Nechápu to. Měla bych cítit odpor a zhnusení. Měla bych ho nenávidět. Tak proč................proč se cítím takhle? Měl by se mi hnusit, proč ho lituji? Radši o něm Mikovi neřeknu. Dneska tam zase půjdu, hned teď.

Zavřela jsem deník a opět zamknula svá tajemství.

Sešla jsem dolů po schodech. Zamířila jsem ke dveřím.

"Hej, Kat, kam jdeš takhle brzo?" Ozval se Mik.

"Podle tebe je v osm ráno brzo?"

"Jo."

"Do lesa. Budu tam asi i přes oběd, chci si projít údolí." tohohle bych se mohla držet. Vzala jsem si batoh a zabalila lahev s pitím a oběd.

"Vrať se do večera, jsme pozvaný na jednu párty."

"Ok." Zavřela si batoh. Nazula si boty. Kolem pasu uvázala mikinu a vyšla z domu. Vešla jsem do lesa kus od lesní cesty, pro případ že by se díval. Po nějaké chvíli jsem sešla na cestu. Stejně jako včera jsem prohlížela krajinu. Vypadala tak obyčejně. Prostě normálně. Až na to ticho. Nebyli tu žádní ptáci, ani jeden. Mezi stromy se prosvítila obloha. Z prašné lesní cesty jsem vešla na louku. Bill byl na stejném místě jako včera. Otočený zády k cestě

"Ehm.....Ahoj"

Neodpověděl. Dál nehnutě seděl.

Obešla jsem kruh a sedla si naproti němu "Co se děje?"

"Nevěřil jsem že přijdeš....."

"No, jak vidíš, jsem tady." zdá se mi to, nebo má ještě víc modřin než včera?

Smutně se usmál. "Jsem rád, že jsi přišla."

"Proč?"

"To asi nepochopíš..."

"Myslíš?"

"Za posledních několik let jsi první, kdo se mnou mluví."

"Hm........" sáhla jsem do batohu a vytáhla jablko. "Chytej" hodila jsem mu ho

Vyděšeně sebou škubnul a zakryl si obličej. Jablko se mu odrazilo od ruky. Spadlo před něj na zem. Tvářil se dost překvapeně, když zjistil že to bylo jablko.

"Tos čekal kámen, nebo co? Kdy jsi naposledy jedl?"

"Abych pravdu řekl, čekal."

"Já kameny neházím." připomenula jsem mu s úsměvem.

"Proč?"

"To bys nepochopil" odpověděla jsem mu stejně, jako on mě na tu samou otázku.

"Nechápu proč jsi na mě hodná. Všichni mě nesnáší."

"Možná proto, že nejsem všichni?"

"Ale....."

"Žádné ale. Každýmu někdy šibe. Nemůžeme za to lidi nenávidět bůh ví jak dlouho."

"Ale......já toho udělal opravdu hodně."

"Lituješ toho?"

"Jo!" zaleskly se mu oči. Ale ne ďábelsky, spíš slzami.

Nechtěla jsem ho rozplakat. "Pak je to v pořádku, pokud lituješ toho cos udělal, nejsi monstrum."

"Ale jsem." Koukal do zemně před sebou.

"Podívej se mi do očí."

Poslechl.

"Nejsi." Zase jsem se přehrabovala u batohu. Vytáhla jsem balíček kapesníků. "Teď budeš chytat?"

Přikývl.

Hodila jsem mu kapesníky. Tentokrát je chytil. "Jen, chtěl jsem se zeptat......."

"Na co?"

"Ty o mě víš spoustu věcí, chtěl jsem se dozvědět i něco o tobě...."

Zasmála jsem se. "Tak dobře"

Povídali jsme si hodně dlouho. Domů jsem došla až v šest večer. Mike už na mě čekal.

"Hele ségra. Když si pohneš, možná nepřijdeme pozdě."

"Jde tam i Jane, co?"

"Jo jde, ale není to tak jak myslíš."

"Vůůůůůůbec. Tak já se půjdu převléct." šla jsem do pokoje...