Tak dneska trošku později, ale přece. :)

Název 7E měl být název původně celé série, ale tam by nebyla Kate se Stevem, takže jsem to změnila, no... (EDIT 2020: sama jsem zvědavá, jak to mělo být, nikde žádné poznámky ani návrhy... chjo)

EnJoy it! :))

Výhružně jsem hleděla do očí podivného děvčete, se kterým jsem už hodnou chvíli držela formaci. Pokud by nás někdo chtěl namalovat, stihl by to i s přestávkou na oběd. Potřebuju na záchod. 

Naštvaně na mě prskla. Kdyby měla ocas, jistě by s ním divoce švihala. Nebylo pochyb, že jsem potkala kočičí holku. Vypadala, že není sama sebou, jinak jsem si její zbytečnou agresi vysvětlit neuměla. Možná při proměně ztrácí kontrolu nebo tak. Nebyla by první, že?

„V klidu, nechci ti nic udělat," řekla jsem po dlouhém mlčení a trochu se narovnala z útočné pozice. Ruce jsem natáhla před sebe, aby viděla, že nemám nějakou zbraň, ale dávala jsem si sakra bacha, abych se nepřiblížila k jejímu pilovitému úsměvu. 

Několikrát mrkla, jako když na sovu posvítíte baterkou. Viděla jsem malou změnu v jejich zorničkách, nebyly tak úzké, nově připomínaly spíše vajíčko. Zmateně se narovnala a rozmrkávala to. Překvapilo ji, že mě viděla. 

„Nic ti není," žasla a prohlížela si mě od hlavy až k patě. Trochu jsem znejistěla, přeci jen jsem měla celé triko od kávy.

„Není," potvrdila jsem jí. „Jak se cítíš?" chtěla jsem vědět, abych se ujistila, že zase nezačne s výpady. Stála tam, jako by do ní uhodilo. Vyjevená a zmatená. Nespěchala jsem na ni a raději si ji důkladně prohlédla. Byla vysoká a hubena, v obličeji jemná až dětská. Působila mírně a naivně, ale po nedávném představení arsenálu, jsem na to moc nespoléhala. 

„Cože?" zamračila se, nevěřila svým uším. 

„Ptám se, jestli jsi v pořádku po té své proměně, jestli se to tak dá říct," zopakovala jsem.

„Jak je možné, že nejsi zraněná?" ignorovala mou otázku a zírala na mé tělo, které sice utržilo šrámy, ale ne takové jaké očekávala. Krycí vrstvu mi z šupin proškrábla na mnoha místech, kde teď zářil stříbrný kov. Potrhala mi i triko, ale to už by stejně dneska dosloužilo. 

„Nejsem úplně jako ostatní," přitakala jsem, „ale to ty taky ne."

„Nebojíš se mě?" podívala se na mě s výzvou v očích, jako by čekala, že se otočím a zmizím. 

„Ne, to nebojím," opáčila jsem s klidem a oprášila si kraťasy. Před akcičkou byly světle modré, teď jsou, no, hnusné. 

„Proč ne? Vždyť jsem tě málem zabila."

Vyklouzl mi upřímný smích. „Chtěli mě zabít už i horší."

Nic na to neřekla a podezřívavě si mě měřila. 

„Měníš se takhle už dlouho?" zeptala jsem se a snažila se působit laxně, takže jsem si začala na oko čistit skvrnu na rozedraném triku. 

„Dlouho," sdělila mi opatrně, jakoby mi nevěřila. Nečekaně. Nechala jsem to být.

„Bydlíš někdo poblíž?" chtěla jsem vědět, protože mi situace začala plně docházet. Našla jsem v parku holku, která se mění na lidskou kočku. A komu se hlásí takové objevy? Furymu. Co s nimi Fury dělá? Radši nevědět. Co když ji shledá nebezpečnou a bude ji chtít  zneškodnit? Co když se promění a ublíží někomu v SHIELDu? Teď to je celé na mně. 

„Ne, jsem z Washingtonu," pípla nalomeně a do očí se jí začaly sbíhat slzy. Nevěděla jsem, co prožívala, ale věděla jsem, že to z ní nemůžu tahat uprostřed Manhattanu. Vyndala jsem si z vlasů sluneční brýle, které se tam udržely jako zázrakem i během bitky, a podala jí je. 

Zdála se být překvapená, ale vzala si je. Dobře udělala. Ty její divoké oči by vyvedly z míry i civilisty. 

„Jdeme ke mně," oznámila jsem jí a vydala se najít kafe.

***

Celou cestu přes park se ošívala a tahala na nás svými úskoky pohledy všech kolemjdoucích. Pravděpodobně si mysleli, že na něčem jede. Ale upřímně, čím větší město, tím víc na vás lidi kašlou. Třeba minulý týden jsem v obchodě narazila na chlapa s rudě potetovaným obličejem a implantovanými rohy, jak si vybíral z nabídky avokád. A všiml si ho někdo? Asi jo, protože to byly fakt velké roky, ale pointa je, že z toho nikdo nedělal vědu. 

Zastavila jsem ji až před vysokou cihlovou budovou a odemkla dveře, vystoupaly jsme až do posledního patra a vešly do bytu 7E. 

„Tady bydlíš?" zeptala se, jako by vlastnictví klíče nebylo dostatečně přesvědčivé. Usmála jsem se, viděla jsem to na ní celou dobu, hledala jakýkoli důvod mi nevěřit. 

„To si piš, pojď dál," vyzvala jsem ji a sama prošla dveřmi. Bydleli jsme tu ani ne rok a už jsem se tam cítila jako doma. Byt byl moderně zařízený, tedy aspoň z části, Steve totiž trval na ponechání si několika kousků z IKEY. Jako by byl nějaký estetik, odfrkla jsem si při vzpomínce, jak jsme se o tom dohadovali. 

„Dáš si kafe?"nabídla jsem jako správný hostitel a žasla, kdy jsem se tak změnila. Nikdy jsem nebyla slušňáček, ale za poslední rok jsem dospěla. I když asi trochu přeháním. 

„Vodu?" zeptala se. Ušklíbla jsem se nad tím otazníkem a šla jí pro sklenici. Usadily jsme se v kuchyni jako staré kamarádky.

„Tak povídej," vyzvala jsem ji, ale ona zkroutila pusu, jako bych ji snad trápila, a mlčela. Povzdechla jsem si. Nejsem trpělivý člověk. „Povídej mi o rodině, kamarádech, škole, té proměně, cokoli, hlavně něco." Aaaa, moje staré já se ozývá! Nezdvořák se hlásí!

„No, bydlím s babičkou. Už od mala. Nemůžu si stěžovat, jenom poslední dobou docela zapomíná, kdo je kdo a podobně. A ta proměna, nevím, trvá snad od dětství."

„Proč ta nejistota?" zeptala jsem se jí. Snad vím, jestli jsem kočka, ne?

„Nepamatuju si, že bych se někdy proměnila, ale děti si na mě ukazovaly a sousedi se báli, takže možná nějaké náznaky byly."

„Napadla jsi někoho?" zeptala jsem se narovinu, protože nebyl důvod to nějak oddalovat. Navíc jsme obě znaly odpověď. 

Sklonila hlavu a prohlédla si svoje nenalakované špinavé nehty. „Jo."

„Nemusíš se bát mi to říct, já to nikomu povídat nebudu. Jak to dopadlo?" zeptala jsem se rychle, protože jsem si uvědomila, že to vlastně budu vykládat Furymu, jestli na to dojde. Zaražena tíhou toho tajemství jsem se natáhla pro svůj růžový hrnek se jménem. Růžovou moc nemusím, ale byl to dárek od Steva. 

„Několikrát jsem napadla lidi v parku. Všichni žijí, ale jizvy zůstanou," zašeptala. Její tiché přiznání přehlušilo chrastění klíčů v zámku. Steve! Nikdy jsem nepochopila, proč nosí tolik klíčů, svazek velký jako pěst vám nikdy, prostě nikdy, nic neusnadní.

„Kate?" křikl ode dveří, aby zjistil, jestli už jsem doma. Z obavy, co by na holku, které bych se konečně měla zeptat na jméno, řekne, jsem vyrazila od stolu jako blesk a hnala se mu sdělit novinky.

„Jsi doma brzy!" zvolala jsem a pevným objetím mu překazila cestu do kuchyně. 

„Říkala jsi, že končíte dřív, tak jsem si to zařídil," prozradil mi, krátce mě políbil na rty a odložil batoh na podlahu. 

Bral naše přivítání jako hotovou věc, ale já ho dál do bytu pustit nemohla, zastoupila jsem mu cestu a prosebně k němu vzhlédla. Doufala jsem, že z té novinky nebude šílet.

„Co se děje?" zeptal se a instinktivně upřel pohled ke dveřím kuchyně. Po roce, co jsme spolu, už jsme si rozuměli i nevyřčené. 

„Mám tady takovou záležitost," začala jsem, když se mi za zády ozvalo hlasité zalapání po dechu. 

„Panebože! To je Kapitán Amerika!" vykřikla poplašeně kočičí holka a brada jí klesla k zemi. „Zavolala jsi ho na mě."

Než jsem si stihla uvědomit, co to vlastně vypustila z pusy, už to nešlo zastavit. Poplach se jí v hlavě rozezněl. Její tělo se chystalo k obraně. Takhle zpětně si uvědomuji, že to byla moje chyba, rozrušila se, protože ho nečekala. Tělem jí proletěl silný záchvěv proměny, jako by ji probila elektřina. Steve překvapeně vydechl. Ona se naposledy zachvěla a bylo hotovo. Přeměna dokončena. Finito.

Zamručela na nás a opřela se do nás tenkými zornicemi. Byla připravená bít se o život. Sykla a skočila po nás drápy napřed.