„No, vlastně jsem ji skoro vůbec neznal. Věděl jsem, že se jmenuje Irena, ale jinak toho moc nebylo. Po škole putovalo pár drbů, například to, že jsou její rodiče v base, je to schizofrenička a tak. Ale víte, jak to je. Drbům se nedá věřit." Anna poznala, že ten hnědovlasý kluk, ať už je sebevíc prolhaný, teď mluví pravdu.

„Kdo ty drby rozhlašoval?" zeptala se jej tentokrát ona.

„S největší pravděpodobností Nora Gärtnerová a ta její partička super kamarádek. Je to taková ta princeznička naší školy, jestli víte, jak to myslím." To agentka dobře věděla. Sama s takovýma holkama ve svém dětství neměla moc dobré zkušenosti. To ale ještě nevěděla, jak na ně.

„To je všechno," prohodila směrem k agentu Kříži polohlasně.

„Co se mnou teď bude? Nezatknete mě za ty drogy, že ne?" vykřikl mladík zmateně, když mu agent silně stiskl paži, znemožnil mu tím útěk a vyšel s ním na chodbu.

„To ne, ale vašeho pana ředitele o tom rozhodně informujeme," odpověděl mu s kamennou tváří Kříž. Anna ho však znala dobře na to, aby věděla, jak moc rád ho za ředitelem odvede. Sám nesnášel drogy, protože jeho rodiče fetovali a tím dost zanedbali jeho výchovu. Bylo jen zásluhou jeho staršího bratra, že to v životě někam dotáhl. Moc nechybělo k tomu, aby skončil na ulici.

„Myslím, že bychom si měli promluvit s tou Norou," nadhodil agent, když vyšel po dlouhém rozhovoru z ředitelny a Anna jen s úsměvem přikývla. Tohle si zase užije ona.

Zazvonilo a chodba byla náhle plná studentů. Dvou lidí v oblecích s policejními odznaky si skoro nikdo nevšímal. A když už, tak na ně jen vrhli zkoumavé pohledy a po chvíli pokračovali v cestě. Když procházela školní princeznička, doslova ji nešlo přehlédnout. Její bílý topík, s miliony barevných flitrů zformulovaných do jakéhosi rádoby vtipného nápisu, doslova svítil a její růžová neonová sukně jakbysmet. Její zmalovaný obličej působil spíš jako tvář nějaké nepovedeně namalované panenky než lidské bytosti. A samozřejmě nesměla chybět parta holek, která šla těsně za ní a vrhala na ostatní spolužačky namyšlené pohledy. Všichni před nimi rychle uhýbali na strany. O to snazší bylo tu její partičku zastavit. Skupinka stále pokračovala dál a zastavila se až těsně před agenty, když jí zřejmě došlo, že oni jim prostě neuhnou.

„Vy jste Nora Gärtnerová?" oslovil jí Kříž a ona jen zmateně přikývla.

„Ano, děje se snad něco?" Snažila se působit klidně, ale pravdou bylo, že ji celá tato situace dost znervózněla. Nemohla si dovolit žádné problémy, co by si o ní pak pomysleli její spolužáci? Tento přístup Anně přišel dost hloupý. Nebála se toho, že by mohla jít do vězení, ale toho, že by ztratila respekt u svých spolužáků. Už jen to vypovídalo o tom, že nejspíš Irmu nezabila. Nebo je aspoň dost dobrá herečka.

„Já jsem agent Kříž a tohle je Saidová, musíme vám položit pár otázek."

„Dobře," souhlasila Nora a nevinně zamrkala řasami, Anna nad tím gestem jen v duchu protočila očima. Potom se Nora otočila na své kamarádky, „Jdeme holky," vyzvala svou partičku.

„Bylo by lepší, kdybyste s námi šla sama," prohodil směrem k ní agent Kříž, i když Anna dobře věděla, že to v něm vře. Byla sobota, ale kvůli naléhavosti případu museli stejně pracovat. A to rozhodně ani jednomu z nich radost neudělalo. A ještě je bude tahle holka zdržovat svou blbostí.

„Tak dobře," odpověděla dívka už ne tak sebejistě. Saidová hned poznala, že ji tento fakt trochu rozhodil. Bez svých takzvaných přátel se cítila nesvá. Nezáleželo jí na tom, že víc jak polovina z nich ani nebyla skutečná. Jen jí právě došlo, jak závažná tato situace je. Začala se trošku bát. Nebyla stavěná na vězení. Mírně se otřásla a Anna ihned poznala, že přemýšlí o vězeňských celách a o tom, že tam spolubydlící rozhodně nebudou tak příjemní jako na koleji.

„Nebojte se, vždycky vás mohou dát na samotku," zašeptala Anna směrem ke školačce a ta se na ni vyděšeně podívala.

„Jak víte, na co myslím?" vykřikla trochu moc nahlas, takže zaujala i agenta Kříže. Anna jí odpověděla jen nevinným úsměvem. To strašení lidí ji občas tak bavilo. Obzvlášť, když si to zasloužili a tahle dívka se už jen svým chováním představila jako mrcha šikanující spolužáky, kteří nepatřili do její super party a matka všech pomluv, co kolovaly po této škole. Člověk by si myslel, že už jsou vysokoškoláci alespoň trochu vyspělí.

„Jak dobře jste znala Irenu Ábelovou?" položí jí klasickou otázku Kříž, když konečně našli nějakou volnou třídu, jež by jim mohla sloužit jako taková provizorní výslechová místnost.

„Koho že?" zeptala se nechápavě a Anna nad tím jen v duchu protočila oči.

„Tuhle dívku," oznámila jí, když před ní položila fotku Ireny z místa činu.

„Jo tu," na chvíli se odmlčela a začala si pohrávat s vlasy, „Nijak zvlášť, ani bych si nevšimla, že chodila na tuhle školu, kdyby se mnou nechodila do třídy. A vůbec, co to má s vlasy?"

„Byla zavražděna," odvětil agent Kříž s kamennou tváří.

„Cože?" vykřikla a s vytřeštěnýma očima se ještě jednou podívala za fotku.

„Ano, byla zavražděna a teď, když už znáte závažnost situace, můžete nám říct to, co nám zamlčujete a myslíte si, že jste hrozně nenápadná," vyzvala ji Anna Saidová a sledovala její reakci.

„Nevím, o čem to mluvíte," odpověděla Nora a nervózně si prohrábla vlasy.

„Ale prosím vás, myslíte, že jsem slepá? Poznala jste její jméno, i když jste se to snažila všemožně zakrýt a pak jste zkusila změnit téma. Doporučovala bych vám však, když mluvíte s policií, neměnit téma zrovna na vlasy. A pořád si nervózně pohráváte s vlasy." V tu chvíli se Nora zarazila a stáhla svou ruku do klína, „Hlasem dokážeme lhát, ale oči nás vždy prozradí," řekla Saidová. Viděla, že má vyhráno.

„Tak fajn. Znala jsem ji, jasný?" vyřkla rezignovaně, „Možná jsem o ní řekla pár pomluv nebo jsem na ni se svou partou nebyla zrovna milá a co? Neměla mi přebírat kluka," pronesla jako by to vše vysvětlovalo. Agent Kříž už se neudržel a rychle protočil oči. Už několikrát se mu Anna snažila vysvětlit, jak to chodí mezi děvčaty, ale on ty přetvářky a neustále pomlouvání za zády prostě nikdy nepochopil, „Ale nezabila jsem ji," zdůraznila Nora a věnovala nenávistný pohled Saidové. Upřímně byla Anna moc ráda, že už má školu za sebou, věděla, že tahle holka by jí tu udělala ze života peklo.

„Děkujeme za váš čas, můžete jít," oznámila jí Anna a mile a trochu arogantně se na ni usmála. Věřila jí, že to neudělala, neměla by na to odvahu. A motiv byl také dost chabý. To spíš Irena by zabila ji.

„Musíme pátrat dál, promluvit si s více spolužáky," oznámila agentu Kříži, když Nora Gärtnerová odešla. I když pochybovala, že by mohl být někdo z nich Irenin vrah, mohla by získat o oběti alespoň nějaké informace, „Mám nápad."

„Ty a ty tvoje nápady," řekl Kříž skepticky. Anna nad touto poznámkou jen protočila oči.

„Mé nápady většinou pomohou k vyřešení případu," připomněla mu, „Takže, plán je takový. Je jasné, že poldům tito lidé nic neřeknou. Ze všech jsme zatím pravdu museli tahat a to ještě nebyli tak chytří, aby si zavolali právníka. Těžko uvěřit, když studují na právnické fakultě. Každopádně, když nám neřeknou nic jako poldům, musíme mezi ně zapadnout."

„To se chceš převléct za studentku? Ne, že bys byla nějaké stará, ale se studentkou bych si tě opravdu nikdy nespletl," řekl agent Kříž skepticky.

„To proto, že nosím uniformu. Nic co by nespravila změna šatníku a trochu toho makeapu. No tak, bude to legrace."

„Je to práce, nemá to být legrace," odpověděl s kamennou tváří, ale i přesto Anna v jeho očích zahlédla mírné pobavení.

„Ale no tak, ty nejsi pro žádnou srandu. Už vím, proč ti na střední přezdívali suchar." Vytáhla Anna informaci, kterou jí Kříž před rokem skoro nevědomky sdělil.

„Jak to sakra víš? Jo, já zapomněl, ta tvoje magie," na chvíli se odmlčel, jako by zvažoval své možnosti, „Tak dobře, ale já tě budu jen krýt zpovzdálí."

„Ujednáno," řekla Anna a na znamení souhlasu mu podala ruku. To bude ještě zábava.

Pokračování příště...