„Tak jak to vypadá?" ozvalo se v hlavě Anny Saidové a ona se na chvíli zarazila. Pořád nebyla na ten skrytý odposlech zvyklá. Bylo sice dobré, že může se svými kolegy během skrytého vyšetřování komunikovat, ale na druhou stranu slyšeli každé její slovo, každý pohyb. A to nebylo zrovna příjemné. Přeci jen i ona byla jen člověk, i když o tom agent Kříž dost pochyboval. A i ona ve skutečnosti nebyla tak bezstarostná a sebevědomá, jak před ostatními vystupovala.. Byla to jen maska, kterou si nasadila každé ráno, když šla do práce. A i tato maska jednou zrezavěla. A ona musela vytvořit další. A další. Každý den až do konce svých dnů.

„Saidová?" ozval se znovu hlas agenta Kříže, jež ji vyrušil z přemýšlení.

„Dobře. Přesně, jak jsem předpokládala," odpověděla svým sametovým hlasem tajemně.

„Nějaké bližší informace nemáš?" zeptal se agent trochu podrážděně a Anna se jen v duchu usmála.

„Zatím ne, ještě není ten správný čas." Její odpověď jej vytočila ještě víc, ale jako vždy na sobě nedal nic znát. Dobře věděl, že je lepší, když Saidovou nechá v klidu pracovat. I když si většinou vše nechávala pro sebe, ale když šlo do tuhého, vždy jej zavolala. Nikdy nejednala na vlastní pěst.

„Fajn, ale jestli uděláš něco nezákonného, já už tě krýt nebudu," varoval ji a v malém naslouchátku se opět rozeznělo ohlušující ticho. Anna pokračovala v chůzi chodbou a doufala, že ji nikdo neviděl, jak si „mluví sama pro sebe". To by jí tu moc na popularitě nepřidalo. Už teď ji začalo několik studentů podezřívat, že se její záměry netýkají jen studia. Bylo těžké zapadnout mezi dnešní puberťáky. I pro Annu to byla výzva a to už je co říct.

Její plán byl teď následující. Musela si promluvit s Davidem Skácelem. Ale jak to udělat tak, aby v něm nevzbudila podezření? Už předtím zaúkolovala agenta Lenka, aby jí nějaké informace o onom chlapci zjistil. Už z fotky bylo patrné, že se jedná o jednoho z těch extra oblíbených jedinců, kteří mají vlivné rodiče, díky nimž jim vše projde. Přesně ten typ lidí, které dívka ze srdce nenáviděla.

Podle všech informací by se měl zrovna teď nacházet na hodině literatury pana Hláska. Byl to velmi přívětivý a ochotný profesor, který to bohužel vůbec neuměl s mladší generací. A umění učit také nějak postrádal. Ale jelikož byla literatura její oblíbený předmět, když ještě chodívala do školy, tyto chyby nějak přehlédla. Stejně ho měla z učitelů snad nejraději.

Když vešla do třídy, hned Davida poznala. Jeho tvář byla otrávená jako snad každého studenta v této škole, ale Anna v ní zahlédla i něco jiného. Úplně z něj sršila arogance spolu s pobavením a značnou dávkou egoismu. To bude zas kus blbce, pomyslela si a zavřela oči, aby mohla napočítat do tří. Protože ty tři vteřiny vždy všechno změní. Většinou k lepšímu.

Začala hodina a ona z něj nespouštěla oči. Působila nenápadným dojmem. Naštěstí ve třídě nebyl nikdo zvlášť všímavý, tedy kromě ní. A tak mohla Davida celou hodinu bez povšimnutí sledovat. Snažil se působit nenuceně, ale ještě se měl co učit. Jeho postoj působil až moc strojeně, jeho pohyby byly moc strnulé. Bylo jasné, že se ten den necítí zrovna dobře. Na tváři měl špatně nanesený make-up, jež zakrýval dozelena zbarvený monokl, nejspíš památka na nějaký spor. Rozhodně to nebyl bezproblémový hoch, i když si jeho rodiče něco takového tak moc přáli.

Po konci hodiny k němu pomalu přišla. Bylo nadmíru jasné, že něco skrývá. Nebyla si jistá, jestli by to něco mohla být vražda, ale něco dočinění s tím určitě měl. Rozhodla se, že si s ním promluví někde v klidu. Bez těch nekončících hlasů. Bez těch vlezlých uší. A bez všech těch drbů. A tak šla pár kroků za ním. Když byli v jedné z těch ne moc frekventovaných schodišť, rozhodla se na něj promluvit.

„To je dnes ale hrozný den, co?" nadhodila a čekala na studentovu reakci. Ten se na ni překvapeně otočil a svým výrazem jen potvrdil Anniny předpoklady. Lidé jsou v poslední době hrozně nevšímaví. Hlavně studenti.

„A co já s tím?" Jeho tvář se opět změnila na otrávenou masku postrádající jakýkoli zájem. Už jen z toho Saidová usoudila, že s ním rozhodně nebude lehký hovor.

„Ty vůbec nic. Počasí nemůže nikdo a nic ovlivnit. Právě v tom spočívá jeho krása," na chvíli se odmlčí, aby našla ta správná slova, „To u tebe neplatí, co? Tobě pořád někdo říká, co máš dělat. Myslí si, že ty sám se o sebe nedokážeš postarat. Tak rád bys jim konečně ukázal, že nejsi tak hloupý, rozmazlený fracek, jak si o tobě všichni myslí, co? Ale přesně to ty jsi." Jeho reakce byla přesně taková, jakou Saidová očekávala. David se na ní rychle, prudce otočil.

„Mlč! Co ty o tom víš, vždyť tě ani neznám. Ty mě neznáš!" Snaží se uklidnit. Pátravě se na Annu zadívá a v jeho očích se náhle rozsvítí jiskřička poznání, „Ty jsi ta sexy holka, co sem přistoupila před několika dny. Lidé říkají, že jsi divná. Že všechno vidíš." Tímto výrokem Anně perfektně nahrál do karet.

„Přesně tak, vše vidím. Vím, co jsi udělal Ireně Ábelové." Strefila se do černého. Davidovi oči se rozšířili překvapením spojeným s vnitřním zděšením. Jeho výraz jen potvrdil dívčino očekávání.

„Co jsi to řekla?" zeptal se s předstíraným zmatením.

„Chápu tě. Nebylo lehké snést, že tě chce opustit. Každý máme své slabší chvilky-"

„Ty nechápeš vůbec nic!" vykřikl a vrhl se na Annu. Ta něco takového vůbec nečekala. Vše se odehrálo tak rychle. Tak neskutečně rychle. Dívka ucítila jeho ruku, jež ji přistála na tváři a způsobila ztrátu její rovnováhy. Bolest však následovala až poté. Její nohy ztratily pevnou půdu pod nohama a ona se zmohla jen na zděšený výkřik. Poslední co viděla, byla postava Davida Skácela, jež s množstvím nadávek utíkal pryč. Pak se její mysl propadla do tmy.

Omlouvám se za délku, ale snažím se, aby části vycházely alespoň trochu pravidelně. Navíc je psaní detektivky těžší než se zdá... Doufám, že se vám část líbila a budu se na vás těšit u další :)