Ve spěchu jsem se převlékla a vyběhla ven za bráchou. Provedl mě městem k obrovskému domu. Zevnitř se ozývala hudba. Vešli jsme. Byla tam spousta lidí. Myslím, že jsem v tom davu na chvíli zahlédla Jane, protože brácha mi řekl jen "Dobře se bav" a odešel. Váhavě jsem přešla ke stolu s občerstvením. Stála jsem tam jako solný sloup. Poslouchala jsem písničky, ale tančit se mi nechtělo. Prohlédla jsem si místnost. Vypadalo to trochu jako taneční sál a na pódiu měl své místo DJ. Ani jsem si nevšimla, že ke mně přišel nějaký kluk.

"Zdravím slečno, co tu jste tak sama?"

Trhla jsem sebou. Až teď jsem si uvědomila, že tu vůbec někdo je. "Eh...promiňte, ale nikoho tu neznám." Podívala jsem se na něj. Měl světle hnědé vlasy a zelené oči.

"To se dá napravit. Já jsem Pether a ty?"

"Kararin."

Usmál se "Smím prosit Katarin?"

Kývla jsem. Pether mávnul na dýdžeje. Ten pustil nějaký ploužák. To tu tomu Pether šéfuje, nebo co? Začali jsme tančit.

"Co přivádí takovou krásku do tohohle zapadákova?" zeptal se.

"Jsem tu na prázdninách."

"A jak se ti tu líbí?"

"Je tu hezká příroda..."

"Baví tě tahle párty? Jestli ne, můžu to spravit."

Takže tu tomu šéfuje, já to věděla. "V pořádku, je to pěkné."

"Umíte házet?"

"Proč se ptáte?"

"Na pozdějším programu je totiž hod na cíl."

"Aha. To bude zábava."

"To ano." podíval se na mě.

Proč na mě tak kouká? Takhle kouká brácha na Jane........a sakra. Do čeho jsem se to zase dostala? Dlouho jsme tančili. Venku už se setmělo. Pether vystoupil na pódium.

"Vážení, jako vždy půjdeme házet. Pravidla znáte, jeden člověk, jeden hod." Dal důraz na slovo ČLOVĚK. Zašklebil se, jako by udělal nějaký vtip a všichni se zasmáli. Lidé začali vycházet ven dveřmi a řadili se do průvodu. Každý se sehnul a zvedl něco ze země. Kameny! Tohle se mi vůbec nelíbí...

"Půjdeme, krásko?" zeptal se mně Pether, který stál už vedle mě.

"Eh....na co budeme házet?"

"Na příšeru."

Raději jsem mlčela. Vyrazili jsme. Prošli městem k známé lesní cestě a po ní na louku. Bill seděl v kruhu a hlavu si zakrýval rukama. Lidé zaplnili celou louku a obestoupili kruh. Držela jsem se vzadu, ale zahlédla jsem, jak první řada hodila kameny a většina se trefila.

Dost.....dost! Dost!! DOST

Čas se zastavil. "Sakra, nevzala jsem si prášky." Prošla jsem mezi nehybnými lidmi. Vešla jsem do kruhu. Bill se pohnul. Jasně, na něj to určitě nefunguje.

"Běž odsud" ani ke mně nezvedl hlavu

"Ne."

"Tohle je můj trest, běž odsud."

"Ne."

"Prosím....takhle ti ublíží."

Dřepla jsem si k němu a objala ho. "Neboj, postarám se, aby už nic neházeli." Postavila jsem se a vyšla z kruhu. Nechápu, jak to může být vězení, když se dá v pohodě projít. Sebrala jsem všem kameny, odnesla je dost daleko, vrátila se na své původní místo a spustila čas.

"Zmizel mi kámen!" ozvalo se z davu.

"Mě taky!" zazněla odpověď

"Tohle není normální, jdu pryč!" řekl kdosi

"Jo!" ozvalo se sborově.

Ani nevím, kde jsou brácha s Jane. Ale v davu ne. Asi se oddělili už dřív. S pokrčením rameny jsem odešla domů. Myslím, že na prášky se vykašlu úplně.