O TŘI MĚSÍCE POZDĚJI

Rhena seděla v pracovně společně s Rhysandem a Chris stál kus od ní. Nikdo z nich nevěděl, co se na Jarním dvoře dělo. Od smrti Amaranthy se z Rheny stala vladařka Nočního dvora. Bylo pro ni zvláštní, že ji najednou všichni brali jako něco víc. Keir se na ni díval, jako na něco nebezpečného, přeci jen ji měl celu dobu za mrtvou.

Ten den popíjela a diskutovala s Rhysem o dvoře Temnot, jelikož se tam chtěl podívat, ale Rhena po událostech s jejich otcem zakázala vstup na dvůr Temnot všem vladařům. Sice ona sama byla nyní vladař, ale stála si za svým, už jen kvůli Ressovi. Najednou někdo zaklepal. Všichni zmlkli a podívali se na dveře.

"Dále?"

Dovnitř vešla služebná s dopisem v ruce.

"Paní, přišel Vám dopis z Jarního dvora."

"To to trvalo."

Rhena vstala a došla k ní. Dopis si s poděkováním vzala, otevřela ho a začala číst.

Drahá Rheno,
po událostech v Kraji pod Horou se toho mnoho událo. Tamlin se snaží najít způsob, jak Feyre osvobodit z úmluvy s tvým bratrem. Vím, že asi neznáš způsob, jakým ji z toho dostat, ale doufal jsem v možnost, že by tě něco mohlo napadnout. Oba jsme už dost zoufalí, co se tohoto týče.
Následně mám ale i dobrou zprávu. Tamlin se s Feyre budou za pár dnů brát. Všichni jsme z toho šťastní, jen Feyre je trochu jako vyměněná. Už stihla zničit čtvery dveře jen bouchnutím a jednu starou vázu... No, nebudu říkat, jak nás to vyděsilo. Mám silný dojem, a leč to nerad přiznávám, že tě tu asi budeme potřebovat.
Lucien

Rhena se zarazila, došla k nim a dopis položila na stůl. Neměla slov. Budou se brát? Rhys se na ni podíval, vzal si dopis a začal to číst. Jen se zamračil a pohlédl opět na sestru.

"Budu hádat. Ani Feyre, ani Tamlin ti nenapsali, že se budou brát."

"Ne. U Feyre mi to tolik nevadí. Když jsem ji viděla naposledy, sotva se učila psát. Ale od Tamlina mě to zabolelo. Žila jsem na jeho dvoře 400 let a ani se neobtěžuje napsat, že se bude ženit?"

"Nehodláš se tam snad vydat, že ne?"

"Přemýšlím o tom, přeci jen je Feyre moje kamarádka a náhodou i tvoje družka. Jenže ty s tím nic nehodláš dělat, protože pro ni chceš to nejlepší."

"Rheno..."

"Jo, já vím, promiň."

Povzdechla si a sedla si na židli. Chris doposud mlčel a položil ji ruce na ramena. Jen se na něj vděčně usmála, pak se zamyslela.

"Ale tak aspoň někdo z naší rodiny by se tam mohl objevit a popřát jim všechno štěští do života."

Rhys kývl. Dohodli se tedy, že ráno Rhena odletí na Jarní dvůr. Zbytek dne byl klidný, ale večer a v noci vycítila, že Rhys zase nemůže spát. Potichu opustila lože, které sdílela s Chrisem a šla za bratrem do vedlejšího pokoje. Vešla a přišla k němu.

Seděl na posteli, křídla složená na zádech a jen dýchal. Vlezla k němu a přitáhla ho do objetí. Začala ho hladit po zádech a šeptat uklidňující slova. Nakonec si spolu lehli a Rhena ho začala hladit po křídlech, ve vlasech a celkově se jej snažila aspoň trochu uklidnit, aby usnul. Ty tři měsíce to dělala už pravidelně. Nakonec usnul a ona u něj zůstala až do rána. Tímhle tempem bude Rhys potřebovat větší postel, vzhledem k tomu, že oba spí s odhalenými křídly.

Ráno odletěla a přesunula se na Jarní dvůr. Přistála a na hlavu si natáhla kapuci. Uvnitř se někoho zeptala, kde najde vladaře, Luciena nebo Feyre, ale nikdo ji neodpověděl. Najednou ji oslovila bruneta, lehce opálená a s modrýma očima. Katrina.

"Rheno?"

Rhena si stáhla kapuci a podívala se na dávnou společnici. Obě se usmály a Katrina pokračovala.

"Vypadáš strašně. Co takhle změnit šatník? Nebo účes!"

"Lichotíš mi až moc."

Obě se zasmály a rozešly se ven na zahradu. Rhena se Katriny vyptávala na to, co se zde dělo. Jediné, co zjistila, byl příjezd kněžky Ianthe a přípravy na svatbu. Rhena zahlédla Feyre s ženou v modrém. Když na ni viděla lépe, zahlédla blonďaté vlasy. Jen se podívala na Katrinu, natáhla na vlasy kapuci a změnila si černé šaty na žluté, vyčarovala si hůl a jako stará víla se k nim rozešla. Když si jí všimly, promluvila hlasem, který by seděl ke staré dámě.

"Dobrý den, krásné dámy, směla by se u vás stařena posadit?"

"Jistě."

Feyre jí uvolnila židli a Rhena se posadila. Pohlédla na Ianthe a prohlédla si ji. Zelenomodré oči. Na čele měla vytetované fáze měsíce. Jen si ji bedlivě prohlédla, pak se pohledem přesunula na Feyre.

"Jste krásná, mladá žena."

"Děkuji, paní."

Feyre se začervenala a usmála. Rhena se usmála též a po chvíli vstala. Rozešla se zpět ke Katrině.

"Po třech měsících, co jsem zde nebyla, se to tu vůbec nezměnilo, asi bych na Nočním dvoře měla trávit víc času."

Promluvila opět. Feyre se zarazila a kupodivu jí to hned došlo.

"Rheno?"

Ta se usmála, hůl zmizela a ona se narovnala a stáhla kápi. Podívala se na Feyre.

"Ráda tě vidím, Feyre."

"Jsi zpět!"

"Jistě, slíbila jsem to."

Ty dvě se objaly. Pak se Rhena podívala na Ianthe a změřila si ji pohledem. Katrina mezitím odešla.

"Tak tohle je ta kněžka?"

"Mé jméno je Ianthe."

"Těší mě."

Rhena se sice mile usmála, ale v očích jí mohla Feyre, jež ji znala, vyčíst nebezpečí, které cítila a hodlala ochránit své přátele. Feyre ji vzala za ruku, aby přilákala pozornost své přítelkyně a promluvila.

"Viděla jsi už Tamlina? Nebo Luciena?"

"Ne, úspěšně jsem je nejspíš minula, jelikož mi jen jedna služebná sdělila, že pracují v pracovně."

"Půjdeme za nimi?"

"Můžeme, ale chtěla bych se lehce pobavit."

"Ano, a jak?"

"To se brzy dozvíš."

S tím se s Feyre rozešla k sídlu. Jakmile vešly, Rhena se podívala kolem. Pamatovala si, kde je pracovna a zavřela oči. Usmála se, když ucítila mysle svých přátel. Znovu otevřela oči a zhluboka zakřičela.

"TAMLINE! LUCIENE! Ženská tu tři měsíce není a vy ji ani nepřijdete pozdravit!"

Ianthe za ní chtěla zjevně něco říct, ale to se ozval zvířecí řev. Rhena se víc usmála, obzvlášť když spatřila zvíře se zlatou srstí dost podobné vlku, jeho rohy byly stále zatočené a sledoval ji zelenýma očima. Rhena se jen uchechtla a projela ho pohledem, pak se otočila na Feyre.

"Feyre, to si ho nemůžeš ostříhat? Vždyť srst pomalu tahá za sebou."

Byla to lež, ale Feyre se nad tou větou ušklíbla. Nicméně Ianthe za ní se naštvaně ozvala.

"Uklidněte se, slečno. Jak můžete takhle mluvit s vladařem, natož říct něco tak hnusného?!"

Rhena na ni přesunula svůj zrak a zavrčela. V očích se jí leskla jistá nevraživost, jež sdílela s bratrem. Pak promluvila.

"Uvědomuješ si, s kým mluvíš, kněžko? Jak se opovažuješ takhle mluvit s vladařkou Nočního dvora?!"

Postřehla, jak se Tamlin na schodech překvapeně zastavil a sledoval ji. Ianthe se též zarazila a sklonila hlavu na důkaz své omluvy. Feyre se na ni zase lehce usmála.

"Opravdu?"

"Bohužel."

Pak se podívala opět na Tamlina a usmívala se. Změnil se a pomalu k ní došel.

"I ty vypadáš příšerně. Světlé šaty ti nesluší."

"Děkuji, že si to myslíš i ty."

S tím se objali. Kus od nich se objevil i Lucien, tak se spolu též objali. Rhena si je oba prohlédla.

"Takhle vypadá budoucí ženich? Doufám, že se do svatby aspoň upravíš a necháš se ostříhat, tvoje vlasy vypadají strašně."

Tamlin se s Lucienem dali do smíchu. Feyre se k nim po chvíli přidala, pak Rhenu objala. Ta se na ni usmála.

"Ukážeš mi svoje šaty?"

Feyre kývla a spolu se rozešly do pokoje, kde šaty měla. Rhena se na ně podívala a málem vyprskla smíchy. Byla to příšernost ušitá z tylu, šifonu a flóru, která se nijak nepodobala volným šatům, jež Feyre obvykle nosila. Živůtek byl vypasovaný, výstřih byl hluboko vykrojený, až by z něj kynula prsa všem dívkám, a ta sukně... Byl to třpytivý stan, který se v teplém jarním vánku skoro vznášel. Rukávy měly krátké a naducané, tak obrovské, že jejich třpyt bude Feyre cítit, i když se na ně nebude dívat.

Rhena by na sebe ty šaty vzala, kdyby měly jinou sukni. Takový střih měla ráda, ale Feyre ne. Ta ho nenáviděla. Rhena se na ni podívala a zeptala se.

"To myslíš vážně? Tyhle šaty si na tobě neumím představit. Tolik látky jsem na sobě neměla ani při mojí první svatbě, a to že jsem jí měla hodně."

Feyre se dala do smíchu, ale kývla. Rhena si v její hlavě přečetla, že je vybrala Ianthe. Jen kývla a povzdechla si.

"Chudáku."

"Děkuji."

Rhena na Jarním dvoře zůstala pár dnů. Řešila s Feyre svatbu a občas si vyjela na koni. Den před svatbou za ní přišel Tamlin, zda si spolu nevyjedou. Dělali to tak každý rok. Rhena to přijala a odpoledne si spolu opravdu vyjeli.

Rhena jela na svém černém hřebci s bílou lysinkou. Svoje šaty vyměnila za kožený oděv s kalhoty. Měla u sebe luk, stejně jako Tamlin a jeli do lesa. Feyre s nimi chtěla jet, ale Tamlin ji nenechal.

Když opustili pozemky, dala se do smíchu, jelikož tyhle chvíle milovala. Byla to ona, kdo Tamlina poprosil, aby si jednou za rok vyjeli jen oni dva a užili si chvíle spolu. Ten souhlasil a vždy si na ni vyhradil den. Většinou jezdili po soumraku, ale nyní už nemuseli. Občas si zastříleli a zpět přivezli dva jeleny, které si služebnictvo přebralo.

Druhý den se konal obřad. Feyre večer před tím Rhenu požádala, zda by ji odvedla k oltáři. Sice jí to překvapilo, ale souhlasila. Už na Feyre čekala. Měla na sobě tmavě modré šaty, i když se ji Ianthe snažila přemluvit, aby si vzala světlé. Něco o tom, že se tmavé šaty nehodí a přinesou smůlu, ale jí to bylo jedno. Hostů bylo kolem tři sta, a to Rhenu překvapilo.

Když Feyre sešla dolů, byla dost nesvá. Rhena se na ni jen povzbudivě usmála a rozešla se s ní. Dveře se otevřely a před nimi se rozlehlo nádvoří se všemi. Rhenin pohled sjel na růže na zemi. Bílé a rudé.

A sakra.

Rhena se podívala na Feyre, která se přiměla zvednout oči vzhůru k Tamlinovi, který tam stál s rovnými zády a hlavou hrdě vztyčenou. Vůbec netušil, jak je ve svém nitru strašně zlomená a temná. Rhena slyšela její myšlenky. Cítila se, že nemá právo obléct se do bílé, když má tak špinavé ruce. Jejich kroky byly příliš rychlé, když ji Rhena vedla ke stupínku a k Tamlinovi. A k Ianthe, která byla pro dnešek oděná v jejím hávu a usmívala se pod kápí zdobenou stříbrnou korunkou.

Kdybych byla dobrý člověk, kdybych nezavraždila dva z jejich rodu, tak bych no to právo měla. Jsem vražedkyně a lhářka.

To není pravda, Feyre.

Rhena jí na to klidně odpověděla, ale sama se o ni bála. Od stupínku je dělilo deset kroků. Najednou se Feyre zastavila. Všichni je pozorovali, zatímco přihlíželi Feyřinému utrpení. Tamlin k ní natáhl širokou ruku a mírně se zachmuřil. Rhena slyšela, jak jí srdce tlouklo strašně rychle. Bála se, že se pozvrací. Přímo na ty rudé plátky, přímo na trávu a pentle natažené do uličky od židlí po stranách. Propichovalo ji tolik očí, příliš mnoho očí, které byly svědky každého zločinu, který spáchala, každého ponížení.

Nevím, proč jsem se namáhala s rukavicemi. Proč jsem Ianthe nechala, aby mě přesvědčila.

Feyre, uklidni se a nemysli na to, ano?

Zapadající slunce bylo příliš horké a zahrada působila stísněně. Jako by z ní nebylo, jak uniknout. Stejně jako slibu, který se Feyre chystala složit. Který ji s Tamlinem navěky spojí a připoutá ho k její duši. Ta věc v ní nyní divoce vířila, tělo se třáslo její narůstající silou, když zběsile hledala cestu ven. Navždy.

Nikdy se neuzdravím, nikdy se neosvobodím sama od sebe ani od žaláře, v němž jsem strávila tři měsíce.

"Feyre."

Tamlin k ní stále nehybně natahoval ruku. Slunce kleslo za okraj západní zahradní zdi. Stíny se natáhly kolem a ochladily vzduch. Kdyby se Feyre obrátila, začal by rozruch, ale ona nedokázala těch posledních pár kroků udělat. Rhena ji trochu chápala, ale bála se o ni. Jen ji dál poslouchá.

Sesypu se přímo tady a teď. A oni si uvědomí, jak moc jsem zkažená. Pomoz mi, pomoz mi, pomoz mi.

Rhena jí pomoct chtěla, ale nemohla. Vyhledala myslí bratra a taky ho prosila o pomoc. Feyre prosila Luciena, který stál v přední řadě a upíral na ně kovové oko. Prosila Ianthe s vážnou, trpělivou a krásnou tváří pod neodmyslitelnou kápí. Rhena se tam sama pomalu hroutila, jak slyšela Feyřiny prosby a nevěděla, jak pomoct.

Zachraň mě, prosím, zachraň mě. Odveď mě pryč. Skoncuj to.

Tamlin udělal krok jejich směrem a oči měl potemnělé obavou. Feyre o krok ustoupila. Rhena se na ni podívala a držela jí za ruku, pak se podívala na Tamlina. Ten sevřel rty. Dav začal šeptat. Hedvábné stuhy ověšené koulemi s vílím světlem se nad nimi a kolem nich s mihotáním rozzářily. Ianthe promluvila, jako by se nic nestalo.

"Pojď, nevěsto, a připoj se ke své pravé lásce. Pojď, nevěsto, ať konečně zvítězí dobro."

Dobro. Já dobrá nejsem. Nejsem nic a má duše, má věčná duše je prokletá.

Rhena se na ni opět podívala a pořád volala bratra. Feyre se pokusila do svých zrádných plic dostat vzduch, aby mohla vyřknout to slovo. Ne. Jenže nic říkat nemusela.

Náhle se za nimi ozval třesk, jako když do sebe prudce narazí dva balvany. Hosté vykřikli, ustupovali a několik jich rovnou zmizelo, když se přihnala vlna temnoty. Obě se rychle otočily, a když noc pominula jako kouř odnášený větrem, uviděly Rhysanda, jak si narovnává klopy černého kabátce.

"Zdravím tě, má drahá Feyre."

KONEC 1. DÍLU

Leč mě to mrzí, tohle je konec tohoto dílu, ale nebojte, snad brzo přijde druhý díl

Snad se líbil a budu ráda za ohlasy❤