*Kate*

„Zabije nás všechny."

„Nesmíme to dovolit."

„Společně."

„Na co myslíš?" zeptal se mě Adrian a chytil mě za ruku. Společně jsme šli rázným krokem směrem ke Stark tower, která už zdálky volala o pomoc, prozatím vzdorující oranžovým plamenům. Proti nám běžely davy lidí, někteří si tu zkázu točili na video, jiní pořizovali umělecké fotky. To bude fotka, až na ně spadne kus betonu z bortící se budovy, ušklíbla jsem se v duchu nad jejich nechutnou dravostí.

„Na matku," povzdechla jsem si a ruku mu stiskla. Moc dobře si vzpomínám, jak zemřela, a i když jsem si jistá, že jsme udělali dobře, pořád mi to vrtalo hlavou. Musela skončit takhle? 

„Teď na ni nemysli," zašeptal něžně a pohladil mě po čelisti. Už jsme nešli tak rychle.

„Nemůžu se toho zbavit," postěžovala jsem si a kradmo se na něj podívala. Láskyplně se usmál, jakoby si vzpomněl na příjemnou vzpomínku. Zastavil a otočil mě k sobě čelem.

„Byla to správná věc," zahleděl se mi u toho snad až do mozku a jemně se usmál.

„Jsi připravená na další správnou věc?" Šibalsky se na mě usmál, chytil mě za bradu a pomalinku políbil. Sice kolem nás sprintoval vyděšený dav, ale nějakou záhadou nás každý zdatně oběhl. Zajela jsem mu rukou do ebenově černých vlasů, natisknuti tělo na tělo, pouhých pár vteřin předtím, než vběhneme do rozpadající se budovy.

„Ráda dělám správné věci," zasmála jsem se, když jsme se odtáhli na pouhý centimetr. Na to se jenom zářivě usmál, políbil mě na nos a vyrazil směrem k budově. Dohodli jsme se, že já vyletím nahoru a vynesu z tama všechny lidi, on se zapojí do boje v nižších patrech. Podle informací, které jsem získala přes štěnici u SHIELDu, se někdo vetřel do Stark tower s úmyslem zabít Iron mana. Bydlíme nedaleko, tak jsme se rozhodli pomoct.

Jakmile vběhl dovnitř, nezbývalo mi než vyletět vysoko do vzduchu, možná tak sto padesát nebo dvěstě metrů, nevím, každopádně jsem byla nad střechami mnoha místních patrových domů. Obrovský mrakodrap byl v plamenech pouze ze severní strany. Vybrala jsem si jedno z východních rozbitých oken a vletěla dovnitř, kde to vypadalo jako po výbuchu, původně možná kancelář, teď jenom vír papírů a převrácené židle. Všude pobíhali lidé a snažili se doběhnout ke schodišti, které se pomalu ale jistě hroutilo.

Vyhlídla jsem si jednu paní, která na rukách nesla malé dítě. Tvářila se k smrti vyděšeně. Perfektní dvojice pro můj nouzový únik oknem.

„Halo, paní, jste tu sama?" popadla jsem ji za paži a prudce zastavila. Na schodech je to mnohem nebezpečnější než si myslí, nevím, jak daleko oheň postoupil, ale hromada lidí jistě zůstane uvězněna nahoře.

Jenom na mě divoce pokývala hlavou, chvilku jsem byla rozpačitá, protože jsem nevěděla, jestli hlavou vrtěla nebo přikyvovala, předvedla něco mezi tím. Každopádně není čas tady debatovat o mezinárodních posuňcích. Popadla jsem ji do náruče, stejně jako se nosí nevěsty, prostě romantika. Lekla se, nečekala, že takový chvístek bude mít dostatek síly ji nést. Natožpak běžet sprintem k oknu, asi tomu výjevu nějaký čas nevěřila, takže se začala bránit až skoro u konce, ale nenechala jsem potvůrku ani pohnout a s krásným odpichem vyskočila z okna. Při volném pádu křičela, ale když jsem ji opatrně postavila na zemi, nevěřícně se rozhlédla a letmo zkontrolovala svou malou ratolest. Sice jsem nečekala, že by mi snad poděkovala za záchranu života, to fakt ne, ale že ode mě s křikem utekla, mě taky úplně nenadchlo.

Ještě vteřinu jsem koukala na její mizející záda, když se vzduchem roznesl hrozný rachot, pravidelný a trhaný. Vrtulník. Manévroval vedle rozbitého okna a snažil se donutit vyděšené lidi k přeskoku nad dva metry širokou průrvou. Hah, vtipálci.

Ovšem můj pobavený úsměv byl přerušen hromadným popraskáním oken ve vrchních patrech, načež se horní polovina budovy začala lámat k severu. Oheň asi zničil podpěry.

To naklánění by mi ani nedělalo tolik starostí, kdyby se všechny střepy s neskutečným řinkotem nezačaly sypat k zemi. Pobíhaly tam desítky lidí, někteří křičeli děsivěji než jiní. A nebyl tu nikdo, kdo by jim pomohl. Nešťastně jsem se rozhlédla, ale nikde nebylo pomoci.

A pak se z davu, ladným poklusem, vynořila podivná bytost, byla to dívka, možná žena, s ohnivě rudým kabátkem šitým určitě na míru. Mávala kolem sebe rukami, problesklo to sem tam červenou, ovšem to účinek onoho mávání mě tak dostal, že jsem na ni zůstala zírat s bradou obvázanou kolem kotníků.

Všechny nebezpečné střepy se jediným jejím mávnutím proměnily v zrnka bílého písku a lidé by si toho ani nevšimli, kdyby se tím během chvilky nebrodil až po kolena. Podivná čarodějka prošla bez povšimnutí kolem mě a zamířila do vnitřku budovy.

Zatřepala jsem hlavou, abych se zbavila ohromení. To snad ani není možné, ne?

Vyletěla jsem nahoru, abych konečně pomohla stávkujícím občanům na palubu jejich jediné záchrany v podobě vrtulníku. Někteří asi nechtěli žít, pár jsem jich totiž musela honit po patře, jak se báli té výšky. Ovšem pána na vozíčku jsem chytila hned v zárodku jeho úprku. Byl plešatý a někoho mi hrozně připomínal. Ha! Už vím. Haha, ne, z blízka už tolik ne, v duchu jsem nad sebou zavrtěla hlavou, že jsem tohoto podivného pána mohla přirovnat k Charlesovi Xavierovi. Popadla jsem jeho vozík a natočila ho směrem k oknu.

„Připraven!?"

„Ne?" pípl, ale měl smůlu, celá budova se začala otřásat a já se s ďábelským úsměvem rozběhla k hluboké propasti za oknem. Let to byl jak ve zpomaleném filmu, kdy si nejste jisti, jestli to vyjde nebo ne. Hodně jsem zatínala své bicepsíky, aby se křečovitý pán nepřevrátil. Navíc jsem špičkou podpírala vozík a poručila šupinám let. Zní to krapet nemožně, ovšem naše přistání bylo velmi úspěšné dle mého názoru, sice jsme přirazili jednoho záchranáře k protější zdi a starý pan mu zrovna tak nešťastně vrazil kolenem do míst, kam slunce nesvítí, ale neměl tam stát. Jeho chyba.

Vrtulník konečně odletěl a moje uši zajásaly. Ještě naposledy jsem proběhla patro, jestli tam nikdo není. Opravdu hodně jsem doufala, že se nikdo neschoval na záchod a se zavřenýma očkama a rukama na uších se neuklidňoval, že to bude v pohodě.

Vyběhla jsem schody až nahoru a v poslední zatáčce jsem se s někým srazila. Nepadala jsem nazad ještě ani dvě vteřiny a moji paži už svírala pevná dlaň. Doufala jsem, že to nejsou ti zlí, co tohle všechno způsobili. To by mi ještě tak scházelo.

„Kdo jsi? Co tady děláš? Měla bys být dole a utíkat pryč!" vypálil na mě dotyčný a už mě chtěl táhnout po schodech dolů.

Prohlídla jsem si ho od hlavy až k patě a neodpustila jsem si nenápadný úsměv, nad jeho uniformou. Hvězdy, hvězdy, pruhy, hvězdy. Národní barvy. Ještě více patriotismu prosím, jen kdyby to náhodou někomu nedošlo.

„Kapitán Amerika," řekla jsem skoro až lhostejně a vytrhla se mu nečekanou silou.

„Kdo jste?" opatrně ustoupil, kdybych náhodou byla ta zlá.

„Nikdo, jenom tady pomáhám s úklidem těl," pokrčila jsem rameny. Byl to trochu vtip, ale moc to nepochopil a bral to jako známku mého výběru strany, bleskově si ze zad sundal štít, přičemž jsem se zdržela poznámky o želvičkách a krunýřcích, že želvičky bez něj dlouho nevydrží, ať si ho radši nechá.

„Nahoře už nikdo není? Potřebuju už jít dolů," zaklapala jsem netrpělivě nohou.

„To tě..."chtěl mě nejspíš odpálkovat, ale vlezl mu do toho silný otřes, tak silný, že se schodiště pod mýma nohama začalo bortit. Kapitán mě v posledním možném momentu zachytil a za ruku táhl do prostorné místnosti, která byla s největší pravděpodobností pouze obytná. Schodiště se za našimi zády bez váhání rozpadlo a za hlasitého dunění se sypalo do dvě stě metrů hlubokého přízemí. Až to tam křísne o zem, zabijete to všechny, co zůstali. Modlila jsem se, aby Adrian pomáhal už venku.

Proběhli jsme množstvím, až zbytečných, pokojů k oknu, ve kterém zela velká díra.

„Starku! Starku, slyšíš mě? Budu potřebovat odvoz!" křikl s rukou na uchu, ale nezdál se být spokojený.

„Adriane?" zašeptala jsem nenápadně ke svému mikrofonku, ale v uchu mi jenom němě šumělo. Něco muselo rušit signál.

„Sakra! Natasho, najdi Tonyho, něco se mu muselo stát!" Kapitán zanadával a rukou se opřel o kovovou tyč, která kdysi pobývala mezi dvěma skly. Teď tam jenom samotně trčí, trochu pokřivená pravděpodobně důsledkem nárazu zvenčí.

„V klidu, někdo jenom ruší signál, neznamená to, že ho zabili," poplácala jsem ho po paži. Už jen proto, že jsem ho chtěla povzbudit, ale taky jsem si chtěla šáhnout. Kolik holek si může sáhnout na biceps samotného Kapitána Ameriky, devadesátiletého mladíka!? Trochu mnou zacloumal pocit Deja vu.

„Ale nemáme se odsud jak dostat," povzdechl si a rozhlédl se po okolí, ale bylo jasné, že není úniku, leda by měl Tony místo výplně gauče dva padáky, nebo 200 metrů dlouhé lano.

„Můžete vyhodit to červené prostěradlo, co bylo v ložnici, třeba si vás někdo všimne, vrtulníky tady lítají v jednom kuse," poradila jsem mu, ale on jakoby snad myslel na něco docela jiného.

„Mluvíte v jednotném čísle," podezřívavě na mě otočil hlavu tím dramatickým tempem šneka. Pobaveně jsem povytáhla obočí, na znamení, že mě jeho přítomnost nijak nestresuje, což nebyla tak úplně pravda.

„Já odvoz mám, ale počkám si na to, co vymyslíte," provokativně jsem se usmála a opřela o dva metry vzdálenou kovovou tyč, na vlas stejnou, jako byla ta jeho. Foukalo dost silně a házelo mi to pramínky vlasů do očí, ale pohledem jsem neuhnula. Ani jsem nemrkla.

S rukami v bok se rozhlédl a trochu bezradně se vrátil pohledem na mě.

„Nějaké nápady?" zeptal se a odkašlal si.

„Ne," zářivě jsem se usmála a koukala na jeho naštvaný obličej. Chvilku se ještě snažil dovolat přátelům, marně. Prohledal to celé znovu, přičemž se přikrčil při každém otřesu, ale nic nenašel, nakonec se rozhodl stáhnout rudé prostěradlo a pověsit ho z okna.

Chvilku jsme čekali a nakonec se zpoza rohu opravdu vynořil vrtulník. Ovšem tento byl jiný, za neprohlédnutelnými skly jistě seděl profesionální agent, nebylo pochyb, že je to SHIELD.

„Fungovalo to," vydechl nevěřícně.

„Trochu míň údivu prosím," zatvářila jsem se uraženě a na svém prstenu pootočila nevelkým drahokamem. Byl to vlastně rádiový přijímač. Miluju maskování! Přeladila jsem na vysílačky SHIELDu, nevěřím, že by se nechali připravit o spojení mezi sebou bez rychlé nápravy.

„Steve! Jsi v pořádku?" do ucha se mi ozval ženský hlas, i přes obsah velmi odtažitý a profesionální, zněla jí hlasem neskrývaná úleva.

„Natasho! Je tam Tony?"

„Ano, skoro ho dostali, je v bezvědomí, ale bude v pořádku. Našli jsme vetřelce, už je konec," slyšela jsem slabý úsměv v hlase nějakého muže, co sdílel pilotování s Natashou.

„To je dobře, tak můžeme domů," Steve se nevědomky usmál, což mě donutilo se usmát taky. Podíval se na mě, tvářící se jako krtek na hnoji. Byl to příjemný okamžik, možná proto jsem tady zůstala. Pokaždé, když vidím Adriana, vzpomenu si, jak jsme společně zabili mou matku. Bylo to hrozné, i když k tomu byly tisíce důvodů.

Vrtulník se přiblížil na dvacet metrů, jenže v ten moment budovou otřásl výbuch a celá horní polovina se s námi začala naklánět k vrtulníku.

„Co se to sakra děje!" vykřikl Steve, chytající se kovové tyče, aby nesjel po nakloněné podlaze.

„Armáda odvrací pád věže, je tam nemocnice, chtějí to udržet rovně," vysvětlila nám zadýchaná Natasha.

„Tak to dost těžko," odfrkla jsem si nad tou absurdní myšlenkou, že by tahle stavba měla vydržet déle jak pár minut. Možná kdybych si dříve uvědomila, že mluvím k SHIELDu, protože jsem si přeladila rádiové přijímače, mohli jsme se na vrtulník ještě dostat. Ale hned jak se můj hlas donesl na palubu, vrtulník ustrnul na místě.

„Steve, kdo je to?" zeptal se ostražitý mužský hlas, který už jsem slyšela předtím. Pravděpodobně pilot.

„Kdo jste?" zeptal se mě Kapitán a ustoupil, co mu naklánějící se budova dovolila.

„Nikdo důležitý, nejsem na ničí straně, jenom vytahuju lidi z budovy," řekla jsem a pokrčila rameny, ale moc mi nevěřil.

„Nevěřím vám."

„Jakoby to snad bylo důležité." 

Navázal se mnou tvrdý oční kontakt.

„Měl byste spěchat na váš vrtulník, ta budova nevydrží věčně, podpěry se prolomí i na této straně a potom to půjde celé k zemi," koukla jsem pod nás, naštěstí tam moc lidí nebylo, ale kam až trosky dopadnou? Zabijí desítky lidí, co se ukrývají ve svých domovech poblíž, zboří sousední mrakodrapy, nebo je aspoň hodně naťukne. Nevím, kdo vymýšlel plán zničit podpěry, ale moc dobrá myšlenka to teda nebyla.

Obě strany mlčely, vrtulník, ani kapitán se nepohnuli. Nejspíš mě brali za příliš podezřelou, tak jsem se rozhodla odejít. Odlepila jsem se od tyče a zapřela se na zkosené podlaze, která zatím nebyla nakloněná příliš.

Bohužel v ten okamžik se ozval další výbuch od těch kreténů na druhé straně, kteří nejspíš chtěli ještě dál šířit oheň a smrt. Budovou to hodilo a mě to tak trochu podjelo. Dobře, cítím se kvůli tomu trochu trapně, protože jsem tu celou dobu házela ramena a pak prostě spadnu?

To se ale nelíbilo Kapitánovi, ten se vymrštil rychle jako had a chytil mě za ruku. A tak si tam spolu visíme, mrakodrap se s námi naklání 200 metrů nad zemí a stěny místností se hroutí.

„To je v pohodě, pusť mě, musíš se rychle dostat k vrtulníku!" křikla jsem na něj a svůj stisk úplně uvolnila, ale on držel. Zarytě a neoblomně, i když ho jistě čekala smrt, prostě držel.

„Pusť mě!" křikla jsem už trochu zoufalá, protože se budova začala naklánět výrazně rychleji. Některé věci začaly sjíždět k oknům a prorážet, doteď celá, skla. Řekla bych, že tohle už dalším výbuchem nesrovnají. Věž nenávratně padala. Vyškrábala jsem se zpátky ke kapitánovi, abych mu aspoň mohla říct, že já lítat umím, a ten, kdo se tady chová hloupě, je on.

A pak Stark tower praskla v půli a mi se začali šílenou rychlostí řítit k zemi. Ono by to nebylo ještě tak hrozné, kdybychom nezapluli hlouběji do místnosti a nevrazili zády do stěny. Pohledem jsem Steva našla, chytila ho kolem pasu, což nebylo nijak obtížné, bylo to jako ve světě bez gravitace.

„Steve!" uslyšela jsem vzlyknutí v uchu, nejspíš Natasha. No, neměla zastavovat, vsadím se, že si teď bije do hlavy.

Chytila jsem mu ruku a dala si ji na rameno, skoro, jako bychom tančili. Já v roli vedoucího muže, on jako křehká děva.

Pevně se chytil a já konečně vystřelila. Nebylo jednoduché na moji psychiku letět přímo vstříc chodníku rychleji než Stark tower, ale musel jsem se dostat z místnosti. Netrvalo dlouho, dokonce na mě spadly jenom tři kusy betonu, což se dá považovat za úspěch, a vyletěli jsme z budovy. Chtělo to hodně improvizovaného manévrování mezi padajícími kusy budovy, ale nakonec jsem nás dostala na střechu nevysokého domu, kde nehrozil zásah.

„Jak jsi to udělala?" zeptal se, v očích strach i úlevu.

Šibalsky jsem se na něj usmála. „Ráda bych si počkala, co vymyslíš."

„Mohla by ses přidat k nám," navrhl mi, sám udiven tou nabídkou. Odvrátila jsem pohled na stranu a zaměřila svůj zrak na padající sídlo Avengers, naprosto si vědoma toho, co mi vlastně nabízí. Ale nejdřív musím najít Adriana.

„Třeba se ještě potkáme," usmála jsem se na něj a vzlétla. Koukal se za mnou, dokud jsem nezaplula hluboko do ulice.

Věřím, že jsem mu v hlavě vrtala ještě dlouho a nikdo mu to nedokázal pořádně vysvětlit, ani SHIELD. Narodila jsem se tajně, vyrostla jsem skrytá před světem, a dokonce i teď se držím ve stínu, skrytá pod jiným jménem i podobou.

A pak se mi zatočil svět a já se probudila.