Ahoj :) jsem nějaká nemocná, takže dávám díl až teď :/ musím říct, že je super chytit bacil před odjezdem na dovču -.- :D tak to nějak přežijem :D

(1200 slov)

Čas se nikdy nezastaví úplně, ale když okamžik téměř znehybní, můžete si plně vychutnat každý detail. Což jsem nedokázala plně ocenit, když se na takzvané světýlko mého života řítila smrtící bestie a hrozila, že ho zhasne.

Připadala jsem si tak pomalá, když jsem se proti ní odrazila, ale musela jsem to stihnout kvůli Stevovi, kterého by styk s jejími ostrými drápky přinejmenším hodně bolel. 

Srazily jsme se jako dva kamiony na dálnici a proletěly během toho skrz tři květináče, sbírku obrazů a akvárko. Ne! Akvárko se roztříštilo a Francis, naše zlatá rybka, skončil na podlaze, kde se začal naivně plácat, doufajíc, že poblíž bude spásná voda. 

Nevěděla jsem, co udělat dřív. Vysvětlit Stevovi, co se děje? Zneškodnit kočičí holku? Skočit pro Francise? 

Rozhodla jsem se zaúkolovat Steva.

„Zlato? Všechno je v pořádku, znám ji, vysvětlím ti to, jenom mě nech ji..."

Skočila po mně a chtěla mi useknout obličej, ale drápy zaskřípaly o kov. Na protest jsem ji odhodila do obýváku, kde vletěla do televize. Zasténala jsem. To byla vlastní výroba!

„... uklidnit!" dokončila jsem ve vteřině klidu. „Seber rybku!"

Na nic nečekal a vyběhl zachránit našeho mazlíka.

***

„Takže tvoji proměnu vyvolá jakákoli silná emoce?" zeptala jsem se už asi počtvrté. 

„Ano."

„Nedokážeš to ovládat," konstatovala jsem odevzdaně.

„Ne."

„Tvoje jméno je?"

„Zoey."

„Dobře, Zoey," protáhla jsem a v tichosti na ni zírala přes skleněnou desku stolu, u kterého jsme už dobrých dvacet minut seděli. Její jméno jsem poválela na jazyku, jako bych nic podobného ještě neslyšela. 

Obrátila jsem se na Steva, který seděl nepřítomně opřený v židli a pomalu to vstřebával. „Budeme to muset nějak řešit."

Přikývl a vzhlédl k Zoey. „Jsi docela nebezpečná osoba." Snad aby si pojistil, že ji tím neodpálí proměnu, vřele se na ni usmál. 

„Snažila jsem se ovládnout, ale jakmile se to probudí, už s tím nic neudělám," rozhodila lehce rukama a já si všimla, jak si ji Steve prohlédl. Periferně jsem zkoumala každý jeho pohyb. Přejel jí zamyšleným pohledem celou postavu. Když se pohnula, vnímal každý nový detail. Vypadal víc než zaujatě!

Cítila jsem osten žárlivosti, nebojím se to přiznat. Pravděpodobnost, že si najde někoho mírnějšího, normálnějšího a přizpůsobivějšího, byla poměrně vysoká. Možná až příliš. Nesnesla jsem myšlenku, že by mě vyměnil.

„Víš, existuje organizace, která se stará o lidi, jako jsme my," nadhodila jsem a věnovala se opět Zoey. 

„Dobře." Za slovo položila nejistý otazník, ale vypadala, že nebude mít nic proti.

„Za dva dny pro nás pošlou odvoz, tak bych byla ráda, kdybys šla s námi. Do té doby si můžeš všechno promyslet a zařídit," navrhla jsem jí opatrně. „Já si s nimi zatím promluvím a uvidíme, s čím přijdou."

Povzbudivě jsem se usmála, ale její pohled sklouzl ke Stevovi. Možná od něj čekala ujištění, možná jen další úsměv. Raději jsem to nezjišťovala, ještě bych mohla vypěnit. Slyšela jsem, jak po stole postrkoval můj prázdný Starbucks kelímek, nehorázně mě tím štval. 

Najednou zvuky ustaly a já vycítila problém.

„Kdo je Brandon?" zeptal se a mně se okamžitě navalila krev do hlavy. Šupiny mi naštěstí pomohly zakrýt barvu. Cítila jsem se, jako by mě nachytal na klíně místního playboye, ovšem to bylo absurdní, Brandona jsem se dotkla tak akorát malíčkem, když mi podával kafe. Toť vše.  Ale jak o něm vlastně ví?

„Cože?" hrála jsem malinko hloupou, aby se v situaci stihla zorientovat. Tvářil se naštvaně a nenávistným pohledem si měřil můj kelímek. 

„A proč chce, abys mu zavolala?" Vrhnul na mě zamračený pohled a natočil kelímek tak, abych na něj viděla. Fixem tam bylo naškrábané číslo a jméno Brandon. Jo, tak to vypadá trošku blbě. Ovládla jsem se, abych nezkroutila obličej do výmluvného výrazu, protože já nic neudělala.

„Znám ho jenom z kavárny," objasnila jsem mu, ale nechtěl ani slyšet. Zatvářil se naprčeně a odcvrnknul prázdný kelímek ze stolu. Došli jsme ke společnému rozhodnutí ignorovat se, a tak jsem mohla pokračovat ve vyřizování problému jménem Zoey.

„Máš se jak dostat domů?"

Po krátkém rozloučení a neochotném obdržení padesátidolarové bankovky se vydala na autobus domů s příslibem, že se za dva dny setkáme. 

Když se za ní zavřely dveře, v bytě se rozhostilo hrobové ticho. Napětí by se dalo krájet. S kamennou tváří jsem si to namířila do kuchyně a ke kávovaru. 

„Další kafe? Neměla jsi zrovna jedno?" zeptal se, v hlase nezanedbatelně tvrdou výtku. 

„Nevím, co máš za problém. Když sám..." zarazila jsem se a zmlkla. Nechtěla jsem se k těm jeho pohledům vracet, ale tušila jsem, že hádka visí ve vzduchu. Hádali jsme se už mockrát, ale nikdy mi z toho netepalo v hlavě tolik, jako právě teď. 

„Co já?" rozohnil se. „Ty bez varování přivedeš domů holku, která nás chce zabít, pak se ukáže, že flirtuješ s obsluhou kdejakého lokálu a najednou je to celé o mně?" Nasupeně trhl kohoutkem a připustil Francisovi vodu do dřezu, aby měl dost bublinek na dýchání. 

„Zbláznil ses?!" vyjekla jsem. „Brandon mi jenom prodává kafe a  tu holku jsem tam přece nechat nemohla!" bránila jsem se horlivě a hodila Francisovi nadrobený rohlík, protože papání pro rybky došlo.

„Proč jsi tak nabroušená?" ozval se už o poznání klidněji a nesouhlasně svraštil obočí - byla to známka toho, že kdybych pokračovala, ranila bych jeho důvěru nebo city. Těžko říct. 

„Protože prostě..." místo důvodu jsem si odfrkla a rozhodila rukama. Nechtěla jsem to říct nahlas. „Protože jsi na ni koukal." Jakmile to bylo venku, stálo mě hodně duševní síly, abych si nepřipadala jako úplný idiot. 

„Samozřejmě, čekal jsem, kdy jí zase vyraší drápy," rozhodil rukama, jako by to bylo nad slunce jasné. 

„Ale koukal jsi na ni tak intenzivně, až mě napadlo..." nestihla jsem to ani doříct, když mi zacpal pusu. Nikoli rukou, ale  svými rty. Neřešíme tak hádky často, ale vytušila jsem, že bylo po boji, tak proč ne.

Neubránila jsem se a stoupla si na špičky, hádka vyšuměla rychleji než přišla. Steve mě chytil pod koleny a vyhoupl mě na linku, aby se nemusel tolik sklánět. Automaticky jsem mu omotala nohy kolem pasu a přitáhla si ho, co jen linka dovolila.

„Nekoukal jsem na ni, koukal jsem na hrozbu. Mohla ti ublížit," zašeptal ve vteřině, kdy jsme se nadechovali. Zasmála jsem se, bylo to těžce naivní přesto romantické tvrzení. Usmál se a znovu mě políbil.

„Tony..." nestihla jsem doříct, protože mě znovu políbil.

„Řekla jsi mi Tony?" odtáhl se a nedůvěřivě si mě prohlédl. „Myslíš na otce často, když se líbáme?"

Převrátila jsem nad jeho vtípkem oči. Co jsme spolu, začal se jeho humor vyostřovat. Občas zvládl utřít i Tonyho. A tím občas myslím jednou.

„To opravdu ne, jen jsem ti chtěla říct, že budu muset strávit prázdniny ve Stark tower," opravila jsem ho a povzdechla si.

„Proč? Myslel jsem, že někam pojedeme." Zněl zklamaně, což jsem ostatně byla i já.

„Školní projekt, dali mi ho dneska," pokrčila jsem rameny, nedalo se s tím nic dělat. „Za dva dny se tam uvrtám a už nikdy nevylezu."

„Ale ty dva dny budeš tady, ne?" zeptal se a zvedl na mě jedno obočí. Zvedla jsem také jedno, ale zdaleka jsem s ním nemohla soupeřit. Jeho obličej byl vedle toho mého monstrózně veliký. 

„Jo, ještě dva dny."

„Tak v tom případě...," řekl a zvedl mě do výšky. Vyjekla jsem překvapením a stisk nohou ještě zesílila. Ďábelský úsměv, který jsem mu věnovala, mluvil za vše. Věděla jsem, kam jdeme. Po cestě se mi zakousl do krku a v momentu nepozornosti se mnou narazil do futer od ložnice. 

Tak jo, teď upřímně... kolik z vás si myslelo, že potítko na ruce je kvůli hodně se potícímu zápěstí? :D

Byl to takový šok to zjistit :'D nikdo mi to od dětství nevyvrátil -.- :'(

btw. co říkáte na jejich vztah? :3 (EDIT 2020: Osobně se divím, že jsem něco takového vůbec napsala... jak já nemám ráda takové intimnosti v textové podobě :D)