Faezana začínala mít pocit, že se jí všechno vymyká z tlapek.

Před pár dny k ní dorazila zpráva, že Aurin je kdo ví kde a Eldiaře nyní vládnou Glynrisové spolu s Oliovými.

Faezana byla v pokušení se vrátit do hlavního města a zjistit, co se tam sakra děje, ale nemohla-dorazila její generálka a ona tady musela zůstat.

Kromě toho, její špehové ani vlci, kteří se měli pokusit o domluvu s lvy, se pořád nevrátili a ona začínala mít pocit, že už se nevrátí vůbec.

Jediná pozitivní zpráva byla, že dorazili jednotky z Ledové zemi-ačkoliv jich bylo až směšně málo.

Když se Faezana dívala na pusté, spálené pláně, na kterých se rozkládaly stany vojáků a na strážné základny, které už konečně byly dostaveny, cítila se divně. V životě žádnou válku neřídila a její generálka taky nebyla zrovna spolehlivá. Bojovala ve válce gangů v Garmoru, ne ve válce mezi zeměmi.

Nevěděla o lvech skoro nic, nevěděla, jak se proti nim bránit, ani co by jim mohla nabídnout, aby je nechali na pokoji. A vůbec, aby se dozvěděla, proč na ně sakra útočí.

Další a jejich asi jediná naděje, byť velmi malá, byl issimit. Ukázalo se, že funguje i na lví magii, jenže ho měli stále velmi málo a Oliovým se moc nelíbilo, když jim rozhrabávali poušť, aby našli další ložiska.

A než dorazí další zásoby, bude to trvat ještě pěkně dlouho a do té doby už je lvi můžou rozprášit.

,,Vaše Veličenstvo!" Ozval se za ní vyplašený hlas a ona se ohlédla. Na kopec, na jehož vrcholu seděla, šplhal nějaký vlk a Faezana si matně vzpomněla, že je to Nanwux, jeden z hlídkařů na strážných věžích. Udýchaně vyšplhal k ní, sklonil se aby se vydýchal a pak se na ní s očima rozšířenýma strachy podíval. ,,Na obzoru jsme uviděli nějaké vojsko!"

✴️✴️✴️

Říše Posledního měsíce byla čím dál horší.

Jak armáda postupovala a oni nechávali za zády travnaté pláně, nahradila je pustá, začerněná země, ze které občas trčel nějaký ten klikatý, oškubaný strom nebo suchý keř.

Zásoby se začaly ztenčovat, protože zvířata, které lvi chovali a brali s sebou, aby měla armáda co jíst, začala s nedostatkem trávy umírat.

Vzduch byl špinavý a smradlavý, Starlia v jednom kuse dostávala záchvaty kašle a nejeden lev už zemřel.

Zrovna teď se trmácela po boku několika stínotkalců ze stříbrného oddílu, šplhala do kopce a tlapy jí často ujely pod nějakým uvolněným kamenem, které trčely všude ze země.

Svaly jí pálily, ramena jí těžkla a sotva dokázala zvednout nohy, aby udělala další krok.

Nechápala, jak to ostatní dokážou zvládnout. Ona sama vypadala, že se s únavou potýká jako jediná. Ostatní vytrvale postupovali vpřed i přes skutečnost, že měli málo odpočinku i jídla.

S každým dalším dnem v armádě se navíc cítila, jako kdyby z ní pochmurná nálada vytahovala život. Žádný stínotkadlec, se kterými nyní žila a putovala, se nikdy ničemu nezasmál, nikdy s ní nikdo nemluvil, pokud to nebylo nutné.

Vládla tu skoro odevzdána beznaděj a lhostejnost.

Cítila to všude-když jedla vedle stínotkalců špatně připravené, malé příděly, když spala vedle nich ve stanu, do kterého zatékalo nebo foukalo děravou plachtou.
Ale šli pořád dál.

Něco těžkého a mokrého jí dopadlo na čumák a Starlia vzhlédla k tmavé, šedé obloze, na které se hromadila velká oblaka, až moc nízko u země. Ještě nezažila, aby jimi pronikl byť jen jeden paprsek světla.

Z oblohy spadla další kapka a další a brzo se rozpršelo naplno.

Starlia přestala vnímat všechno kolem sebe, když viditelnost klesla a ona sotva viděla temné obrysy lvů, kteří ji ze všech stran obklopovaly.

Země pod jejich nohama se brzo rozbahnila a když sestupovali z jednoho kopce a pak šplhali na druhý, klouzala jim pod nohami.

Starliina srst se potřísnila bahnem, ale ona to ignorovala.

,,Vypadáš, jako kdyby z tebe někdo vycucal život," ozval se vedle ní najednou nějaký hlas. ,,Krásně sem zapadáš. Vůbec jsem tě mezi těmihle depkaři nepoznala."

Starlia překvapeně otočila hlavu a přes husté šňůry deště se zadívala na lvici, která se jako zničehonic ocitla vedle ní.

,,Decoro? Co tu děláš?" Zeptala se zmateně.

Od chvíle, co opustila Arbekův stan, se neviděla s nikým z Křídel Noci. Dokonce ani s Kelnanem.

Chtěl si s ní zoufale promluvit, ale ona se mu vyhýbala-nebylo to tak těžké, patřili sice ke stejnému oddílu, ale každý měl jinou magii, takže spali v jiných stanech.
Nechtěla s ním mluvit. Neřekl jí nic o Křídlech a ona mu to nehodlala jen tak odpustit.

,,Hledám tě," odpověděla Decora vesele. Po zářivě modré srsti, které do tohoto temného prostředí absolutně neseděla, jí stékaly kapky deště jako po kovovém brnění a Starlia si všimla, že ji nemá skoro vůbec mokrou, narozdíl od ní. ,,Než tě tahle armádní deprese stáhne pod vodu."

Starlia zabručela. ,,No," řekla. ,,To už se asi stalo."

Sestupovali zrovna z kopce a jí podklouzla noha na kluzkém kameni. Vyjekla, když ztratila rovnováhu a udělala kotrmelec na bahně, než ji zastavil naráz do stínotkalce kráčejícího před ní. Ten se jen ohlédl, ale nic neřekl a pokračoval dál, zatímco ona se nenamáhala vstát ze země. Stínotkadlec za ní ji jednoduše přeskočil. Stávalo se často, že se někdo zhroutil k zemi a už nevstal. Nenamáhali se mrtvé pohřbívat.
Starlia cítila, jak se na ni lepí bahno a na hlavu jí jemně buší kapky deště, zatímco kolem ní se ozývalo čvachtání lvích tlap, dopadajících na zem. 

Zavřela oči a nechala se tím zvukem a klidem unést. Nechtěla vstát, nechtěla znovu pokračovat. Neměla na to sílu.

Pořád to bylo to samé-ráno vstali, s prázdnými žaludky se začali chystat na cestu, někdy sledovala, jak ostatní cvičí, pak putovali bez jediných zastávek a až k večeru konečně zastavili a mohli jít spát, aby se to další den znova opakovalo.

U ucha se jí ozvalo vtíravé zakrákání bílé vrány, která Starliu stále neopustila.

Asi jako jediná, pomyslela si.

Najednou jí někdo sevřel ostrými zuby zátylek a vytáhl s čvachtáním z bahna.

,,Já jsem se takhle na začátku cítila taky," řekla jí Decora, když se ujistila, že se Starlia udrží na nohou a šťouchla do ní, aby se vydala dál. ,,Ve skutečnosti ani nemáš proč se takhle cítit, jenže dav, který tě obklopuje, tě strhne s sebou. Většina těchto lvů ani neví, proč se všichni cítí, jako kdyby měli umřít. Tedy až na pár, kteří tyhle pochmurné myšlenky rozšířili mezi ostatní. Důležité je, udržet se nad vodou. Obklopit se dobrými přáteli a nedovolit, aby tě pohltilo něco silnějšího, než jsi ty."

Starlia se na ni zamračeně podívala. ,,Můj jediný kamarád, kterého jsem kdy měla, mi zamlčoval životně důležité informace," prohlásila.

Decora se na ni skepticky podívala. ,,Životně důležité?"

Starlia odvrátila pohled zpátky dopředu a mrkala v clonách deště, aby si vodu dostala z očí. Srst měla celou ulepenou od bahna a najednou litovala, že si do něj vůbec lehala.

,,No tak ti něco neřekl, no," zabručela Decora. ,,Svět se nezboří. Abys věděla, je z toho pěkně nešťastný."

Starlia pokrčila rameny, ale v duchu ji zahlodaly výčitky svědomí.

Bílá vrána, která pořád energicky poletovala kolem ní, ať už bylo jakékoliv počasí, souhlasně zakrákala a jemně, ale důrazně štípla Starliu do ucha.

Ta sebou trhla a zamračila se na ni.
Vrána jen vesele zatřepotala v dešti křídly a zakroužila nad její hlavou.

Najednou se ozval hromový řev, který vždycky ohlašoval přestávku nebo večeři.

Jenže na to bylo moc brzo. Co se děje?

Starlia si vyměnila zmatený pohled s Decorou, která jen pokrčila rameny na znamení, že taky neví.

Armáda se postupně zastavovala a čvachtání bláta pod jejich tlapami se utišilo.

Kromě hlasů tlumených deštěm a kapek, dopadajících ve stále menších intervalech na zem, se neozývalo vůbec nic.

Starlia natahovala krk, aby přes hlavy lvů něco viděla.

,,Takhle nic nezjistíš," řekla jí Decora. ,,Pojď za mnou."

Začala se prodírat mezi stínotkalci, nemilosrdně do nich strkala a oni se ani nenamáhali jí okřiknout.

Starlia se rychle vydala v jejích stopách, šplhala do dalšího kopce a od tlap jí odletovaly kusy bláta, které pak přistávaly na obličejích jiných lvů.

Postavila se vedle Decory na vrchol kopce a zadívala se na scénu před sebou.

Užasle vykulila oči, když ji ovanul teplý, lehký vánek a donesl k ní pach kouře.

Pod nimi se rozkládaly jednotky lvů, všechny pečlivě seřazené po oddílech, mezi kterými občas vyčníval nějaký vůz se zvířaty, brněními nebo látkami na stany.

A přímo před nimi, na obzoru, se táhly široké, černé pláně, které vypadaly ještě spáleněji a nehostinněji, než ty, kterými momentálně procházely.

Bílá vrána nadšeně zakrákala, její výkřik protnul náhlé ticho, ale nikdo se na ni neohlédl.

Starliu začala svrbět kůže, když se zadívala na malé, černé budovy, které vyrůstaly z černých pláních a u kterých se hromadily další, temné obrysy. Uvědomila si, že to, co považovala za součást krajiny, jsou ve skutečnosti siluety vlků, jejichž vojsko bylo sice menší než to jejich, ale pořád velmi početné.

Zachvátil ji pocit důležitosti. Vlčí země.

Tadáááá! XD ELDIARAAAAAA! XD
No nic, zatím ahuuuj XD