Dcera krve si pro sebe něco podrážděně mumlala. Jakmile se začali přibližovat k Misidiru, Emalf se
začal chovat divně. Skoro nemluvil, neustále jí popoháněl, že to s takovou nestihnou, a nedával pozor na okolí, takže by s největší pravděpodobností spadl do lávové řeky a on by si toho ani nevšiml.
Dcera krve dávala osobně přednost jeho pravé povaze, ale měla tušení, že za to může střípek drahokamu. Pomyšlení, že se blíží cíli jejich cesty jí nadchlo.
Postupovali ale nesmírně pomalu, jelikož se museli často schovávat hned před dvěma hrozbami-Sopečný drak, který neustále kroužil kolem a Alfa vlci, kteří se začali hemžit všude v okolí. Bylo čím dál těžší, se udržet v utajení, hlavně s tím Emalfovým stavem.

Alesira, která už nabrala dostatek sil, vyšla na hřbitov, kde stáli dva hroby.
Postavila se na kopec a ponořila se do své jedinečné, temné magie.
Před ní se najednou objevila dva kostrovlci, a ona se musela usmát.
,,Najděte mi Sirrese a Asiru," řekla jim, a oni nemohli jinak než poslechnout. Cesta jim bude trvat delší dobu, vzhledem k jejich stáří, ale to jí nevadilo.
Další část jejího plánu splněna.
Vrátila se zpátky do paláce, a přišla do své komnaty. Uprostřed se nacházel nový, kulatý stůl, na kterém nic neleželo.
Alesira se pro sebe usmála, a podívala se do deníku Tří sester.
Pak začala zaříkávat.

Taris zívla, jak jí náhle přepadla únava.
Tirath a jeho vlci jim poskytli dočasné přístřeší, aby nabrali další síly do Igosu, a ona už se nemohla dočkat, až se pořádně vyspí.
Samozřejmě těm vlkům úplně nevěřila, ale byli lepší než Alfa vlci a vyléčili Paní sněhu, takže aspoň něco.
Položila si hlavu na tlapy a zavřela oči.
Ocitla se v temném vězení, a zmateně zamrkala, jestli náhodou nemá vidiny.
,,Ráda tě poznávám, Vyvolená Taris," ozval se chladný hlas, a Taris si byla víceméně jistá, že se jedná o Královnu temnot.
Taky že ano, jakmile se podívala skrz mříže na vlčici, která stála naproti, byla si jistá bezpodmínečně.
,,Tohle je sen," zavrčela Taris, jelikož si vzpomněla na události v pouštním městě. Usnula, takže tohle musel být sen.
Alesira pokrčila rameny a pousmála se. Ten úsměv se Taris vůbec nelíbil. ,,Možná," řekla, a poodstoupila od cely.
Ta se vzápětí otevřela a dovnitř vešel bílý vlk s mnoha jizvami a nečitelným pohledem ve tváří.
Jestli se Taris nelíbil úsměv Alesiry, tak už se jí vůbec nelíbily nástroje, které se vznášeli vedle bílého vlka.
,,Tohle je Famel," představila ho Alesira. ,,Ale můžeš mu říkat jak chceš. Mučitel, vědec... Můj služebník"
Taris se pokusila hnout, aby toho Famela kousla, ale zjistila, že nemůže nic dělat.
Což se netýkalo křičení, jelikož jakmile se její kůže dotkl jeden z těch nástrojů, brzo zjistila, že křičet může do nekonečna.

Když se vzbudila, moc si ze snu nepamatovala, ale jednu část měla jasnou: na konci ucítila takové podivné bodnutí na zátylku.
Potřásla hlavou, a přejel jí mráz po zádech. Tak tenhle sen se oficiálně zařadil mezi deset nejhorších a docela vysoko.
Uvědomila si, že už nedokáže usnout a tak vyšla z domu, ve kterém byly spolu s Paní sněhu ubytovány.
Dnes byla jedna z těch hezčích nocí, kdy mraky nepokrývaly oblohu, a Taris tak konečně mohla zase spatřit své milované hvězdy.
Jako první zaletěla pohledem k souhvězdí Magie a Moci, a po tváři jí přelétl letmý úsměv. Nacházela se před budovou, a nedošlo jí, že není sama.
,,Jsi ta urozená Taris, viď?" Zeptal se nějaký hlas, a Taris v něm poznala Tiratha.
Objevil se vedle ní tak nehlučně, že si ho ani nevšimla, což bylo podruhé za tento den. Nebo spíše... Noc.
Taris se ani nenamáhala odpovědět, jelikož to stejně věděl sám, a tak jen mlčky hleděla na hvězdy.
,,Máš nějaký plán na záchranu Eldiary, že?" Zeptal se Tirath, který stál vedle ní a v jeho hlase byla taková naděje, až to uvedlo Taris do rozpaků. Přesto to na sobě nedala znát.
,,Plán?" Ušklíbla se, a podívala se na něj. ,,Pokud se tomu, co dělám-" zarazila se před tím, než použila množné číslo. ,,Dá říkat plán. Ale zachránit Eldiaru je jeho součástí"

Alesira přestala zaříkávat, a otevřela oči.
Stůl před ní už nebyl obyčejný, právě naopak. Musela se škodolibě usmát.
Jakoby do něj někdo vyryl mapu Eldiary. To ale nebylo to, co jí tak potěšilo.
Ne, radost jí způsobila zlatá tečka v Bigaru, což znamenalo, že se tam nachází ta Vyvolená.
Takže už znala polohu Ailine a Taris.
Kde se nachází Asira a Sirres bude vědět za chvíli. A co se týče Emalfa...
V hlavě se jí začal líhnout plán, a okamžitě si k sobě přivolala jednoho Alfa vlka.

Taris a Paní sněhu vyrazili další den zpět na cestu, ale sotva se začali blížit k Igosu, začala mít Taris podivný pocit naléhavosti.
,,Musíme jít rychleji!" Mumlala neustále. Jakoby jí do toho města něco táhlo a to se jí vůbec nelíbilo. Nemohla se tomu ale vzepřít.
Paní sněhu z toho taky nebyla dvakrát nadšená, vzhledem k tomu, že museli jít mnohem rychleji než původně, a i když byla vyléčená, stejně se pořád necítila úplně v pořádku.
Navíc dostala takový divný pocit, a kožich se jí neustále ježil v neblahé předtuše.

Vládce přírody seděl sám na trůně, a poslouchal zrovna jednu vlčici, která si stěžuje na málo jídla, když v tom dovnitř vtrhl posel.
Vládce přírody naokamžik pocítil úlevu, že už jí dál nemusí poslouchat, ale ta okamžitě zmizela, když posel vyhrkl: ,,Zaznamenali jsme jednotky Alfa vlků a blíží se k naší základně!"
Teď by dal Vládce přírody kdo ví co za to, aby mohl poslouchat tu vlčici a ne tyhle zprávy!
Okamžitě seskočil z trůnu a vyběhl ven, kde se to hemžilo vlky, kteří mu spěšně uhýbali z cesty.
Na tváři nedal najevo jedinou emoci, ale jinak ho svíral strach. Alfa vlci!
Čekali sice útok, ale ne tak brzo.
Měli jsme se evakuovat ještě když to šlo, blesklo mu hlavou, což mu vnuklo nápad.
Štěkl na posla: ,,Řekni všem, kteří nemohou bojovat, ať se shromáždí v podzemí"
Měli pod základnou podzemní prostory, pro případ nouze, kde se nacházelo dost zásob, aby tam nějakou dobu přežili. Osobně se ale základny vzdávat nechtěl.
Posel přikývl a rozběhl se pryč, najít vůdčí osobnosti, které vydají rozkazy k evakuaci.
Zpráva se roznesla rychlostí požáru a brzy se všichni, kteří mohli bojovat, schromáždili na přistávací plošině, kolem nich létali lodě, připravené k útoku.
Nikdo nevydal ani hlásku, když v tom začali slyšet dunivé kroky, které nabírali na síle, zatímco se blížili.
Vládce přírody uvažoval, co Alfa vlci vymysleli nového, že to dělá takový hluk.
Pak se nad vrcholky hor objevila vlčí hlava.