Telepatická schopnost spadala pod Magii, stejně jako Měna, telekineze a tak podobně.

Narozdíl od ostatních však měli telepati jistý znak, díky kterým je šlo poznat. A to konkrétně nejrůznější fáze měsíce vyzobrazené na čele.

Čím menší byl měsíc, čím víc se blížil k novoluní, tím mocnější telepat byl.
Byli ještě vzácnější než měniči a dokonce i světlonoši.

A jakmile se nějaký narodil, bylo mu nadosmrti určeno, aby sloužil jiným lvům. Nikdo nerespektoval jejich názory a žádosti, viděli v nich jen silné zbraně.

Starlia potlačila zajíknutí, když se na ní lvice podívala.

Audux se lehce posunul před ně, jakoby se je snažil zakrýt. I jemu muselo být jasné, že jakmile telepatka odhalí jejich myšlenky, zmenšená křídla budou k ničemu.

Černá lvice naklonila hlavu na stranu, až hromada zlatých šperků zachrastila, zatímco si je pečlivě prohlížela.

Starlia se snažila tvářit klidně, aby to nebešťanům nepřišlo divné, zatímco telepatka od ní neodtrhla pohled.

Najednou si Starlia uvědomila, že všechny ty zlaté šperky zakrývají stejně zbarvený řetěz, který jí obepínal krk a vedl k jednomu nebešťanovi, stojící vedle ní.

Starlia se jí znovu podívala do očí a najednou pocítila smutek. A vztek. Ta telepatka měla mnohonásobně větší schopnosti-vzhledem k její značce na celé-a oni jí stejně poutaly jako otroka.

Snažím se tohle všechno změnit, pomyslela si Starlia úpěnlivě. Neříkej jim, kdo jsme, prosím. Zachráním nás. Já... Taky by mě zabili, kdyby zjistili, že...

V duchu si povzdechla a ukázala jí vzpomínku, jak zabíjela ty nebešťany ve městě. Naježila se jí srst a celou jí projel třes jen při pouhé myšlence na to, ale neuhnula pohledem.

Telepatce se zablesklo v očích a Starlia měla pocit, že jí věnovala malé pousmání.

,,Jsou čistí," oznámila nebešťanům. ,,To už jsou všichni, ne?"

Nebešťan, ke kterému byla spoutaná, ještě přejel Starliu, Kelnana a Auduxe pohledem a pak přikývl a vyrazil pryč.

Telepatka se ještě na ty tři ohlédla, v očích tichý příslib, než se otočila a vykročila za nebešťany.

Když se ocitli z doslechu, Kelnan napjatě vydechl. ,,Jak... Jak je možné, že nás nenahlásila?" Zeptala se.

,,Slíbila jsem jí, že ji zachráním," vysvětlila Starlia chraplavě a pak zakašlala. Měla tak vyschlo v krku, až měla pocit, že nepila několik let.

,,Ty... Ty jsi jí slíbila, že ji zachráníš?" Zopakoval Audux nevěřícně a zíral na ni jako na zjevení.

,,Je to špatné," zamračila se na něj Starlia. ,,Vnucovat někomu osud, který se mu nelíbí."

Audux zamrkal. ,,Páni. Slyšel jsem, že jsi jiná, ale... Páni."

Starlia jim oběma věnovala malý úsměv.

✴️✴️✴️

Audux jim odmítal cokoliv říct, kromě toho, že jim chtějí pomoct. Slíbil, že zbytek vysvětlí později.

Ale aspoň se rozmluvil, co se týkalo samotné armády.

Když tábořili, celá armáda se rozdělila na několik skupin. Bylo rozděláno hromada obrovských stanů, ve kterých spalo vždycky víc lvů současně, namačkaní na sebe.

A jelikož by nebešťani samozřejmě nepřežili, kdyby měli spát třeba vedle stínotkalce, tak každý stan byl výhradně určen pro každý druh.

Kromě toho byly stany také rozděleny podle nejrůznějších praporů, které se nyní třepotaly na jejich špičkách a které dávaly vědět, pod kterým velitelem slouží. Proto v jedné části tábora vlály bílé praporky, o kus dál třeba černé, jinde zase červené.

,,Máte štěstí, že Tak a Jun patřili ke stejnému praporu, takže se navzájem neztratíte," zabručel Audux, zatímco procházeli mezi stany. Na jejich stěnách se pohybovaly stíny lvů uvnitř, kolem hučely hlasy a praskaly ohně před každým stanem. U ohňů většinou seděl aspoň jeden vlnostrůjce, protože v tomhle větrném počasí by snadno mohla přeskočit jiskra.

Po vyšlapané trávě občas prošel nějaký lev, někdy se na Auduxe, Starliu a Kelnana podíval, jindy ne.

,,Zavedu vás za velitelem stříbrného praporu," řekl Audux, aniž by se zastavil, takže si Starlia nebyla jistá, jestli se usmívá, podle tónu, kterým to řekl.

,,Ehm. Proč bychom měli mít zájem se setkat s nějakým velitelem?" Zeptal se Kelnan nejistě, zatímco spěšně uhýbal z cesty velkému nebešťanovi, který na něj zavrčel.

Začalo se stmívat, obloha ztmavla a vlivem všech těch mraků, ani nešly vidět hvězdy nebo měsíc. K nebi se natahovaly stužky kouře z ohňů, tančily ve větru a nepříjemně štípaly v nose.

Když se Starlia zaposlouchala a oddělila zvuky armády-hlasy, štěkání rozkazů, praskání ohňů, přípravu jídla, která zahrnovala nepříjemné kvičení, bečení a bučení kořisti-od zvuků za táborem, měla pocit, že slyší jak se travnatými pláněmi prohání vítr, šustí a šeptá své temné myšlenky.

Všechno kolem tady bylo temné. Když se Starlii podařilo prohlédnout tmu a kouř, spatřila černé, špičaté hory, které se tyčily k obloze a věznily je tady.
A Starlia cítila, jak se její magie nemůže této temnoty nabažit.

,,S tímhle velitelem se setkat chcete," řekl Audux. ,,Kromě toho, že je to velitel vašeho oddílu, je to taky..."

Zmlkl, když kolem nich proběhla nějaká stínotkadlena a rychle zmizela mezi stany.

,,No, to se dozvíte," dodal, čímž jim nic nevysvětlil.

Starlia si vyměnila pohled s Kelnanem a on pokrčil rameny.

Procházeli mezi stany, které zevnitř jasně svítily kouzelnými světly a ze kterých se ozývaly lví hlasy, převalování, vrčení a někdy i smích.

Audux se na ně ohlédl. ,,Za chvíli budou kuchaři volat k jídlu," řekl. ,,Musíme do té doby už být u velitele, protože jinak je to tady hlava na hlavě. Když máš hlad, neznáš přítele."

Starlia zavětřila a skutečně zachytila pach pečeného masa, pečiva a nějaké té zeleniny.

Kvůli tomu si uvědomila, že ty zásoby ve městě kupovala úplně zbytečně. Že zabila ty nebešťany kvůli jídlu, které jim tady stejně dají.

Sklonila hlavu, zatímco stiskla čelisti, jak se snažila udržet zavrčení.

Kelnan očividně myslel na to samé, protože se jí snažil uklidnit: ,,Nemohli jsme vědět, že narazíme na armádu."

,,Mohli," namítla Starlia. ,,Jak jinak bychom se stejně dostali do Říše posledního měsíce? Museli bychom na někoho počkat. Šla jsem tam a zabíjela úplně zbytečně."

Kelnan se nadechl, aby něco řekl, ale v tom se ozval zvučný řev, ve všech částech tábora.

Starlii se po páteři zježila srst a Kelnan s očima vytřeštěnýma vyskočil, ale Audux jen zakoulel očima. ,,Volají na jídlo," vysvětlil jim. ,,Radši přidejte do kroku, než-"

Kolem zavládl ruch, plachty stanů se prohýbaly, jak se lvi okamžitě rozběhli ke vchodu a snažili se k němu dostat jako první, nehledě na to, kolik svých přátel přitom pošlapou.

,,Když jsme zastavovali poprvé, několik stanů se zhroutilo," řekl Audux hlasitě-musel skoro křičet, aby přehlušil výkřiky, vrčení a následné dupání na zemi.

Ze stanů se vynořilo spoustu lvů a každý se okamžitě rozběhl do kuchařských stanů, kterých bylo po táboře víc, dohromady sedm.

Přirozeně, nebešťané měli to nejlepší jídlo, stínotkalci nejhorší. Jak jinak.

Audux do nich strčil, aby je zatáhl do uličky mezi stany, protože po hlavní cestičce, kterou kráčeli a která vedla ke kuchařskému stanu pro vlnostrůjce, se hnalo spoustu modrých lvů. Strkali do sebe, vrčeli na sebe jako obyčejná zvířata a každý se snažil, aby tam byl jako první.
Pod jejich tlapami se otřásala země a zvedal do vzduchu prach, až Starlia zakašlala.

,,Neměl bys tam jít s nimi?" Zeptal se Kelnan zvědavě.

Audux se zazubil. ,,Jeden den bez jídla přežiju. My musíme rychle za velitelem, než i on odejde na jídlo. Velitelé, generálka a všichni tihle důležití, jedí až poslední. Nemyslete si, že je to proto, aby nechali ostatním více. Kuchaři jim nechávají vždycky to nejlepší a nad přípravou jejich pokrmů stráví i hodiny."

Chvíli čekali, než se cesta vyčistí-když se prohnala ta první várka, která prostě nedokázala počkat, následovali je lvi klidnější, kteří se nechovali jako nenažraná zvířata.

Audux kývl na Starliu s Kelnanem a všichni tři vyšli a pokračovali dál.

Konečně opustili stany a červenými praporky a dostali se k těm, na jejichž špicích vlály stříbřité praporky, lesknoucí se ve světle ohňů.

Audux zamířil k jednomu z prvních stanů, na které narazili-byl oproti ostatním až směšně prťavý, proto bylo jasné, že v něm přebývá ten velitel, za kterým je musí tak nutně vzít.

Starlia naokamžik uvažovala, jestli je moudré mu věřit, ale pak usoudila, že ano. Vzhledem k tomu, kolik riskoval, aby je nebešťani neodhalili.

Před vchodem do stanu stáli dva ledostrůjci, kteří se na Auduxe výhružně zamračili a posunuli se, aby střežili vchod.

Audux zakoulel očima. ,,Chci si promluvit s Arbekem," řekl.

Oba bílí lvi se tvářili jako kusy ledu. ,,Ale velitel Arbek si určitě nechce promluvit s vámi," zavrčel jeden.

Ze stanu se ozval drsný hlas, který zněl jako kameny skřípající o sebe: ,,To je Audux? Pusťte ho dovnitř!"

Ledostrůjci neochotně ustoupili, zatímco Audux se na ně ušklíbl a vklouzl vchodem do stanu.

Starlia s Kelnanem si vyměnili pohled, ale pak ho následovali.

Vím, že teď je to celkem nuda, ale to se zlepší! XD
Mimochodem, jelikož jsem o nějakých těch pár kapitol(konkrétně dvacet, ehm XDD) před vámi, můžu vám říct, že se už chystám dokončovat část příběhu v Garmoru a začínám se pomalu, ale jistě přibližovat ke konci XD
No nic, zatím ahoooj XD