,,Co budeme dělat?" Zeptal se Emalf a tázavě se na Sirrese podíval.
Zmátlo ho, když se na něj úplně ztuhle podívala zdál se být velmi rozrušený.
,,Nežije tady náhodou někdo, koho bysme se měli bát, že ne?" Přimhouřil oči. Sirresovo odhodlání a ledový klid, který ještě před chvílí viděl, zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Ta nečekaná změna ho zarazila.
Sirres odvrátil pohled a neodpověděl, místo toho řekl: ,,Musíme na střechu aby ses teleportoval mimo hradby..."
,,A co ty?" Přerušil ho Emalf. ,,Já nedokážu s sebou někoho přemístit, nebo o tom aspoň nevím"
Sirres řekl: ,,To po tobě ani nechci. Já se odsud dostanu jinak"
Emalf se zatvářil nedůvěřivě. ,,A to jak?"
Černý vlk znovu neodpověděl a Emalfa už to začalo štvát.
Bezeslov ale začali stoupat různými patry na střechu, a Emalfovi se z každého dalšího pokoje dělalo špatně, až se mu točila hlava.
Některé byli zaplněné kostmi až po okraj, jiné děsivými malbami, další zase měli stěny od krve a jiné byli prostě prázdné, což zvyšovalo jejich hrůzostrašný dojem.
Sirres šel křečovitě a ježil se tak, že vypadal dvakrát větší.
,,Musíš mi říct pravdu," řekl Emalf. ,,Čí je to dům?"
,,Byl," opravil ho Sirres. ,,Jedněch vlčic..."
Emalf se zamračil. Proč mu neříká všechno? Nechápal to a vadilo mu to.
,,Ty vlčice očividně nebyli v pořádku, že?" Ušklíbl se.
Sirres se zase ponořil do toho svého mlčení a neodpověděl.
Ze střechy byl výhled přes hradby na Bleskový les, vítr jim čechral srst.
,,Nemám rád výšky," zamručel Emalf a Sirres se ušklíbl. ,,Asi nemáš na výběr"
Emalf přistoupil k okraji a rozhlédl se po městu, které se rozkládalo před ním.
,,Přestaň se kochat, na to nemáme čas," přerušil ho Sirres, a Emalf jen zakoulel očima a zaměřil svůj pohled na les.
,,A co ty..?" Zeptal se zase Emalf, ale Sirres řekl: ,,Důvěřuj mi"
Jasně, pomyslel si Emalf, ale nahlas to neřekl a tak si jen začal broukat jednu písničku.
,,Proč si u toho zpíváš?" Zeptal se Sirres tázavě.
,,Pomáhá mi to," odvětil Emalf a pro sebe se usmál.
A pak se objevil v lese.

Sirres se ujistil, že je konečně pryč a okamžitě vyběhl dolů. Tiše procházel studeně prázdným domem, který ho naplňoval nepříjemnými vzpomínkami.
Byl tu málokrát, ty čtyři sem přiváděli své oběti jen někdy, ale jejich všeobecný pach mu lezl na mozek.
Snažil se zjistit, kdy tu naposledy byli, ale jelikož byl dům plný krve a rozkládajících se těl, bylo těžké se soustředit.
Musel uznat, že Alesira a její kamarádky rozjeli svou kariéru vrahů, jelikož když tu byl naposledy, skoro nic z toho tu nebylo.
Oni se vlastně stali vrahy tehdy, když zabili jeho rodiče. Očividně je to začalo bavit.
Nepříjemná vzpomínka ho zabolela u srdce a on se jí pokusil zahnat.
Nevěděl, jak dlouho celý dům prohledával, ale pak narazil na temnou díru v podlaze. Linul se z ní odporný zápach.
Sirres se marně pokoušel prohlédnout neprostupnou tmu, ale ať se snažil sebevíc, bylo to nemožné.
Zavrčel. Teď by se hodila Taris se svou zářící srstí, nebo Asira se svýma svítícíma očima. Ale on toho s magií telekineze a ledu moc nesvede.
Zvědavost mu ale nedala, a tak shodil do jámy větší kus dřeva. Dopadl celkem rychle, takže usoudil, že to není hluboko.
Zároveň se dřevem se ale v díře rozzářilo nějaké světlo a Sirres poodstoupil. Chvíli čekal, ale když se nic nestalo, váhavě seskočil dolů.
Dopadl na vlhkou kamennou zem a zvedl hlavu.
Byla to dlouhá, obdélníková místnost, očividně sloužící jako sklep a z nějakého důvodu v rohu zářila malá lucerna. U stěn byli naskládané bedny s různými věcmi.
Nic z toho ale nezaujalo jeho pozornost. Ne, jeho pohled přitáhla tři těla, které vypadala že už tu leží celkem dlouho, a to z nich se táhl ten odporný zápach.
Opatrně k nim přistoupil a zděšeně poznal Yelsel, Liagibu a Atidu. Nad jejich těly poletovaly mouchy, šla jim vidět žebra a jiné kosti, maso se odlupovalo, pod nimi se nacházela obrovská šmouha zaschlé krve. Nejhorší ale bylo, že mezi nimi nebyla Alesira.

Emalf nevěděl, kde přesně v lese se Ailine, Asira a Taris nachází, takže se je nenamáhal hledat, a jen čekal až příjde Sirres.
Začalo jemně pršet a on podrážděně zavrčel, když začal mít promoklou srst.
Přešlapoval na místě a jeho nervozita stoupala. ,,Co mu to tak trvá?" Zabručel si pro sebe.
Vzápětí se nad městem objevila tmavá tečka, která letěla přímo k němu.
Emalf ucouvl, ale když byla blíž, došlo mu, že je to Sirres na dřevěné desce kterou očividně ovládal telekinezí.
Musel se tomu pohledu zasmát.
Najednou oblohu rozzářil blesk a ozval se ohlušující hrom a Emalf se zděšením sledoval, jak se Sirres řítí k zemi.
Emalf nemohl dělat nic jiného, než ho sledovat, jelikož se řítil k zemi neuvěřitelnou rychlostí, že by se tam ani nestačil teleportovat.
Okamžitě přiběhl k němu, vypadalo to že je naživu, ale zdálo se, že má zraněnou nohu.
Emalf sykl, a pokusil se Sirrese vzbudit, když si vzpomněl jak varoval vlčice: ,,Pokud začne bouřka, utečte"
Bouře začala.

,,Neříkal nám Sirres něco o utíkání před bouřkou?" Ozvala se Asira, když se prodírali lesem, ve snaze najít jeho jeskyni.
Les kolem nic nabral úplně jinou podobu, všem třem se z té přítomnosti elektřiny ježila srst.
,,Nevím, proč bysme to měli dělat," řekla Taris. ,,Vždyť kromě bleskových stromů tu nic není"
,,Třeba... Nám ty stromy můžou ublížit," poznamenala Ailine, a Taris se na ně zamyšleně podívala.
Její někdejší nepříjemný pocit nezmizel, a byla si jistá že ho bouřka nezpůsobila.
Neustále jí vrtalo hlavou, co se asi děje.
,,Kde je ta jeho jeskyně?" Zavrčela, když nějakou dobu neúspěšně hledali.
Země se najednou otřásla, za nimi se začalo ozývat lámání stromů a nějaký hlučný krok.
Všem vlčicím se zježila srst úlekem.
,,Co to bylo?" Zeptala se Asira písklavým hlasem.
,,To kdybych věděla," odvětila Taris, ale znepokojeně se zamračila.
,,Neměli bychom-" začala Ailine, ale to už zlatá vlčice uviděla mezi stromy velký, temný obrys.
,,Utíkejte!" Zařvala Taris, jelikož si byla jistá, že ať už je to cokoliv, nemá to náladu na povídání.
Úprkem se rozběhli lesem.

Mladý Alfa vlk se klaněl už několik minut, ale neodvážil se zvednout, dokud mu to jeho paní nenařídí.
Stála zády k němu a čelem k oknu, takže když jí ozářil blesk bouře, vypadala ještě děsivěji než obvykle.
Doteď vedl Alfa vlky ctihodný Ahagurk, nejsilnější a největší vládce všech dob, dokud ho nezabila tahle... Vlčice!
Samozřejmě to vyvolalo vzpouru, když prohlásila, že jim odteď bude vládnout ona. Navíc byla Alfa vlk jen z poloviny!
Zatočila ale se vzpourou, aniž by se u toho zadýchala, a kdokoliv se o ní pokusil pochybovat, nedožil se rána.
Obrátila se k němu, i když Alfa vlk se na ní stále nepodíval.
,,Už chytili ty dva?" Zeptala se chladným, krutým hlasem.
Alfa vlk vykoktal: ,,N-ne, ale nebude to trvat dlouho"
Jeho paní přimhouřila oči, a než se mladý Alfa vlk nadál, vedle něj se vynořili dva kostrovlci, jak jim sama říkala, a zabili ho.
Otočila se zpět k oknu, a upřela pohled na své vojsko, které zrovna nacvičovali.
,,Ach, moji milí Vyvolení," usmála se Alesira. ,,Už se na vás těším"