Ráno mě vzbudil opět ten příšerný pazvuk. "Za deset minut na snídani, kdo tam nebude, nebude jíst." Ozvalo se z rozhlasu. Ihned jsem vstal a rozešel se podél světel k jídelně. Byl jsem tam první. Teda v karanténské jsem byl první. V té normální bylo dalších pár kluků, kteří byli drobní a slabí jako já. Bylo mi jich líto, když si vezmu, jaká prasata jsou na druhé straně karantény. Povzdechl jsem si a i s jídlem si sedl ke stolu. Po chvíli se ke mně přidal i Daki.

"Nazdar Airo, jak ses vyspal?" Usmál se mile. Taky jsem se usmál.

"Překvapivě dobře... Rozhodně líp, než posledních pár let doma... Mám ale pocit, že až nás vyrazí z karantény, už se mi tak dobře spát nebude..." Špitnu tiše a koukám do ovesné kaše. Daki se jen uchechtl. "No co? Já odtud nechci..."

"Věř mi Airo. Až budeme vedle, nikdo se tě nedotkne. Přísahám." Povzbudivě mě chytil za ramena a zahleděl se mi do očí. Jen jsem kývl a dal si další sousto kaše. Bylo to odporný, ale stále lepší, než co mi dával otec doma. Ještě šest dní... Řekl jsem si v duchu a dojedl.

"Už jsi byl někdy ve vězení?" Zeptal jsem se nejistě Dakiho.

"Jo, už několikrát. Ale zdrhl jsem." Ušklíbl se hrdě.

"A odtud plánuješ utéct také?" Zeptal jsem se a podíval se na něj. Možná by mi odtud mohl pomoct... Napadlo mě.

"No, jedině, kdybys šel se mnou. Jinak ne." Mrkl na mě. Zčervenal jsem.

"D-Dobře... J-Já t-t-tu už nechci b-být..." Vykoktal jsem nervózně.

"Dobře. Budeme potřebovat plán a především poznat jeden druhého. Musím znát, všechny tvé slabiny i silné stránky. Rozumíš?" Řekl vážně. Jen jsem kývl. "Výborně. A také to nebude hned, celkem to potrvá." Varoval mě.

"Tak to chápu... Ale i tak, dostat se odtud dřív než umřít, to je bonus." Usměju se optimisticky.

"Výborně, tenhle přístup se mi líbí!" Zvolal Daki nadšeně. Jen jsem se mírně červený usmál. "Myslím, že nyní bude vězeňský program, tudíž bychom se měli raději brzy připravit." Vstal a odnesl naše tácy. Já jen vstal a čekal, až půjde ven, abych jej mohl následovat jako věrný pejsek. Měl jsem z toho celého strašně špatný pocit, ale u Dakiho jsem se aspoň cítil v bezpečí.

Daki měl pravdu, nyní rozhlas, opět s tím "úžasným" zvukem, oznámil rozvrh. Nejdřív normálním vězňům, poté nám v karanténě. Většina měla práce na dvoře, ale pár jedinců, včetně Iky, měli individuální program s dozorci. Trošinku mě děsilo, co všechno možného mohlo být v individuálním rozvrhu. "Co myslíš Daki, co budou dělat v onom individuálním rozvrhu?" Zeptal jsem se Dakiho, když jsme okopávali pole.

"Myslím, že budou patřičně či nepatřičně potrestáni za své porušení pravidel v tomto areálu." Odpověděl a s námahou dál okopával. Bylo vidět, že to dělá poprvé v životě.

"To je dobře. Snad si to pro příště rozmyslí." Pronesl jsem s úsměvem a dál pracoval.

Po obědě, kupodivu fajn obědě, povídal jsem si s Dakim, byl nahlášen rozvrh na odpoledne. Opět práce a pár jedinců mělo idividuální. Poslouchal jsme jmenované osoby  "... a Wiezzar Airo. Tito vězni nepůjdou pracovat a počkají v ložnici." Uslyšel jsem své jméno a naprosto se zděsil. Krve by se ve mně člověk nedořezal.

"D-Daki..." Podívám se na něj s hrůzou v očích. Ika se totiž ještě nevrátila. Nikdo z nich. "Co mi udělají?..." Zeptal jsem se ho a do očí se mi nahrnuly slzy. Jen na mě hleděl.

"Tak to nemám nejmenší tušení..." Pronesl soucitně a já uslyšel pazvuk oznamující konec pauzy na oběd. S hrůzou prolitou celým tělem jsem se vydal do ložnice...

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zdravím! Jsem tu zase po dlouhé době s další částí a hrdě vám oznamuji, že jsem si již uspořádala časový rozvrh, tudíž budu vydávat pravidelně. Jak již jistě víte z mého popisu profilu, tato kniha spadá na úterý. Uvidíme, kdy přesně rozjedu zbylé knihy, ale tato už bude pravidelně vydávána. Doufám, že jste si kapitolku užili a přeji příjemné čekání na další. 😂😂😂
Vaše Shell🐚🏳️‍🌈