*Kate*

„Takžeee, kam to jdeme?" zeptala jsem se svého nového vodiče poté, co mě můj zrádný přítel lomeno bůh opustil bez vysvětlení a ponechal mě napospas... tomuhle. Držela jsem se ho za paži, velmi jemně, aby nepojal podezření, že jsem na něm nějak závislá. To totiž nejsem.

„Ke tvému novému očnímu," oznámil mi pan Star-Lord, jehož jméno u mě stále zažehávalo prudký smích a vzápětí prudký maskovací kašel.

„Myslela jsem, že tam půjdu s Thorem," podivila jsem se oné novince. Řekl přeci, že mě zavede k léčiteli, ne?

„O tom nic nevím, mně řekl jen kdy, proč a kam tě mám dovést," pokrčil rameny a zahnul se mnou doprava. Pod nohami jsem ucítila lehké stoupání.

„Zajímalo by mě, co to šel vyřizovat," zabrblala jsem a tiše si povzdechla, unavená potřebou vidět.

„Mě ani ne. Pozor schod," řekl, ovšem dost pozdě, zavadila jsem o něj špičkou, a kdyby mě nedržel, určitě bych se hlavou zaryla do země. Zamračila jsem se.

„Díky," odpověděla jsem ironicky a nenápadně se ho chytila pevněji.

„Jak je to ještě daleko?" zaskuhrala jsem, k čemuž mě nutil pocit stísněnosti a neznámo přede mnou.

„Už jsme skoro tam," řekl a zněl, jakoby byl myšlenkami jinde.

„Hah," uchechtla jsem se překvapeně. „Myslela jsem, že to bude dál. Ale je fajn, že nás přenesl rovnou k nim. Aspoň nemusím tápat dlouho," pochvalovala jsem si. 

„Je to přes půl planety, teď jdeme k mojí lodi," poučil mě s úsměvem v hlase, spokojený, že mě může opravit.

K jeho lodi? Vesmírný námořník Star-Lord, zasmála jsem se v duchu, ale představa, že popluju vesmírem s divným chlapem, který má tolik pozemských vlastností a zvyků, že nemohl pocházet odjinud, mě zrovna nenadchla. Zajímalo by mě, jak se člověk dostane do pozice, kdy mu bůh hromu předává člověka, aby ho provedl po cizí planetě.

Po chvilce jsme došli na kovovou rampu stoupající k neznámu, pravděpodobně lodi.

„Pokud je to nějaká slupka ze zkorodovaného plechu, radši bych to riziko znala předem," vyjádřila jsem pichlavě své obavy, ale opravdu mi nedělalo dobře pomyšlení, že můj život teď závisí na stavu jeho loďky. Je vtipné, že vlastně více věřím kouzlům Thora, než lidské práci.

„Žádné riziko, moje loď je zbrusu nová," pochlubil se a vsadím se, že se s pohledem na svém majetku nadýmal pýchou. Ale tak aspoň to není žádná šunka.

„Jo, jasně, a ten smrad jsem si vymyslela," zabrblala jsem si pod nos, byla to reakce na starý olej, jehož pach zaplavoval okolní vzduch, rozhodně to tu kolem nevonělo novotou.

„Huh? To je ze sousední lodi. Hej ty!" zařval nahlas, až mi málem praskly bubínky, nejspíš na někoho na vzdálenější rampě. „Zajeď s tou plechovkou na vrakoviště!"

Zasmála jsem se, tohle byl první moment, kdy jsme se smáli společně někomu jinému, než sobě navzájem.

Najednou mě popadl pod koleny a zvedl do výšky, tiše jsem vyjekla, tohle jsem totiž fakt nečekala, navíc, když nevidíte, stanete se zapáleným odpůrcem překvápek. Stejně to bylo se Stevem, měl to přiznání odložit, než zase uvidím. Při té vzpomínce mi trochu povadl úsměv, ale neměla jsem na to možnost myslet dlouho, jakmile mě totiž vnesl do lodi přes několik vyvýšených prahů, posadil mě do vypolstrovaného křesla s miliardou pásů všude po stranách. Rychle mi pomohl zapásat se a mohli jsme vyrazit.

Byla jsem nervózní, ještě nikdy jsem neletěla vesmírem jinak než s Lokim nebo Thorem, tohle je úplně jiný level. To mé myšlenky nasměrovalo na Lokiho a co asi teď dělá, doufám, že se pořádně nudí ve své asgardské cele.

„Tak ty jsi spasila Asgard," prohodil najednou Star-Lord a podle zvuku asi mačkal nějaká tlačítka a knoflíky.

„Svým způsobem," usmála jsem se. Ano, způsobem Kate, která jde na ledové střely hlavou. Doslova.

„Vesmírem se to rozkřiklo rychle, už tě znají v každém vesmírném baru," uchechtl se, ale cítila jsem z něho nepatrné množství zvědavosti. Bylo mi jasné, že od něj žádný otevřený obdiv nemůžu očekávat, nemá to v povaze. 

„Takže chceš slyšet šťavnaté detaily hned z první ruky, abys mohl drbat dál?" zasmála jsem se zřejmosti situace, ale nezdál se tím nijak pohoršen, což je rozhodně lidská vlastnost, Thor by se k něčemu takovému nikdy nesnížil.

„Ber to jako cenu za odvoz," navrhl a loď se náhle pohnula a vyrazila do prostoru. Trochu jsem znervózněla, ale bylo to jako na horské dráze, chvilku jste nervózní, protože se to zdá být nebezpečné, ale pak si řeknete, že je to už přeci ozkoušené a uvolníte se.

„Dobře, to zní fér," uznala jsem a natáhla nohy před sebe. „Co chceš vědět?"

„Jak to, že si najednou držela dva kameny nekonečna a nic ti to neudělalo?" jeho hlas byl při této otázce hlubší, vážnější.

„Držela jsem je přes obal z Vibrania, sílu dokáže usměrnit, stejně jako Lokiho žezlo mohl použít kdokoli," odpověděla jsem mu a přemýšlela, jestli mu říct, že jsem celá ošupinovaná, ale radši jsem si to nechala na dobu, až uvidím. Nechci riskovat žádná překvápka.

„A jak ses k nim vůbec dostala?" zeptal se po chvilce nechápavě. „Vždyť jsi ze Země."

„Ty jsi taky ze Země," opáčila jsem bleskově na svou obranu, přece nemůže někoho soudit podle toho, odkud je, zrovna on ne.

„Jak to víš?" zeptal se po chvilce naprostého ticha.

„Ironie a popichování? Ještě jsem se nesetkala s nikým, původem z jiné části vesmíru, který by to dokázal pochopit," uchechtla jsem se, když mi na mysl vypluly vzpomínky, kdy jsme s Tonym trápili Thora. Pak přišla Jane a no... znáte to.

„Dlouho jsem nepotkal nikoho ze Země," řekl s úsměvem, který jsem taky nasadila a pod návalem tlaku se zarazila do sedačky, když po půl minutě tíha odezněla, zase jsem se pohodlně uvelebila.

„Neodpověděla jsi mi na otázku," jeho hlas teď zněl blíž, takže nemohl být na svém sedadle.

„Však víš, Loki mě a mé přátele unesl na Asgard, kde jsme museli bojovat v takové pošahané aréně, dokonce mě nutil to natáčet na mobil," zasmála jsem se té vzpomínce, jak jsme se dohadovali o iPhonu. I když slovo přátelé mě naopak zamrzelo. Zoey se vypařila, když držela ten kámen v ruce moc dlouho a pomyšlení na Steva mi stahovalo žaludek. Trošku jsem litovala, že teď nejsem doma a nemůžu si to s ním jít vyříkat, ale až uvidím, bude to snad lepší. Mrzí mě, že jsem ho tak odstřihla, byla to blbost. „No a pak k nám poslali mísu s červy, myslím, že jsme to měli sníst, každopádně jsem to rozbila a kámen tam byl. Dala ho tam Sif, Thorova velmi blízká přítelkyně. A pak jsme utíkali, jenže jed se mi dostal do nohy a tak jsme všichni málem zaklapali bačkorami, znáš to" uchechtla jsem se, nepříliš nadšená současným tématem rozhovoru. Abych si udržela nějakou tu důstojnost, musela jsem se snížit k sérii polopravd a neúplných informací. 

„Velmi dobře," zasmál se a něco štrachal za mnou, a najednou se pustila hudba. Pozvedla jsem jeho směrem obočí. Prostorem lodi se roznesla hudba osmdesátek, která vás prostě nutila vstát ze židle, usmívat se jako idioti a začít do toho pokyvovat hlavou.

Za zaskřípění lesklého potahu křesla si zase sedl a stočil loď zpátky k zemi. S úsměvy jsme dorazili na místo, až mě překvapilo, jak to bylo rychle. Přes prahy mě zase přenesl a položil na zem. Pode mnou bylo kupodivu měkko, asi tráva, kolem šumělo listí neskutečně silně, i když vítr jsem skoro necítila. Ale nejvíc mě překvapila vůně toho místa, jako by zde kvetly tisíce nejvoňavějších květin vesmíru a společně tvořily duhu pro čichové receptory.

„Kde to jsme?" vydechla jsem a nechala se jím vést hlouběji do neznáma.

„Pořád na Xandaru, na území elfů, které sem poslal tvůj kámoš Loki, nejspíš proto tu nemohl Thor osobně. Když totiž urazíš elfa, nikdy ti to nezapomenou a dost ti to znepříjemní život," poučoval mě vážným hlasem, tentokrát mi to ale nevadilo. Poslední, co bych teď potřebovala, je dostat se do křížku s elfy.

„Tak to jsme na tuhle akci fakt super volbou," poznamenala jsem ironicky, ale nejsem idiot, když o něco jde, umím se ovládat. Doufám.

Rozesmál se, ačkoli z jeho hlasu zaznívala silná nejistota. „Jo, to jo."

Volným tempem jsme ušli asi kilometr, když jsem vycítila něčí přítomnost. Nepředstavujte si to tak, že mi prostě v hlavě vyskočilo upozornění Někdo tě sleduje, to ne. Jen Lord vedle se trochu napnul a víc mě k sobě namáčkl, nebylo to nic výrazného, ale když nevidíte, ostatní smysly pracují usilovněji, aby to dohnaly. Taky se kolem šumění listí ztišilo a měkké kroky poblíž, kterých by si za normálních okolností nikdo nevšiml, nabíraly na hlasitosti.

Hádám tedy, že jsme na místě.

A najednou na mě někdo sáhnul, se zajíknutím jsem skočila na bok mého doprovodu, co nejdále od chladné kostnaté ruky.

„Nech je," zašeptal tiše a povzbudivě mi stiskl paži. Kývla jsem, že rozumím a trochu se odtáhla, snažila jsem se uklidnit, ale když se z jedné ruky na mé paži stalo rukou osm, můj srdeční tep značně vzrostl.

Za minutu už jsem Lorda úplně ztratila z dohmatu a chladné dlaně mě postrkovaly kupředu, až mě nakonec zastavily.

„Kate dcera Starkova, osvoboditelka Asgardu," pronesl náhle sametový hlas, vyzařující přirozený respekt. Nečekal na mou reakci a hned pokračoval. Byla jsem za to ráda, co bych mu asi tak řekla? Týpek syn nějakého jiného týpka, majitel příjemného hlasu a pán úchylných rukou? Vsadím se, že by ze mě nakonec vypadlo ještě něco horšího.

„Vládci této planety nás požádali o pomoc, výměnou za ochranu, myslíš, že jim můžeme věřit?" zeptal se zvědavě a mě napadlo, co je tohle za divné otázky. Je to nějaký test?

„Ano, nevidím důvod proč by ne," řekla jsem klidně, i když jsem neměla sebemenší tušení. Sice jsem o Xandaru a jeho vládnoucí vrstvě moc nevěděla, ale jelikož s nimi šel Thor o něčem diskutovat, asi nebudou tak hrozní.

„Který kámen tě oslepil, důvěřivá dívko?" zeptal se mě. Tomu oslovení jsem nefandila, ale neprotestovala jsem. 

„Kámen času," odpověděla jsem a vzpomínku na zelenkavý drahokam v ruce Zoey jsem zahnala do kouta mé mysli.

„Mocný to předmět," poznamenal uznale.

„Ano, velmi," vydechla jsem a vybavila si ten pocit, kdy jsem si uvědomila, že jsem opravdu zamrazila čas.

„Kámen na tobě zanechal velkou stopu, osvoboditelko," oznámil mi a zněl zvědavě, co odpovím.

„Ano, já vím," znělo to trochu víc drze, než jsem chtěla, takže jsem rychle zmlkla.

„Pověz mi o tom," vybídl mě, jako bychom byly kamarádky na kafi.

„Vidím," zaváhala jsem a polkla. „Vidím, co by se stalo, kdyby se událo, co se neudálo, řeklo, co se neřeklo. Takové alternativní reality."

„Ano, to jsem čekal, pojď blíž," vyzval mě a já udělala dva nejisté kroky vpřed, načež mě moje elfí družinka dostrkala až těsně k němu.

„Otevři oči," poručil mi a rukou mi pozvedl bradu, aby mi do očí dobře viděl. Doteď jsem si neuvědomila, že je přirozeně zavírám, nevím, už jsem si na to zvykla, samozřejmě normálně mám oči otevřené, ale mám s tím pocit, že musím pořád něco vidět, když je ale zavřu, můžu se lépe soustředit a jsem klidnější.

Poslechla jsem a slepě koukala do míst, kde jsem odhadovala jeho oči.

„Jsi si jistá, že chceš zpět svůj obyčejný zrak? Tvé vize pak mohou zmizet," ujišťoval se.

Nechápavě jsem zamrkala. „To bych ráda, není to nic příjemného."

„Ale je to mocná a vzácná schopnost, časem by výjevy jistě naučila ovládat a vládci ze všech koutů vesmíru by ti platili za tvůj dar, mohla bys nahlédnout i do budoucnosti a prozradit jim, jaké jejich rozhodnutí bude mít dopad, získala bys tím velikou moc," lákal mě, ale spíš mě tím utvrdil v mém přesvědčení.

„Tak tomu bych se ráda vyhla," odfrkla jsem si.

„Mluvíš stejně, jako ti ostatní," řekl s úsměvem a vzdálil se. Byla jsem chladnými dlaněmi tlačena za ním. Doufala jsem, že můj lidský doprovod následuje náš průvod a nenechá mě v tom samotnou.

Dovedli mě k zurčícímu vodopádu, dost velkému, aby pod sebou vytvořil regulérní jezero. Bylo mi řečeno, že musím přejít po listech leknínů do středu jezera a usadit se tam na kámen. Asi si umíte představit, jak jsem se jim na to tvářila. Ovšem jejich tón nepřipouštěl odpor, takže jsem se nechala nasměrovat k prvnímu leknínu a začala si opakovat, že to přece nebude klasický leknín, který se pod mou váhou potopí. Určitě ne. Opatrně jsem ho našla nohou a chvíli se odhodlávala na něj plně došlápnout. Když jsem na něj skočila. trochu se zakymácel, ale jinak dál klidně plul po hladině. Srdce jsem však měla až v krku. Podobným tempem jsem přeskákala osm takových listů a na konci výkonu se s úlevou posadila na obyčejný plochý kámen. 

Chvilku se nic nedělo, slyšela jsem jenom nějaké mumlání a šepot. A pak to přišlo jako rána pěstí.

Náraz vody mě smetl pod hladinu.