,,Co píšeš?" 

,,N-nic," odpověděl jsem a prudce zavřel knihu.  ,,To jsou Nathanielovo kresby?" zeptala se. 

,,Kdo je Nathaniel?" zeptal jsem se, ikdyž jsem tušil , kdo to je. 

,,Můj kamarád. Červené vlasy, modré oči a dobře se s ním baví. Nikdy s ním není nuda."
,,Tak to já jsem pravý opak."

,,Protiklady se přitahují," usmála se Marinette.  ,,Já, ale nejsem nic."

Marinette se usmála a sedla si vedle mě. ,,Možná, že by se našlo řešení," odpověděla.

,,A jaké?"

,,Tvá kniha," usmála se.  ,,M-má kniha?" vykoktal jsem a pohlédl na mou knihu, kterou jsem stále svíral v ruce.

,,Ano, tvou knihu."

,,Proč zrovna mluvíš o mé knize?  Není nějak zábavná.  Spíš trapná."

,,Můžu si přečíst?"

,,C-co?! Myslím, že ne," odpověděl jsem.

,,Marcu, neboj se nebudu se smát. Přísahám."

,,Takže tvrdíš, že je špatná," pohlédl jsem do země a svou knihu pevně stiskl.  ,,Takhle jsem to nemyslela."

,,Ale jo myslela."

,,Marcu, já chtěla jen říct, že určitě je skvělá."
,,Už bych měl jít," řeknu a prudce vstanu. Vyběhnu k poklopu a vyběhnu, až ven před její dům.

Nezastavuji se a běžím pryč, až k mému domu.  Těžce vylezu do okna a posadím se na postel.  Snažím se popadnout dech.

Do očí se mi deraly slzy, které pomalu začali téct po mých tvářích.  Lehl jsem si do postele a nemohl zastavit příval slz, které mi nekontrolovatelně tekly po tvářích, až na polštář.

Poté, co jsem se uklidnil se šel osprchovat, pak jsem se převlékl a vlezl do postele.  Přikryl jsem se a pak se posadil.  Rozsvítil lampičku a do zadní strany začal psát své pocity.