Jaxxon Fry - 5.kraj

S nožíkem sedím u ohně, skrytý v sadu, a v druhé ruce držím dlouhý pružný klacek. Počáteční nejisté pohyby nožem jsou stále jistější a přesnější. Snažím se z klacku vyrobit kopí, tím, že mu nožem vyostřím špičku a tu pak opatrně opálím v ohni aby ztvrdla. Z části se chci zabavit, ale dělám to hlavně pro to, že kopí se může hodit nejen na boj s ostatními splátci, ale i na lov potravy. Nehodlám se nadále živit jen jablky, lesními plody a červy. Pomalu se rozednívá, noc byla jako obvykle docela klidná. Vlastně, poslední den byl kompletně klidný bez jediné smrti. Dnes je teprve šestý den v aréně, ale splátců zbývá stále mnoho. Musím přiznat, že se trochu obávám, zda tvůrci nevymyslí něco zákeřného, aby do hry vnesli zase trochu akce. Jelikož jsem včera přecházel od části jezer přes pláň zvířat, kde mě napadl nějaký druh lišky, jsem poměrně vyčerpaný a také zraněný. Ne nijak zásadně, ale odpočinek by se hodil.
Ustanu v práci, protáhnu si ruce a záda a položím se k ohni. Nikdo nikde není, můžu si dovolit trochu zdřímnout než slunce vyjde úplně. Začnou se mi zavírat víčka, když mě vyruší zvířecí skřeky. Rychle se posadím až se mi zamotá hlava, takže chvíli musím mrkat, abych zahnal mžitky, než spatřím co se děje. Skrze sad vydím až na hranici pouště, kde teď září modrá bariéra a na ni se tiskne pouštní zvěř. Mezi nimi dokonce na bariéru s hrůzou v očích zoufale buší i splátce z desátého kraje. Nechápavě se zvednu na nohy a rychle si vezmu do ruky kopí. Co se děje?! Netrvá dlouho a já dostanu svou odpověď. Za zády zvířat a splátce se objeví ohnivá stěna. Už je téměř u zvířat nastřádaných u modré průhledné bariéry, když stěna najednou zmizí. V tom okamžiku se do sadu vhrne stádo šílených živočichů a Ted. Dokonce ani nestrnu hrůzou jen se prostě otočím a utíkám s nimi. Jak se oheň přibližuje, začíná mi být vedro a hůře se mi dýchá. Zvířata po sobě ani neútočí, jen se v jedné mase lineme do další sekce a doufáme v záchranu. Ted je pár kroků přede mnou a zjevně mu je taky jedno, že by mě mohl jednoduše srazit na zem a ponechat osudu. Teď má v hlavě jedinou myšlenku a to tu na záchranu. Plíce mě pálí a na noze cítím teplou krev. Rána již jsem utržil v boji s liškou se otevřela. I kdyby se mi tam měla dostat infekce, beru to momentálně jako naprosto nedůležité. Po několika kilometrech, kdy už doslova cítím žár na zádech, konečně dobíháme k lesu. Žádná bariéra mezi částmi naštěstí není, ale nevím zda nám to, že jsme nyní v lese vůbec pomohlo. Protože oheň nezpomalil. Utíkám proto ještě co můžu, ale nakonec to stejně vzdávám. Už prostě nemám sílu pokračovat. Nejde to. Právě teď jsem si sáhl na dno svých sil. Hlava se mi motá, zrak mám zamlžený a v uších mi hučí kakafonie skřeků, výkřiků a zoufalých nářků. Do nosu mi spolu s kouřem vniká pach spálené srsti a masa. Zastavím se. Po tváři mi ani netečou slzy, ačkoliv bych si přál naposledy cítit jejich chladivý dotek uprostřed horoucího pekla. Až teď konečně chápu, jak to myslel starý strýček Radu, když říkal, ať si užívám i maličkostí, než přijdou mé dny. A ty teď přišly. Co bych jen dal za to, dát si doušek vody? Přivonět k mechu? Nadechnout se čerstvého vzduchu?
Oheň mi napřed téměř něžně olízne krk, než pořádně pocítím jeho žár. Oblečení na mně vzplane jako první, přidají se vlasy a nakonec zbytek těla. V agonii se řítím k zemi zachvácený plameny. Z hrdla mi unikají výkřiky, ale nad ničím už ani nepřemýšlím. Nepřemýšlím nad rodinou, nad přáteli a ani nad tím jestli tohle všechno vidí.

Bum.
Výstřel z děla.

Ticho.
Pak další. Bum.

A do třetice. Bum.

Joanne Darwin - 6. Kraj

Cítím poměrně neznámý cit. Strach. Vážně se bojím, když stojím na ledové pláni, oči rozšířené a proti mně stojí další tři splátci. Profíci, abych byla přesnější. Tara má roztrhlé kalhoty a všichni jsou začazení. Před chvílí příběhli z lesa, za nimi spousta dalších splátců teprve přibýhá. Jaký je k tomu důvod? Ohnivá stěna jež se zastavila přesně na hranici lesa. Podle všeho se zrodila na poušti a spálila ještě sady a les. Druhá část arény je nedotčená. Vyděšení splátci vydechují úlevou, když zjistí že utekli ohni a jsou v bezpečí. Není to tak úplně pravda a oni si to začínají pomalu uvědomovat. Celkem je nás tu devět. Já, Tara, Jasper, Benjamin. Sindri, Nessie, Evelin, Jonas a Kilian. Jsme tu ti, kteří měli tu smůlu že byli ve špatný čas na špatném místě. A rozhodně to ještě nekončí. Devět splátců. Všichni máme holé ruce, zbraně jsme buď nestihli sebrat nebo jsme je při útěku pustili nebo omylem vytrousili. Je mi jasné, že i přesto, že všichni jsme neozbrojení, nebude to trvat dlouho a spustí se bitva. Pravděpodobně ta největší v tomhle ročníku. A taky nejkrvavější. Žilami mi proudí adrenalin a z hrdla se mi vydere tiché zavrčení. Tara mi poměrně nenávistně hledí do očí, vztekle se jí rozvírá chřípí, pěsti má pevně zaťaté. Benjamin si vedle ní odfrkne, pohled má upřený na Kiliana. Sindri si nervózně hryže ret a je vidět, že by nejradši zmizel nepozorovaně pryč aby si zachránil krk. Nessie se celá chvěje a ostražitě všechny pozoruje. Myslím, že teď už všichni jen přemýšlení, zda se pustit do jednoho chumlu, utvořit krátkodobá spojenectví, či si vybrat nějakou určitou oběť. Nakonec, boj započne Kilian. Prudce vystartuje po Jasperovi a rukama se ho snaží chytit za krk. Tara a já se proti sobě vrhneme ve stejnou chvíli. Já se ji snažím kopnout do břicha, její pěst míří na můj nos. Koutkem oka vidím, že Sindri a Nessie se k sobě otáčí zády a utvářejí jakési spojenectví. Jonas s Evelin nakonec také spolupracují. Benjamin zaútočí na Sindriho s Nessie, stejně tak se do nich pouští i Evelin, ačkoliv Jonas chvíli váhá. Pak už se musím naplno soustředit na svůj boj. Pěst mě lehce lízne přes tvář, moje noha míjí Tařino tělo a švihá do prázdna. Neváhám a útočím znovu tentokrát levým hákem na její podkolení jamku. Celé mé tělo se automaticky schýbá a nedokážu se už uhnout Tařině ramenu, které mě odmrští na ledovou zem. Podle bolesti usuzuji, že mi její rána vykloubila čelist. Rychle vstávám než může udeřit znovu, ruce v obranné pozici před tělem. Vyčkávám až přijde blíž, bolesti si nevšímám, ačkoliv musím přiznat, že je poměrně nepříjemná. Tara vykřikne, což prozradí její další úder a tak mám větší šanci zareagovat. Vymrští proti mně pravou pěst a než ji stáhne zpátky, přetočím se na stranu a oběma rukama jí chytnu předloktí. Než se naděje, prudce s ní škubnu do strany a ačkoliv se mě snaží v pádu zachytit, prudce spadne. Nečekám než se zvedne a pokusím se ji kopnout. Zjevně ji však pád neochromil natolik, jak jsem čekala, takže se mrštně odkulí na stranu a zvedne se do kleku. Provedu výpad kolenem proti její bradě, ale ona jen s malou námahou uhne. Podrážděně si odfrknu a rozmáchnu se oběma pěstma proti její hlavě. Na poslední chvíli se uhne vzad a moje pěsti do sebe obrovskou ránou narazí. Dlaněmi mi projede příšerná bolest, slyším že mi v obou rukách křuplo několik kostí. Vyjeknu bolestí a musím si z jakéhosi šoku, kleknout. Moje soupeřka toho samozřejmě ihned využívá a ladným pohybem se mi dostává za záda, kde mi pevně přikládá předloktí ke krku. Automaticky se po ní oženu rukama, ale jakmile se mi dostanou do zorného pole, po zádech mi přejede mráz a mám co dělat abych neomdlela. Na pravé ruce mám podivně zkroucený prostředníček a ukazováček, na levé dokonce ještě navíc prsteníček. Dohromady pět prstů zlomených. Není divu, že celým mým tělem stále vibruje taková bolest. Splátkyně mi zamezuje přívod vzduchu a já už se pomalu začínám smiřovat s osudem. Když v tom mě ještě napadne poslední možnost. Celá v její náruči ochabnu a předstírám, že jsem mrtvá. Zadržím svůj přidušený dech a čekám. Ještě chvíli mě pevně drží a já mám pocit, že se za chvíli udusím, když její stisk na mém krku poleví. Hraně se skácím na zem a při pádu se pořádně nadechnu. Jen tak tak zadržím sten, když dopadnu na zlámané prsty. Musím jednat hned, než si uvědomí, že mou smrt nevyprovázel žádný výstřel. Když tedy vyčkám akorát tu dobu, kdy ještě nemusí pojmout podezření a zároveň upadnout do falešného pocitu bezpečí, podle kroků poznám, že stojí kousek za mnou. Zvednu se rychle na lokty, mezitím se vzduchem rozezní za dnešek již čtvrtý výbuch, a vší silou kopnu Taru do kolene. Pak se přetočím a než se vzpamatuje z šoku, že její mrtvá soupeřka, není tak docela mrtvá, kopnu ji znovu. Do břicha. Když dopadne na zem, další ránu mířím do obličeje. Nakonec ji zakleknu a s rozzuřeným výkřikem jí zlomím vaz. Všechno se to událo tak rychle a její život byl zakončen pouhým výstřelem z děla. Zanedlouho se ozve i další, mám pocit že šestý. Do očí mi padají rozdrbané vlasy a já se konečně převalím z mrtvého těla. Prsty mě naprosto příšerně bolí a tak jen chvíli ležím, zhluboka dýchám a přemítám nad tím, jak jsem o vlásek unikla smrti. Díky tomu, že jsem byla pěkně zákeřná. Nevím kdo okolo ještě bojuje, ale dokud si mě nikdo nevšímá, jsem v klidu. Sedmý výstřel.

26. Rafaela Alde (zabita Tedem Deaconem)
25. Alex Falcon (zabit Joanne Darwin)
24. Calvin Holland (zabit Tarou Murphy)
23. Yushuri Jeshitu (zabita Joanne Darwin
22. Dewin Southwood (její zabití připadlo Kilianovi Misukovi)
21. Angelina Valentine (zabita Tarou Murphy)
20. Alex Lee (zabit Benjaminem Deerengem)
19. Alden Rewe (zabit Tarou Murphy)
18. Clarrity Bells (zabita chladem)
17. Keri Apple (zabita Retrin Snow)
16. Retrin Snow (zabita Nessie Wällovou)
15. Daisy Watson (zabita Kilianem Misuokim)
14. Jaxxon Fry (zabit ohněm)
13. Ted Deacon (zabit ohněm)
12. Aragen Elven (zabita ohněm)
11. Nessie Wällová ( zabita Benjaminem Deerengem)
10. Tara Murphy (zabita Joanne Darwin)
9. Sindri Gichnwut (zabit Jonasem Starlightem)
8. Kilian Mitsuoku (zabit Jasperem Redwoodem)

Noo. Tak musím říct, že tohle byla pecka. Zabila jsem teď vážně hodně splátců, už brzy to skončí. Co na to říkáte? Vážně bych teď byla ráda za názory víc než kdy dřív, protože tahle kapitola mi dala docela zabrat.