Seděl jsem tam přes hodinu a on stále nešel. Už jsem nedoufal, že někdy dorazí, ale nakonec jsem zaslechl kroky, které se ke mně blížili.

,,Beruško?"

,,Ne. To jsem já Marc," pohlédl jsem na něj a stáhl si kapuci.  ,,Marinette, ti o mě neřekla?"

Nathe pohlédl na balkón, pak na mě. ,,To jste chtěli?!  Takhle mi zničit moje city?!"

,,Myslel jsem, že by jsme spolu mohli udělat komiks."

,,My!? Nikdy!" vykřikl a vytrhl jeden list z mé knihy a pustil na zem. 

Pak odešel. Klesl jsem ke knize a pevně jí přitiskl k sobě. 

Do očí se mi draly slzy.  Vstal jsem a se slzami v očích se otočil k odchodu. 'Takový trapas," prolétlo mi hlavou.  Se slzami v očích jsem pomalu opouštěl park.

Chtěl jsem odtud utéct.  Opustit rodinu, změnit školu.

Snažil jsem se zadržet slzy, ale nemohl jsem.  Slzy mi začli téct proudem po tvářích.

Přes slzy jsem pomalu neviděl ani na cestu.  Začnu utíkat.  ,,Marcu!"

Uslyšel jsem Marinette, ale nezastavoval jsem.  Cestou jsem málem zakopl, ale rychle jsem sebral rovnováhu.

Když jsem se ujistil, že mě Marinette nesleduje, tak jsem se zastavil a posadil se na lavičku. 

Rozbrečel jsem ještě víc. Jsem teď za toho největšího trapáka.

,,Řekla jsi, že Nathaniel takový není..." do očí se mi draly další slzy. 

'Lhala mi. První lež, kterou jsem neunesl. Myslel jsem, že jsme kamarádi, ale asi je falešná jako všichni kolem mě,' prolétlo mi hlavou.

,,I moje matka je falešná. Nikomu věřit nemůžu."

Utřel jsem si slzy do rukávu. Chtěl jsem vstát, ale nevěděl jsem kam jít, a tak jsem zůstal sedět.

,,Co mám dělat?  Domů nemůžu a do školy už se vrátit taky nemůžu. Nemám kam jít. Nemám ani kamarády, ke kterým bych šel."