*Steve*

Od bitvy v ulicích uběhl týden a žádné další mimozemské nepokoje se neobjevili. Do všech koutů vesmíru se rozneslo, že Thor kámen nekonečna odnesl ze Země a kdesi ho skryl. Byl jsem za to rád, nevím, čím přesně to bylo, ale stát proti tak divoké škále vesmírných bytostí je sice výjimečný zážitek, ale i po těch pár dnech jsem se cítil stále nesmírně unavený. 

Možná to bylo i tím, že jsem téměř nespal. Bděl jsem u Kate ve dne i v noci - prvních pár dní mě přemlouvala, abych jel domů a prospal se, ale nakonec si zvykla, že jsem u ní permanentně vylepený. Měl jsem neovládnutelnou potřebu být u každého vyšetření, u každého testu.  

Doktoři každý den přicházeli s novými možnostmi léčby její záhadné slepoty, ale večer vždy deprimováni odcházeli do svých domovů bez výsledku. Úspěchem byla alespoň léčba jejího sluchu, protože se ukázalo, že to není až tak vážné a stačil malý zákrok, aby se jí sluch začal pomalu vracet. Po týdnu už po její hluchotě nebylo ani stopy. 

Všichni se s návratem jejího sluchu značně uvolnili a přicházeli si sem tam popovídat. Natasha měla hodně práce, o které odmítala mluvit, takže tu byla jenom jednou, zato Clint tady byl pečený vařený. Všichni jsme věděli, že se cítí provinile kvůli Wandy, která nakonec nepřišla o prst na noze, jak doktoři strašili... jenom o jeho kousek. Pietro přestal běhat po chodbách, čímž ulevil ochrance, která dostala od vedení ÚZC nemožný úkol - chytit ho.

Ležel jsem na její posteli, objímal její drobné tělo a zadumaně si ji prohlížel. Celý ten strastiplný týden působila jako by se jí nic netýkalo. Byla klidná, smála se a každého peskovala, jakmile projevil lítost. Ani jednou si nepostěžovala, přestože vyhlídky na návrat zraku byla pramalé. Všichni jsme chtě nechtě vnímali možnost, že jí slepota zůstane. Doktoři nám nenápadně podsouvali, abychom se s tím začali smiřovat, ale zatím každý hledal možnosti, jak se tomu vyhnout. Tony pracoval neúnavně ve Stark Tower s odborníky na zrakové pomůcky a Thor zase podezřele zmizel s tím, že si musí něco zařídit. Jane nám prozradila, že hledá nějaké lidi z planety Xandar, kteří jsou legendární léčitelé, kteří dokáží uzdravit cokoli. Být legendou pro celý vesmír má jistě nějakou váhu, ale jaká byla šance, že je vůbec najde? Že budou ochotni pomoci? Že to vůbec budou umět? S každou takovou otázkou menší a menší. 

Nemohl jsem dál sedět v hrobovém tichu a nechat chmurné myšlenky, aby mě pomalu deptaly. Opatrně jsem se Kate vymanil a vyrazil jsem do prázdných chodeb. Byla hluboká noc a celé patro spalo. Jen u výtahu seděla jediná ospalá sestra a četla si.

Přestože jsem se na to týden snažil nemyslet, nohy mě nesly k pokoji Brook. Slíbil jsem, že ji navštívím, ale neodhodlal jsem se. Od sestry jsem si ale zjistil, že je po operaci a zítra ráno půjde domů. Měl jsem poslední šanci. Věděl jsem, že bude spát, snad proto jsem vyrazil takhle v noci, budu mít důvod ji nebudit a zítra ráno už bude pryč. Před jejími dveřmi jsem se zarazil. Ze světlíku ve dveřích proudilo do pošmourné chodby blikající světlo televize. 

Třeba usnula a nevypla ji, napadlo mě. 

V pokoji něco žuchlo. Strnul jsem. „Zatracený krám!" ozvalo se zpoza dveří. Nespala. 

Ani jsem se nepohnul. Na jednu stranu jsem nechtěl takto tajně utéct od Kate, abych navštívil jinou, navíc s tím, co se stalo během bitvy. Na stranu druhou jsem Brook slíbil, že se zastavím. Asi nebyla žádná správná možnost. 

A tak jsem vzal za kliku a vstoupil. Brook seděla na posteli s nohou v robustním kokonu, který visel na jakési jeřábovité konstrukci postele. Zvláštní, že ji takhle chtějí pustit domů, nevypadá, že by byla v pořádku. 

Zvedla otrávený pohled ke dveřím, ale když mě poznala, nadšeně se usmála. „Kapitán Amerika!"

„Zdravím," pozdravil jsem nejistě. Vedle postele ležela lžička s porcí jahodového jogurtu, která nejspíš mohla za to zaklení. Zvedl jsem ji a položil jí to na jídelní tác, který měla na břiše. 

„Už jsem myslela, že se nestavíte," prohodila s naoko ublíženým pohledem, úsměv ji však nepřecházel. „Měl jste hodně práce s těmi potvorami?"

Zaváhal jsem. „Mimo jiné," mlžil jsem. „Jak se vám daří?"

„Dobře. Mít ji nohu ve vzduchu je sice protivné, ale zítra mi to sundají a dostanu normální sádru. Dostala jsem na to nějaké léky, ale nemůžu z nich spát. Jaká je vaše výmluva?" chtěla vědět a neobratně položila tác na pojízdný vozík vedle lůžka.

„Přišel jsem  se omluvit," začal jsem rovnou. Byl to určitě jeden z důvodů, proč jsem nespal, ale rozhodně ne ten nejpalčivější. „Dvojnásobně."

„Ale za co?" Vypadala upřímně zmateně. 

„Za to, že jsem vás hodil do střepů," odpověděl jsem okamžitě. 

„Ale to nemusíte, byla to moje chyba. Nevím, co mě popadlo, že jsem lezla mezi ty věci. Viděla jsem vás a vaše lidi, tak jsem myslela, že se nic nestane. Navíc to působilo tak neskutečně," zamyslela se.

Sevřel jsem čelist, abych neřekl něco, co by náš rozhovor ještě prodloužilo. Chtěl jsem to udržet stručné a bezpečné. „Taky je mi líto, co se stalo, když jsem vás nesl do sanitky, neměl jsem vůbec dopustit. Nevím, co se stalo."

Její úsměv trochu posmutněl. „Bála jsem se, že to vytáhnete."

Nic jsem na to neřekl, v místnosti zavládlo nepříjemné ticho.

„Ani já jsem to neplánovala. V jeden moment jsem spala a potom z ničeho nic invaze mimozemšťanů, krev a chaos. Když jste mě táhl do sanitky... nepřemýšlela jsem. Napadlo mě to udělat a já nepřemýšlela. Doufám, že jsem vás nijak neurazila," nevinně se pousmála a koukla na mě zpod řas. Váhal jsem, znělo to jako pravda a já chtěl, aby to tak bylo, ale mluvila o tom s takovou lehkostí...

„To určitě ne," ujistil jsem ji a dovolil si malý úsměv. 

„Stejně se omlouvám," zasmála se nervózně, prsty žmoulala papírový náramek s číslem pacienta.

„Já taky," oddechl jsem si. Najednou jsem se cítil lehčí. Bylo to vyřešeno. Vysvětlilo se to a už jsem se nemusel cítil blbě, že jsem ji tahal za nos.

Už jsem se nadechoval, že jí popřeju pěkný zbytek noci a vrátím se za Kate, když se Brook podivně zatvářila a neskutečně divoce se rozkašlala. Křečovitě chytila kraj peřiny a přetáhla si ji přes pusu, aby nechrblala přímo na mě. 

Instinktivně jsem sáhl po sklenici s vodou a podal jí ji, jenomže to si ona nevšimla a prudkým pohybem paže mi ji vyrazila z ruky. Komplet celá sklenice se ji vylila do klína. 

Kašel ustal a pokoj se ponořil do šokovaného ticha. Rychle jsem se natáhl pro sklenici, která malým čůrkem posílala do peřin zbytky vody. 

Opět jsem bez většího rozmyslu po sklenici skočil, abych zachránil alespoň to nic, co v ní zbylo. Jenomže Brook si můj pohyb k ní vyložila úplně jinak, nevím, jak je to možné, ale v jeden moment se skláním pro sklenici a v druhý mám obličej v jejích dlaních a její ústa na mých. 

A tak se stalo, že jsem už podruhé políbil úplně cizí holku, aniž bych na to vůbec pomyslel. Avšak omluva pro mou pomalou reakci nebyla, mohla jsem se přeci odtrhnout už když mě chytila za tvář. Co se to se mnou děje, kde jsou mé reflexy? Proč mi to trvalo tak dlouho?

Když jsem se konečně vymanil, vyblekotal jsem: „Ale já mám přítelkyni, tohle nejde."

Seděla tam jak opařená, ruce šokovaně složené v klíně, oči nepřítomně zaražené do zdi za mnou.

„Za to jsem se přišel omluvit. Že jsem ti to neřekl hned na té ulici," snažil jsem se jí vysvětlit. 

„Omlouvám se, tohle celé je nedorozumění" zašeptal jsem ještě dodatečně, ale nemělo to cenu. Slova konečně došla cíle.

Nalomeně sklopila pohled a nuceně se usmála. Byla ublížená. A to jsem nechtěl.

„Mohl bys prosím jít a říct sestře, ať mi přinese novou deku?" zeptala se mile, ale věděl jsem, že jakmile odejdu, rozbrečí se.

Tiše jsem vyšel ze dveří, unavený už jen z pocitu, že jsem to opět. Totálně. Pos....pokazil.