylo to... To nejmenší, co jsem mohl udělat. Neměli proniknout tak hluboko na mé území. Půjdeme domů."