„Je to hrozné, nechápu, jak jí někdo mohl ublížit." Hlas paní Ábelové se mírně třásl. Byla na pokraji zhroucení. Anna jí to viděla na očích. Tu bolest a beznaděj. Právě v tom svou práci nenáviděla. Připadala si jako Banshee*. Všude, kam přišla, přinesla lidem zvěst o smrti jejich milovaných.

„Kdy jste ji viděli naposledy?" zeptal se agent Kříž svým typickým nicneříkajícím tónem. Pořád ještě nevěděli, proč byla s tím klukem v lese. A doufali, že právě její rodiče by na tuto otázku mohli znát odpověď.

„V sobotu večer, v neděli šla na nějakou akci s přáteli," ozval se tentokrát její otec.

„A víte na jakou?" pozorně se na něj podívala. Něco tajil. Viděla mu to na očích.

„Ne, nezmiňovala se a já se neptal," odpověděl prostě.

„Byla tak mladá, měla celý život před sebou," promluvila matka mezi svými vzlyky. Nejspíš ani nevěděla, o čem se zrovna před chvílí bavili. Smrt dcery ji zcela pohltila. Pan Ábel ji objal kolem ramen a ona sebou nepatrně trhla. A jen ten jediný pohyb a výraz v jejich očích prozradil Anně to, co se snažil obětin otec tak moc skrývat. Vytáhla malý papírek a rychle na něj něco napsala.

„To je mi moc líto, dobře vím, jak těžké je někoho ztratit," obrátila se na paní Ábelovou a podala jí papír, „Zkuste tuhle doktorku, je to jedna z nejlepších ve svém oboru. Alespoň mě moc pomohla," povzbudivě se na ni usmála. Potom věnovala pohled i panu Ábelovi, ale rozhodně nebyl tak vřelý a povzbudivý. Byla zhnusená z jeho tajemství. Samozřejmě to nedala nijak najevo. On nevěděl, že to Anna ví a to pro ni bylo teď jedno velké plus.

„V každém případě neodjíždějte z republiky, kdybychom vás ještě potřebovali. Kdybyste zjistili nějaké informace nebo byste si na něco vzpomněli, dejte mi vědět." S těmi slovy dal oběma agent Kříž svou vizitku a vyprovodil je ven.

„Tak co si o tom myslíš?" zeptal se jí, když se vrátil a našel ji, jak nepřítomně hledí na tabuli se všemi informacemi o probíhajícím vyšetřování.

„Ten její otec, nelíbí se mi. Bije svou ženu, možná něco takového praktikoval i na své dceři a prostě to přehnal. Ale to by nevysvětlovalo střelné rány," zamyslela se nahlas a agent Kříž se na ni jen překvapeně díval.

„Jak tohle všechno víš?" zeptal se nechápavě.

„Proč tě to pořád tak překvapuje? Prostě jsem všímavá, to je všechno."

„Ať si pořád říká co chce," zapojil se agent Van do rozhovoru, „Jsou v tom nějaké čáry." Anna se nad takovou poznámkou jen zasmála. Nebylo to poprvé, co Van něco takového pronesl a nejspíš ani naposledy.

„A proč si nic neřekla, mohli jsme ho v té výslechové místnosti pěkně přidusit, teď zase nevíme vůbec nic," vytkl ji agent Kříž a ona nad jeho poznámkou jen protočila oči.

„Ty nemáš žádný smysl pro dramatičnost. Neví, že to víme a to nám teď dává jistou výhodu. Kdybych to na něj hned vybalila, dával by si sakra pozor na veškeré své další kroky, teď si myslí, že má převahu. A tím bude neopatrný a dřív nebo později nám toho svými činy prozradí mnohem víc než ve výslechové místnosti. Navíc, něco jsme se přece jen dozvěděli. Mluvil pravdu, když říkal, že šla v neděli někam s přáteli. Takže už vím, koho vyslechneme jako druhého," zakončila svůj proslov a agent Kříž jen pochvalně přikývl.

Za pár hodin už hledali právnickou fakultu, na kterou Irena údajně chodila. Agent Lenk jim sice poslal adresu, ale jak později zjistili, orientace v Brně je mnohem náročnější, než si doposud mysleli.

„Teď musíme podle navigace zabočit vpravo," oznámila mu klidným hlasem.

„Ale JAK mám odbočit vpravo? Minule, když jsem vjel do pravého pruhu, skočil jsem v levém, tak mi laskavě vysvětlete, co je tohle za logiku," mrmlal si sám pro sebe agent Kříž, jež byl z toho množství zatáček, odboček a křižovatek už dost otrávený.

„Tak zkuste zabočit vlevo," navrhla mu Anna Saidová, která byla z celé situace uvnitř také trošku na prášky. Jeli už několik hodin a jejich cíl pořád nikde. To by otrávilo kohokoli.

Po několika neúspěšných pokusech černé služební auto složek pro vyšetřování konečně zajelo na nejbližší parkoviště hned u univerzity, kde měla ona dívka studovat. Anna se na budovu obdivně podívala. Rozhodně to nevypadalo jako nějaká podřadná vysoká škola pro průměrné jedince, kteří chtějí povinnou docházku jen přežít nejlépe tak, aby se nemuseli vůbec učit.

U vchodu ukázal agent Kříž svůj odznak a příjemně vyhlížející profesorka je s viditelným zmatením na tváři pustila dovnitř. I přes to, jak přísně se snažila vypadat, Anna z jejího postavení a držení těla vyčetla, že učení není nic pro ni. Okřikování studentů jí bylo proti srsti a nejradši by rozdávala jen samé jedničky, jen aby svým svěřencům udělala radost.

Když dorazí až ke třídě, kam měla Irena Ábelová chodit, uslyší tlumený hlas profesorky a sem tam nějaké ty výkřiky rádoby vtipných poznámek některých žáků, po kterých většinou následuje výbuch smíchy ostatních. Tohle se jí v dětství, když ještě chodila do školy, nikdy nelíbilo. Vždy, když učitelka mluvila, tak ji samozřejmě poslouchala, a opravdu ji nesmírně rušilo, když někdo vykřikl poznámku, jež ani nebyla vtipná a ona byla potom chvíli úplně mimo, protože přes ten jeho otravný hlas vůbec neslyšela výklad.

Agent Kříž jakoby nic vešel do učebny a bylo mu úplně jedno, že se zrovna profesorka v pleteném červeném svetříku snaží všemožně udržet pozornost svých posluchačů. Došel až k ní a něco ji rychle pošeptal. Anna se zatím rozhlédla po třídě. Několik lidí se znuděně opírali o lavice a jejich náladu nezlepšil ani fakt, že zrovna do jejich třídy vešel nějaký chlap v obleku a zcela tak narušil vyučování. Někteří si začali vzrušeně povídat a vymýšlet nejrůznější teorie. A pak tu byl on. Kluk s krátkými hnědými vlasy v klasickém bílém triku a džínech, který se roztěkaně díval směrem k agentovi a nervózně si mnul prsty.

„Hnědovlasý kluk ve třetí lavici," prohodila směrem k agentovi, když došel k ní. Hned věděl, co měla na mysli, a tak se rozešel k určenému místu. Anna ho vzápětí následovala a nespouštěla oči z toho kluka. Ten ještě víc znervózněl. Díval se všude jinde, jen ne na ni a stále nevěděl, kam z rukama. Nenápadně se podrbal za krkem a když zjistil, kam má agent Kříž namířeno, hlasitě polkl.

„Půjdete s námi," oznámil mu Kříž a dotyčný jen nervózně přikývl. Podíval se na dveře, když ho Anna přerušila v jeho přemýšlení.

„Neutečete mu. I když si myslíte, že jste rychlý, neuběhnete ani deset metrů. Všechny dveře jsou zavřené, otevřít je by vám zabralo alespoň půl sekundy a to by bohatě stačilo, aby vás tady agent Kříž chytil. A věřte mi, nebyla by to příjemná záležitost, jak pro nás, tak pro vás. Takže se ani o nic nepokoušejte," varovala ho tichým výhružným hlasem, když zjistila, co má v plánu a on se na ni jen vyděšeně podíval. To je další možnost, jak ovládat lidi. Když je v první chvíli přesvědčíte o svých schopnostech, uvěří vám pak téměř cokoli.

„Tak fajn, přiznávám se, jsem to já," vykřikl hned, jak s ním zašli do nejbližšího volného kabinetu.

„Tak to šlo rychle," prohodila Anna směrem ke Křížovi a pak se opět svůj pohled věnovala klukovi. Měl opravdu dost slabou vůli. A jeho herecké schopnosti? Ty byly prostě mizerné.

„Takže se přiznáváte k vraždě Ireny Ábelové?" zeptal se agent s kamennou tváří a dotyčný na něj zděšeně vykulil oči.

„Cože? K jaké vraždě sakra?" Jeho tvář prozrazuje, že je opravdu v šoku.

„K vraždě Ireny Ábelové, tvé spolužačky," odpověděla mu Anna melodickým klidným hlasem.

„Panebože ne! Nevím, o čem to mluvíte, ale s žádnou vraždou nemám nic společného!" Agent Kříž vrhl postranní pohled na Saidovou a tak nepatrně přikývne.

„Tak k čemu jste se tedy přiznal?"

„To je jedno," odpověděl kluk rychle a odvrátil pohled. Anna se ale nenechala odradit.

„Podívejte se na mě," vyzvala ho a on tak nejistě učinil. Jeho pohled byl stále roztěkaný a jeho ruce bezděčně zašmátraly v jeho kapse, „Kdo by to byl řekl," začala Anna svým melodickým hlasem, „že takový slušný kluk jako vy může prodávat drogy." Kluk na agentku vytřeštil oči.

„Jak to sakra víte?" Snažil se vyznít naštvaně, ale ve finále jeho hlas, díky několika přeskočením, zněl spíš ustrašeně.

„Měl byste zapracovat na řeči těla. Už jen svým držením těla prozrazujete, že děláte něco nezákonného. Nepřikládáte moc velkou váhu neverbální komunikaci, což je, alespoň pro vás, dost velká chyba. Navíc nejste první a, obávám se, ani poslední překupník drog, které jsem zatím měla tu smůlu potkat. Jsou to zkušenosti, nic víc. No, a trocha té magie." Usmála se na něj, zatímco on se na ni podíval ještě zmateněji. Copak ji snad opravdu neskočil na to, že používá magii?

„Ale teď zpátky k případu," pronesl po chvíli agent Kříž, „Jak dobře jste znal Irenu Ábelovou?"

*Bunsheeje irská a skotská mytologická bytost, která se projevuje táhlým zoufalým kvílením a pláčem, jímž zvěstuje smrt některého z členů rodiny.