*Kate*

Seděla jsem u stolu v jedné z laboratoří Strak Tower a stavěla si robotickou berušku. Vrtala jsem se zrovna v pravém křidýlku, když se chodbou vedoucí k místnosti rozlehl pobavený smích. Nevěnovala jsem mu moc pozornosti, příliš zabraná do práce na mé nové hračce.

„A když jsem k němu došla, řekl mi, že počítá kamínky!" vyjekla smíchy žena, když vešla. Zlobila jsem se na ni, že mě ruší při práci, ale stále jsem nebyla ochotná všeho nechat a podívat se, kdo přišel. Že si ta velká srandistka spletla patro, snad pochopí i sama.

„A co jsi..." chtěl se zeptat její doprovod, nejspíš k tématu, které probírali, než se mu slova zadrhla na jazyku. Zastavila jsem se svařovací pistolí na půl cesty a přerývaně se nadechla. Byl to on! Steve! Panebože, co mám teď dělat?! Když budu dělat, že jsem si jich nevšimla, třeba odejdou. Nebo budu předstírat, že mám sluchátka. Sice na uších nic nemám, ale to pohupování do hudby v mé hlavě by je mohlo dostatečně vyděsit.

Nakonec jsem odložila malinkou svařovačku na skleněnou desku stolu a obří zvětšovací brýle si vysunula na čelo. Tak, Kate, je čas se tomu postavit čelem. Podívala jsem se na překvapenou dvojici přede mnou, drželi se vzájemně kolem pasu, i když se Steve skoro neznatelně a nejspíš i nevědomky poodtáhl od své nové přítelkyně. Brook.

Nechtěla jsem si ani přiznat, jak moc mě ta ženská vytáčela. Její rovné světlé vlasy, zářivě šedé oči a permanentní nevinný výraz na tváři. Každý její pohyb mi přišel jako provokace, každý posun svalů v obličeji se mi jevil jako úšklebek. Stačil mi na ni jediný pohled, abych se vytočila téměř k nepříčetnosti.

„Kate," vydechl překvapeně Steve, rty jemně pootevřené nepohodlím nastalé situace.

„Nazdar," lhostejně jsem se na ně usmála, jako bych byla někdo jiný, jako by mi celá tahle záležitost byla ukradená. Jako kdyby mi ho ta nevinně se tvářící slečinka neukradla. Sice jsem se s ním rozešla já a ignorovala ho možná příliš dlouho, ale že mě vymění tak brzy, to jsem nečekala. Kolik to tak může být od naší „pauzy"? Tři měsíce?

„Nevěděl jsem, že jsi ve státech," díval se na mě tak pronikavě, že jsem absolutně nevěděla, co si myslet. Vyčítá mi něco? Je tohle jeho lhostejný výraz? Nebo snad vzpomíná?

„Přijela jsem včera," oznámila jsem a naše konverzace ztratila potenciál dál se rozvíjet a nastal čas jít, než to bude úplně trapné. Ovšem to Brook netušila a chtěla si pokecat.

„A kde jsi vlastně byla?" zeptala se, hlasem nepříjemně vysokým a ukřičeným. Nerada jsem odtrhla pohled od Steva, který mě studoval pohledem.

„Ve Španělsku," odbyla jsem ji krátce, abych se zase mohla vrátit pohledem na Steva, chyběl mi, to jistě. Litovala jsem? Možná.

„Co jsi tam dělala?" vykulila na mě zvědavě oči, ale nehodlala jsem jí vyprávět, jak jsem se tam opíjela do němoty, spala na podlahách klubů a ráno se probouzela v cizích bytech po boku snědých cizinců. Naštěstí jsem nikdy nepodlehla žádnému tlustému strejdovi, takže se za své činy ani nemusím stydět.

„Užívala jsem si sluníčka," řekla jsem vyhýbavě, ale ani se na ni nekoukla. Hypnotizovala jsem Steva. Ale pak mě jeden její pohyb natolik překvapil, že jsem málem sletěla ze stoličky.

Ona si pohladila břicho, lehce vystouplé, příliš zakulacené, než aby mě to nechalo chladnou.

„Sakra! Vzbuď se!" křičela jsem sama na sebe a divoce se točila pod peřinou. Když jsem otevřela oči, nenastal žádný velký rozdíl, protože jsem zase nic neviděla, zpátky v mé temné realitě. Nesnáším tyhle sny. To už byl druhý za poslední týden, tak neskutečně skutečný, že jsem váhala, co je vlastně skutečné a co není. To se mi ještě nikdy nestalo.

Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy a vstala z postele. Nevěděla jsem kolik je, ani co bych měla dělat. Brečet už se mi nechtělo, byla jsem spíš naštvaná. A to na všechny tři. Brook bych nejradši prodala na Asgardský černý trh, ať si s ní dělají, co uznají za vhodné, na Steva bych ráda vysypala regál s knihami o sprostých slovech a postavila ho komplet nahého na stůl v poradní místnosti SHIELDu. A sebe bych propleskla za takové hovadiny, jako je pauza.

Zní to promyšleně? Asi to bude tím, že jsem hodiny vymýšlela nejuspokojivější způsob, jak to všem dát sežrat. Ovšem i přes všechny ty kritické myšlenky ohledně mého ukvapeného rozhodování, jsem se nehodlala chodit omlouvat a brát něco zpátky. Když jsem vyřkla onen verdikt, byla jsem dost rozhozená z jeho vážného tónu a jeho smrtelně vážných slov: Musíme si promluvit. Udělala jsem to v nějakém panickém záchvatu, nebo tak něco. Že?

Po chvilce, kdy jsem si (snad) upravila vlasy a donutila šupiny překrýt můj ubrečený obličej svěží barvou a nenápadným líčením (mám na to software), někdo zaklepal na dveře. Strnula jsem a polekaně se přikrčila. Chápete, aby mě náhodou někdo přes ty dveře neviděl. Povzdechla jsem si nad svým naivním chováním a za tichého modlení, jen ať to není Steve, jsem šla otevřít. Ale řeknu vám, že poslepu je dost těžké ty dveře najít. Skončila jsem v poličkách šatní skříně.

„Ehmm, je odemčeno," vyzvala jsem dotyčného, aby vstoupil, protože než já ty dveře najdu, asi bychom oba umřeli, já na vykrvácení po pádu na kelímek s propiskami, který jsem pravděpodobně shodila, a návštěvník na pokročilý věk.

Dveře ovšem byla zavřené, před tím zhroucením jsem je přece zamkla. To však návštěvníka nezastavilo, ozvalo se zapraštění a buď uletěla klika nebo kus futer, těžko říct.

„Kate," pokojem se roznesl hluboký sametový hlas, který naprosto lahodil mým uším. Thor. Moje mysl zajásala, že není to Steve. Lehký pocit zklamání jsem zahnala někam do rožku a došla k místu, kde jsem hlas slyšela naposledy. Ovšem vrazila jsem mu přímo do hrudi, opravdu nadšená, že má na sobě zrovna ultra tvrdé brnění. Zaskučela jsem a chytila se za čelo.

„Omlouvám se," reagoval okamžitě.

„Není třeba," mávla jsem nad tím rukou a podívala se jeho směrem, nervózní, protože jsem si nevzala brýle a on teď nejspíš koukal na mé zlatavé zorničky propletené rudým bludištěm. Lidi z toho pohledu dost vyšilovali, což mě dost děsilo. Vážně to bylo tak hrozné?

„Právě jsem dorazil z Xandaru," oznámil mi neutrálním hlasem, nevěděla jsem, co to znamená. Zjistil, jak mě vyléčit, nebo ne?! Chtěla jsem s ním zatřást, aby zrychlil, ale všechny ty pocit u mě proběhly během půl vteřiny. Thor potřeboval vteřin pět, než mohl velkolepě pokračovat.

„Setkal jsem se s tamním lidem a jsou si jisti, že by ti mohli pomoci," řekl nejistě, jakoby tomu nechtěl věřit. Ale proč? Vždyť to byl jeho nápad letět tam.

„Ale to je přece super!" vykřikla jsem s radostným úsměvem, ale jeho hlas mě zarazil.

„Jenže budeš muset přijít za nimi, neradi cestují a někteří mají proti Zemi výhrady. Někteří z nich jsou nespolečenské staré duše, co nevidí lidi, jako sobě rovné," řekl zamyšleně, jako by to byla nějaká velká překážka mezi mnou a obnovením mých zrakových receptorů.

„Dobře, nevadí mi to," ujistila jsem ho horlivě.

„Dobrá tedy," zněl trochu překvapeně, nevím, co čekal. Neznám lidi z Xandaru, to bude možná ten problém. Dost jsem se nebála.

„Kdy odlétáme?"

„Teď," v jeho hlase jsem slyšela úsměv, hned na to jsem sebou leknutím škubla, protože mě jemně objal kolem pasu a přivinul si mě k tělu. Hmpf, já se červenám, v duchu jsem se zachichotala jako idiot a jednou rukou se ho taky chytila.

Ucítila jsem pohyb jeho druhé ruky a domyslela si, že zvedl kladivo, což znamenalo, že vystartujeme za 3...2...aaaaa do želvího tykadla, to je rychlost!!! Oči mi klesaly do hlavy, tváře se mohutně roztahovaly pod tíhou tlaku, ale moje ruka neochvějně zůstávala na jeho páteři.

A pak mi něco zablikalo před očima, chtěla jsem to rozmrkat, ale náhle se obraz vyjasnil a já uviděla duhové barvy všude kolem, Thorovy světlé vlasy a malinké strniště, světelná záblesky, jak jsme míjeli hvězdy a nejasné obrysy planet, které jsme nechávali za sebou.

Chtěla jsem to Thorovi říct, říct mu, že vidím. A taky se zeptat, jak to, že sakra vidím?! Ale neměla jsem k tomu už příležitost, přistáli jsme na planetě X, jejíž jméno nemůžu vyslovit. Zapomněla jsem ho.

K mému zděšení jsem opět nic neviděla, takže jsem nemohla ani prozkoumat, jak to tady vlastně vypadá. Super pocit, navštívit jinou planetu a vidět úplné ho*no. Zavěsila jsem se do Thorova rámě a nechala se pomalu odvést z místa přistání.

„Thore?" odkašlala jsem si po chvilce ticha a pevněji stiskla jeho paži.

„Ano, Kate?" vyzval mě zdvořile. Připadala jsem si na moment, jako v nějaké knížce od Jane Austenové.

„Když jsme letěli, najednou jsem viděla, jak je to možné?" chtěla jsem vědět a doufala v nějakou povzbudivou odpověď.

„Myslel jsem si to. Když letíš po Bifrostu, nedíváš se očima, tvoje tělo není ani tak hmota, jako spíš duše."

„Cože?" zeptala jsem se jako úplný buran, ale to, co mi tady můj přítel bůh vykládal, pro mě nebylo moc pochopitelné.

„Znamená to, že vše co si viděla, nepřišlo skrze tvé oči, ale skrze tvou duši," říkal to jako by šlo o pohádku, oba jsme však věděli, že je to holá realita.

„Aha, jasně, to zní... logicky," dál už jsem to vnímání přes duši nechala být, myslím, že bych se s ním jenom pohádala. Jak jako přes duši?! Duše vidí nebo co? Najednou mě napadla hromada otázek, které mi v hlavě strašily už příliš dlouho, a na které mi mohl odpovědět pouze Thor.

„Po té záležitosti s kameny, myslím, že to na mě nechalo nějakou stopu," přiznala jsem nejistě. Co když se mi to všechno jenom zdá a on si bude myslet, že jsem blázen?

„Tím jsem si jistý, všechno nechává svou stopu, lidé i předměty, obzvláště pak ty mocné. A kámen nekonečna, nejmocnější předmět ve vesmíru, musel zanechat velmi výrazný otisk, možná celoživotní, možná časem vyprchá," řekl vědoucně.

„Je možné, že bych kvůli němu měla takové vize? Jakoby výlety do jiných realit? Jsou to takové hrozně živé sny, kde vidím svůj život. Jenže je celý úplně jinak, stačí jedno jiné rozhodnutí a všechno se úplně změní," trošku jsem u toho gestikulovala pravou, volnou, rukou. První vize pracovala s tím, že mě matka nikdy neopustila, ta druhá zase naopak s tím, že jsem já opustila Steva.

Kousek ode mě se ozvaly šišlavé hlasy, mluvící nějakým šíleným jazykem, co zněl, jako když malé dítě mluví s plnou pusou. Nervózně jsem se přitiskla blíž k Thorovi.

„Možné to nejspíš bude, zeptám se, až navštívím Alfheim," náhle se ale zastavil, příliš prudce, než aby to bylo předem naplánované. V tichosti jsem vyčkávala s přesvědčením, že kdyby se dělo něco vážného, řekl by mi to včas.

„No tohle, Thor, syn Odina, bůh hromů, blesků, přírodních katastrof," dolehl k mým uším mužský hlas s dávkou ohromení. Ovšem provokativní podtón jsem nemohla neslyšet, musela jsem se pousmát.

„Star-Lord," pozdravil ho Thor. Star-co? Dělají si prču? Smích jsem neudržela a snažila se to rychle zamaskovat zakašláním, ale bylo to zbytečné. Thor vedle mě nejistě přešlápl a ze strany pana Lorda jsem uslyšela tiché uchechtnutí.

„A kdopak jsi ty?" jeho tón byl rázem jiný, změna nebyla nijak drastická, ale poznala jsem, že takhle mluví pouze se ženami, Adrian má taky jeden.

„Tohle je Kate, dcera Starkova," představil mě Thor hromovým hlasem, což mé náladě jenom přidalo, už se nemůžu dočkat, až o tom povyprávím Tonymu.

„Jistě, ty jsi ta, co vyprášila jeho bráchu z Asgardu, že? Ta velká zachránkyně, o které tady teď všichni mluví," zněl, jakoby mu teď všechno docvaklo, ale byla si jistá, že si se mnou jenom hraje. A navíc, velká zachránkyně? Pfff, kdyby jen znali pravdu. Celá záchrana Asgardu byla z mé strany pouze úspěšný omyl.

„A ty jsi ten...ten, promiň," hodila jsem na něj falešný nevinný obličejík a omluvně pokrčila rameny, ale dala jsem si velmi záležet, aby ze mě provokaci vyčetl.

Zasmál se, ale poznala jsem, že jsem se trefila. Na jeho pověsti mu velmi záleželo a jistě by mi to nějak vrátil, kdyby nám do toho Thor nezasáhl.

„Musím se zastavit za Novou a promluvit si s ní o jistých záležitostech. Najdu vás, až skončím," s těmi slovy mě pustil a opařenou údivem mě tam nechal stát. Uprostřed neznámého města, mezi neznámými lidmi na neznámé planetě.

„Jak jako nás?" zeptala jsem se, když mi došlo, co vlastně řekl. „To mě tady jako necháš s ním?! Thore!"

Ale už byl pryč a já tu zůstala s týpkem, co si říká Star-man.