,,Starlio?" Oslovil ji Kelnan nervózně, když je Audux opustil u jejich stanů.

Jelikož Kelnan měl být v momentální chvíli lev s magií telekineze a ona čistá stínotkadlena, oba měli spát v jiných stanech, které naštěstí-nebo možná naneštěstí-stáli nedaleko u sebe.
Starlia se na něj zadívala, pozorovala jak modrýma očima těká všude kolem, hlavně aby se nemusel dívat na ni.

,,Proč jsi mi to neřekl?" Zeptala se Starlia. Cítila se ublíženě. Myslela si, že se stačili dost dobře poznat na to, aby jí zrovna tohle řekl-vždyť věděl, že chce zastavit válku, věděl, že tahle informace by se jim mohla hodit.

,,Nejdřív jsem ti nevěřil natolik, abych ti to řekl," odpověděl Kelnan opatrně.

Kolem nich panoval zvláštní, tichý a nevtíravý ruch, skládající se z praskání nedalekých ohňů, kvílení větru, který s sebou unášel stuhy kouře, hlasy a chrápání lvů ve stanech. Teď, když se všichni najedli a vrátili se do stanů, panovala v táboře příjemná atmosféra.
Starlia nevěděla, jak dlouho to tak bude, ale líbilo se jí to. Obloha sice byla stále zakrytá temnými mraky, které nedovolovaly jedinému měsíčnímu světlu proniknout na zem a vzduch byl plný nepříjemného, spáleného pachu, ale jinak... Zatím jí Říše posledního měsíce nepřipadala tak hrozná.
Teda, aspoň co se týkalo vnějšího dojmu.
Psychicky si momentálně nebyla jistá, jak se cítí.

,,A potom?" Zeptala se Starlia.

Kelnan pootevřel tlamu, ale nevyšlo z něj nic dalšího. Jako kdyby se přemáhal, jestli jí má něco říct, nebo ne a nakonec se rozhodl, že ne.

Starlia čekala, ale on nic nedodal, jen sklonil hlavu a vyhnul se jejímu pohledu.
Věděla, že by ho neměla takhle trápit, ale on si to zasloužil. Neřekl jí takovou důležitou informaci! A ani k tomu neměl žádný pádný důvod.

Bez dalšího slova se otočila a vyrazila ke stanu stínotkalců. Byl velký a prostorný, zabíral spoustu místa a Starlii notnou chvíli trvalo, než ho obešla a podařilo se jí najít vchod.

Před ním zaváhala, ale pak se zhluboka nadechla a protlačila se volným kusem plachty, momentálně spuštěným dolů. Vnitřek stanu na ni zrovna dojem neudělal.

Nebyl ani ničím osvětlen, takže se musela smířit se světlem ohňů z venku, které naokamžik proniklo dovnitř, jak stála u vchodu a rozhlížela se.

Zadní část stanu se nořila do tmy, ale bylo jí celkem jasné, že se nebude nijak lišit od přední strany.

Všude po zemi-Starlia si uvědomila, že stan nemá žádnou dolní plachtu, která by oddělila stínotkalce od špičaté, ostré trávy-leželi k sobě namačkáni tmaví lvi. Někteří měli brnění odležení vedle sebe, jiní se s tím nenamáhali.

Narozdíl od ostatních stanů, nebo aspoň tak, jak to Starlia dokázala posoudit z vnějšího dojmu, si tady nikdo nepovídal, nikdo se nesmál nebo tak něco. Ne, všichni vypadali, že snaží co nejdřív usnout, aby tuhle noc měli co nejdřív za sebou a pak se vydat zase na pochod.

Příjemná atmosféra tábora, kterou Starlia doteď cítila, se značně ochladila, když poslouchala tichý lví dech, převalování a šustění trávy a nic jiného.

Opatrně vstoupila dovnitř, plachta za ní zapleskala a stan se ponořil do temnoty.
Starlia zaváhala. Většina stínotkalců dokázala vidět ve tmě, ale tuhle schopnost očividně nezdědila, takže tápala jako slepá.

Nakonec se rozhodla, že nebude riskovat, že někoho pošlape a místo toho si lehla hned ke vchodu.

Snažila se trochu ušlapat pichlavou trávu a pak si najít nějakou pohodlnou pozici, ačkoliv to bylo s brněním dost složité.

Byla v pokušení si ho ze sebe servat, protože ji bolelo celé tělo a křídla si potřebovala nutně protáhnout, ale neodvážila se to riskovat.

Nakonec vzdala snahu o nalezení lepší pozice a rozplácla se na zemi jak široká tak dlouhá. Cítila, jak se jí suchá tráva lepí na obličej a šimrá jí v nose, zatímco zírala s očima doširoka otevřenýma do temnoty.

Zoufale poslouchala, jestli neuslyší třeba jediný hlas, ale nic se neozvalo.
Zvenčí slyšela smích, slyšela povídání dvou lvů, kteří prošli kolem stanu, ale mezi stínotkalci nic.

Vypadá to, že nejsme moc výřečný druh, pomyslela si Starlia. Kolik z nich je tu nedobrovolně?

Přinutila se vyhnat všechny tyhle myšlenky z hlavy, všechno co se týkalo Křídel noci, hlasu v její hlavě, Kelnana i toho pitomého brnění a jak ji tlačí na křídlech a zavřela oči, aby se pokusila usnout.

Naštěstí byla dost unavená na to, aby se jí to podařilo.

✴️✴️✴️

Tentokrát bylo něco jinak.

Znovu se ocitla na širokých, travnatých pláních a když nad tím Starlia tak přemítala, tak dost připomínaly Říši posledního měsíce i s těmi šedými oblaky a neutichajícím větrem.

Tentokrát se však něco dělo-celé zorné pole, vše, co mělo být ve snu dostatečně realistické, jakoby se zasakávalo, před ocasem jí problikávala černá a svět sebou někdy divně škubl, ačkoliv Starlia stála pořád pevně nohama na zemi.
Bolela ji z toho hlava.

,,Kaiido?" Zavolala a otočila se kolem dokola, aby černou lvici našla.
Spatřila ji koutkem oka, ale jakmile se k ní obrátila, celý svět zase černě zablikal a škubnul sebou.

,,Ruší... Spojení," řekla ji Kaiida trhavě. Její hlas zněl zkresleně a nevýrazně, až si Starlia nebyla jistá, co vlastně říká. ,,Poz... Věř... Noci... Vrána... Že... Tu... Času..."

,,Cože?" Nechápala Starlia. Krajina kolem ní sebou škubala čím dál víc, tříštila se jako odraz na hladině vody, do které někdo hodí kámen.

,,...chystá.... Loutky..."

Víc Starlia nezachytila, protože se ozvalo zvláštní cvaknutí a vše zčernalo.

Měla pocit, jakoby se propadala temnotou, netušíc, kde je dole a kde nahoře, jestli vůbec padá a kde to vůbec je.

A pak uslyšela jasný hlas, dobře slyšitelný a srozumitelný, narozdíl od toho Kaiidina.

,,Neboj se, Starlio," řekl.

,,Osud má s každým své plány, i s tebou. Řiď se jím a bude vše v pořádku," ozval se další, druhý hlas.

Starlia se rozhlédla ve tmě, ale stejně dobře by mohla mít oči zavřené a nic by neviděla.

,,Věř Křídlům a vše bude v pořádku," dodaly hlasy naráz a pak všechno utichlo a Starlia zbytek noci prožila bez jediného dalšího snu.

Pardón, skoro jsem zapomněla, že mám vydat kapitolu! XD
Každopádně, máte tady speciální varování... XD Jsem zvědavá, co z něho poberete XDD
Zatím ahuuuj XD