Melsa se zamyšleně dívala na Ailine, která tvrdošíjně kráčela vepředu.
,,Zdá se mi docela... Zvláštní" poznamenala urozená směrem k Věštci.
Blížili se k Fedgaru, a Ailine se začala chovat mnohem divněji než obvykle.
No, divně nebylo správné slovo. Spíš, jakoby měla nějaké obavy, a jakoby chtěla být ve Fedgaru co nejdřív.
Věštec se domníval, že jí střípek drahokamu volá, jelikož předtím nejevila žádný náznak toho, že jí na Eldiaře záleží.
,,Kdo ví co zažila," pokrčil rameny Věštec, ale sám si dělal obavy. Jak by ne, když ho ten pitomý gen nutil? ,,A někdy se mi zdá, že vidí něco co my ne"
A taky se do ní převtěluje Alesira, dodal v duchu. V poslední době čekal, kdy to zase udělá, ale to se nestalo, a mu to přišli podezřelé. Alesira určitě něco chystá a jemu se to vůbec nelíbilo.

Když měla Alesira konečně všechno vyřešené, nasedla na létající loď.
Ty, které byli v držení vlků z Eldiary zabavila, a tohle byla jedna z nich. Patřila ke starším typům, ale to jí vůbec nevadilo.
Liščí křídlo.
,,Váže se k tobě spousta příběhů," poznamenala Alesira, když za městem poprvé uviděla tmavou loď se zlatými plachtami a znakem lišky.
Poháněli jí otroci, čili vlci s telekinezí, kteří neměli jinou možnost, než dělat co se jim řekne. A neustále je hlídali Alfa vlci.
Velení nakonec předala jednomu Alfa vlkovi, který se jediný nabízel jako přiměřeně dobrá možnost.
Obávala se, že se ti protivní Lovci stínů dozví o její nepřítomnosti, a zaútočí, ale vzhledem k tomu, že budou mít svých starostí dost s její armádou, to bylo krajně nepravděpodobné.
Postavila se na palubu a pohlédla směrem k Ledové zemi.
Chladně se usmála.

Asira vyděšeně sledovala, jak Farryn přitlačil Sirrese k zemi a chladně se ušklíbl.
Chtěla něco dělat, ale bála se mezi ně vtrhnout.
Sirres se navíc nevzdal tak snadno, a téměř okamžitě od sebe Alfa vlka odkopl a postavil se do bojové pozice.
Než stačil Farryn reagovat, Sirres proti němu vyrazil s neuvěřitelnou mrštností, a srazil ho k zemi.
Alfa vlk mohl zavolat posily, ale očividně tenhle souboj pokládal za osobní.
Sirres vyhrával, což bylo neuvěřitelné, vzhledem k tomu, proti komu bojoval, ale najednou ho Farryn bolestivě kousl do ramene, jeho zuby se nořily do vlkova masa.
Asira vykřikla a už se chystala zakročit, ale vzápětí se stalo něco podivného.
Sirresova srst začala jiskřit modrými blesky, takovými, jaké vydávali stromy v Bleskovém lese při bouřce, a Farryna to odstřelilo pryč.
Sirres se zatvářil zmateně, očividně nevěděl, proč se to děje, ale nezaléhal a vyštěkl na Asiru: ,,Musíme zmizet, tady drahokam nebude!"
Asira přikývla a proměnila se ve stínový mrak, zatímco Sirres kolem hledal něco, na co si může sednout. Pohyboval se pomalu, každý krok ho bolel, jak ho rameno pálilo, ale snažil se to vydržet.
Farryn už se namáhavě zvedal, a zavyl-to Asira neslyšela, jelikož byla v téhle podobě, ale viděla to.
Na ulici se začali objevovat Alfa vlci, a Asira v duchu křičela: Pohni, Sirresi!
Blížil se k němu jak Farryn, tak i ostatní Alfa vlci.
On ale naštěstí včas našel starý koberec a pomocí něj se zvedl do vzduchu.
Kývl na Asiru a oba se co nejrychleji rozletěli z města.
Asira cítila podivný klid, napětí, které cítila od chvíle, kdy utekla z Ondyxu zmizelo. Podívala se na Sirrese, který si tiše olizoval ránu na rameni a zároveň řídil let koberce.
Doletěli až k Velké řece, a mohli by letět ještě dál, jenže Sirres byl zraněný a Asira tuhle podobu nevydržela dlouho.
Přistáli na břehu, a Asira se podívala na pomalu tekoucí, hnědou řeku Pralesa.
Sirres si lehl na koberec, a unaveně zavřel oči.
,,Díky," řekla Asira najednou.
Jeho odpovědí bylo podivné, spokojené zabručení.

Fedgar.
Kdysi úchvatné, impozantní město.
Alesira se ušklíbla. Dokud ho ona skoro celý nezničila. Fedgar se opovážil odporovat jejím novým jednotkám, a kdo odporuje Královně temnot, nedožije se dalšího rána.
Procházela městem, ze střech stále na mnoha místech stoupal kouř, na ulicích ležela mrtvá těla, ve vzduchu se vznášel pach smrti.
Alesira cítila to utrpení, bolest a žal, naplňoval jí silou, rozproudil její magii...
V dalších částech města to nevypadalo tak hrozně, ale tady bylo skoro vše zničeno.
Alesira nelitovala promarněných životů, všichni užiteční vlci s dobrou magií-telekineze, stopaři a podobně-byli převezeni do jejího paláce. Ušetřila je pod podmínkou, že jí budou sloužit.
Za ní šli další dva Alfa vlci, i když by klidně mohla jít sama a zvládla by se uchránit každému případnému útoku.
Jakmile se dostali do obydlenější části města a vlci je spatřili, většina udělala tu nejchytřejší věc, čili se uklonit.
Alesira kráčela s hlavou hrdě vztyčenou, a kdokoliv se nepoklonil, ten to schytal temnou střelou jejích Alfa vlků. 
Zahlédla jedno modré vlče, které mělo poslušně skloněnou hlavu. Alesira přišla až k němu a poznala že se chvěje strachy.
I ostatní vlci zatajili dech.
Ona si jejich strach užívala. Proto milovala moc. Protože vzbuzovala hrůzu.
,,Jak se jmenuješ?" Zeptala se Alesira zdánlivě sladce.
,,Lako," zašeptalo vlče, a Alesira se usmála. ,,Lako, potřebuji malou službičku. Dovedeš mě do Mrtvé ulice?"
Lako naokamžik zvedl hlavu a zorničky se mu rozšířili strachem.

Když zahlédli Fedgar, byli nepříjemně překvapeni.
Přímo před městem stála loď Liščí křídlo.
Věštec vydechl. ,,Vždycky jsem si jí přál vidět," přiznal, ale pak potřásl hlavou a přimhouřil oči. ,,Jenže ta loď nepatří nám, určitě jí vlastní Alfa vlci. Mám takové tušení, že Alesira poctila Fedgar svou návštěvou"
,,Alesira?" Zamračila se Melsa, která samozřejmě nemohla znát pravé jméno Královny temnot.
,,Královna temnot," dodal Věštec netrpělivě, zatímco schovaní za menší skálou, sledovali město.
Melsa si ho konečně pozorně prohlédla. Mohla vidět kouř stoupající ze střech, i nezvyklé ticho, které nebývalo skoro nikdy, jak si dobře pamatovala. ,,Něco se stalo," vydechla. ,,Když jsem odešla, takhle zničené nebylo"
Věštec se na ní podíval. ,,Královna temnot zahájila svůj plán. Vždyť může i za kratší dny a delší noci. A to zdaleka není konec. Ne, na to znám Alesiru moc dobře"
Ailine mlčela, a v duchu se zaobírala otázkou, jestli se všichni náhodou nemýlí. V poslední době jí Alesira-iluze moc nenavštěvovala, ale stála si pamatovala na ty příjemné chvíle, které spolu strávili.
Ailine byla zoufalá. Nikdy neměla žádného kamaráda ani kamarádku, a tak jí přátelství s iluzí, která je pravděpodobně ve skutečnosti úplně jiná, nepřišlo zase tak hrozné.
Až na to, že to iluze samozřejmě nebyla, i když ona to nevěděla.