Dny se táhly únavně dlouho, a já už je přestala počítat. Pořád jsem si totiž dělala starosti s tím, co se zatím děje na zemi.

Ležela jsem na holé zemi, vedle sebe měla pár kousků ovoce, které mi sem propašovala Lokiho matka, jež se poté zastavila i u něho a vedli spolu velmi zajímavý, a ke konci i trochu smutný rozhovor.

Vypadalo to, že Loki jí řekl něco, čehož později sám litoval, ale byl moc hrdý na to, aby se omluvil.

Ve vězení se toho skutečně moc dělat nedalo, neměla jsem s sebou mobil ani sluchátka, takže mi nezbylo nic jiného než, tak nějak ležet a občas se dívat, jak zabíjí nudu Loki.

Ten, taky ležel nebo seděl, ale měl aspoň na čem, narozdíl ode mě. Momentálně seděl na židli a četl si knížku.

Já sice moc velký čtenář nejsem, ale tohle bych taky brala. Tiše jsem Lokimu záviděla, co všechno má, ale v ničem mi to stejně nepomohlo.

V průchodu před celami bylo neobvyklé hlasito, a když jsme se podívala, zjistila jsem proč.

Stráže přivedli další vězně, všichni vypadali vcelku normálně, až na jednoho.

Vzadu šla nějaká žena s tmavými dlouhými rovnými vlasy a její tělo zakrývalo, jen to nejnutnější. Měla takové upnuté šaty, jež se trochu půlily u pasu a končily nad koleny, odkud visely dva volné kusy tmavé látky, stejně, jako zbytek šatů.

Ale, co mě zarazilo na ní nejvíc, byla její narůžovělá pleť a velká tmavě šedá křídla, s tvarem, jako mají andělé, až na to, že ti je mají bílá, aspoň, co já vím.

Stráže došli před moji celu spolu s ní a poručili mi, ať jdu dozadu.

Tak jsem si vzala tác s ovocem otráveně se s ním zvedla a šla si sednout do rohu.

Stráže zmáčkli něco na stěně vedle mé celi a zlatá stěna přede mnou celá postupně zmizela.

Loki to celé zaujatě pozoroval a mám pocit, že nejvíc nově příchozí, ale zas tak mi na tom nezáleželo, takže nemůžu pochopit, proč mě to i tak štvalo, jak ji pozoruje.

Žena za pomocí jedním mávnutím křídel, vyskočila dovnitř a pak se dívala na stráže, jak znovu spustili tu ochranou stěnu a odcházeli.

Zůstala jsem na svém místě dál namáčklá a lehce nervózně sledovala novou spolubydlící, na kterou se díval i Loki.

Dívka se ke mně znenadání otočila a šla pomalými vlnivými kroky mým směrem.

Vyděšeně jsem hleděla do Černých očí s narudlým odstínem, který šel vidět jen při určitém úhlu pohledu.

Když došla dostatečně blízko k mé ustrašené maličkosti, šla do dřepu a přiložila dlaň na mou hruď.

Ucítila jsem nával nějaké energie a poté jsem se propadla do temnoty.

____________________________________

Moje mysl se probrala dřív jak mé oči, které se navíc ani nechtěly otevřít.

Slyšela jsem několik hlasů, kterým však nešlo rozumět a oči se mi podařilo otevřít až po nějaké době.

Byla jsem stále v cele a nade mnou klečela stráž, která když jsem se vzbudila trochu znejistěla, ale zůstala dál na svém místě.

Podívala jsem se dál do cely a čekala, že tam uvidím tu zvláštní dívku, ale žádná tam nebyla.

Když se ujistili, že jsem v pořádku zas z cely odešli a já se podívala na Lokiho, stojícího naproti se znepokojeným výrazem nasvědčují tomu, že se něco stalo.

Když si mé oči opět zvykly na ostré světlo cely, opatrně jsem se zvedla a prohlédla se. Nic na mně nebylo jinak, ale jinak jsem se cítila, jako bych neměla pořádně tělo.

Vyčerpaně jsem se snesla na podlahu a jen tak seděla s pohledem zabořeným do země.

Nejspíš jsem usnula, jelikož mě vzbudil hluk v podobě stráží nesoucí jídlo a vzhledem k tomu, že se tu skoro vůbec nepřinášelo jídlo, jsem se nemohla dočkat až to sním, snad to nebude zas tak nic příšerného.

Stráže donesli kovový tác s jídlem dovnitř a pití, ale dál se nestarali a z cely zmizeli.

Zadívala jsem se na svoje jídlo, skládající se z jablka, kusu opečeného masa a brambor, a vzala si nejdřív to jablko.

Jak jsem ho tak okusovala najednou mi propadlo skrz dlaň, jen tak z ničeho nic.

Když jsem ho chtěla sebrat, má ruka jím projela skrz a já nevěděla, co mě štve víc, jestli to, že se nemůžu najíst nebo, že jsem vlastně jen nehmotné tělo.

Podívala jsem se na ruku a když jsem se na ni zadívala důkladněji uviděla jsem, jak po obvodu kraje ruky vychází kouř, takový nepatrný, hned se rozplynující.

Zděšeně jsem se prohlížela a začala i lehce panikařit z představy, že se už nikdy nenajím.

Podívala jsem se zpět na svou dlaň a pomalu ji natáhla k jablku, které jsem vzala, ale vzápětí mi hned vypadlo.

Zkusila jsem si představit, že je ruka normálně hmotná a opět ji pomalu natáhla k jablku, ke kterému jsem natáhla jeden prst.

A tentokrát úspěšně mnou jablko neprošlo a cítila jsem jeho chaldivou slupku. Pak jsem jablko opatrně vzala a začala ho jíst.

Jablko chutnalo docela jinak než na zemi, bylo sladší a mělo i nějakou chuť navíc, která nešla popsat, ani k ničemu přirovnat.

Periferně jsem při odkládání ohryzku uviděla, že Loki stojí naproti a nejspíš mě pozoruje.

Po přímém pohledu na něj, jsem zjistila, že jsem měla pravdu, skutečně se na mě díval a vypadal docela zaujatě.

Když jsem dojedla i zbytek jídla, napadlo mě něco, takřka geniálního.

Pokud se můžu stát nehmotnou, můžu projít skrz tu síť... Mělo to, ale háček, k tomu, abych se odsud dostala úplně, někoho potřebuju.

S jistou dávkou otrávenosti jsem usoudila, že jaksi jediný, kdo by mi mohl pomoct, je ten, kdo mě sem i dostal... LOKI!

Dál už mě čekat nijak nebavilo, tak jsem se zvedla po dojezení zbytku jídla a snažila se, abych byla zas nehmotná.

Po delším snažení se a úbytku sil, ze mě opět vycházel kouř a já mohla jít osudu vstříc.

Přiblížila jsem se ke zlaté síti, a dotkla se jí jedním prstem, který naštěstí skrz neprošel. Pak celá dlaň, ruka, půlka těla, celé tělo.

A je to, jsem venku, teď Loki. Podívala jsem se zamýšleně na muže, stojícího strnule napětím a očekáváním.

Přiblížila jsem svoji dlaň, ke stěně, kde byl vypínač a podívala jsem se na Lokiho.

,,Jen kvůli sobě!"

No, tady je další kapitola.. Ten konec zní fakt egoisticky, vím, ale snad jste pochopili ten kontext. Nevím, jestli už mám tento příběh zakončit, nebo dál pokračovat. Jasně, že neudělám konec úplně hned, ale už bych to asi nějak nenatahovala. Tak kdyžtak napište do komentů :-)