„Kde je Ava?" zamračila se Narcissa, když za sebou Draco dovřel dveře jejich jediného soukromého salonku.

„Myslel jsem, že je tady," odvětil zmateně.

„Asi bude u sebe. Drahoušku, mohl by ses po ní jít podívat, abychom se mohli nasnídat?"

„Jistě, mami," přikývl a otočil se na patě. O chviličku později už klepal na dveře Avina pokoje. Jenomže se nikdo neozýval, takže se na dveře nepěkně zaškaredil. Kde jinde by mohla být? Jedině, že by utekla, ale to snad...!

Prudce rozrazil dveře. Hned na to vydechl úlevou, když blondýnku uviděl na posteli. Zdálo se, že přežije další den bez Cruciatu.

„Matka tě volá k snídani," oznámil. K jeho překvapení se však dívka ani nehnula, nevydala dokonce ani jediný zvuk. „Avo, slyšíš? Čekáme na tebe se snídaní," ozval se znovu. Opět bez reakce, což už ho začalo znepokojovat. „Avo?" vyzkoušel ještě jednou a vykročil k posteli. Proč nereaguje?

Až ve chvíli, kdy Avě schoulené v klubíčku rozpačitě položil ruku na rameno, se plačtivě ozvalo: „Běž pryč."

Draco jen stěží spolkl peprnou nadávku, leknutím málem poskočil.

„Čekáme na tebe se snídaní," zopakoval.

„Nemám hlad."

„Fajn," trhnul rameny a už se chtěl otočil, když si všimnul, že blondýnka má na sobě stejné oblečení jako včerejšího večera na smrtijedské schůzi. Nepatrně se zamračil. Copak v něm strávila celou noc? „Jsi v pořádku?" zeptal se podezřívavě.

„Jistě. V naprostém," dostalo se mu bezbarvé odpovědi.

„Nedělej ze mě pitomce."

Teprve to přimělo Avu se pohnout. Otočila se a upřela na něj oči zarudlé od pláče: „Promiň. To jsem nechtěla."

„Uhm, jasně, ale... Hele, spala jsi vůbec?"

Ava nesouhlasně zakroutila hlavou.

„Vypadáš na to," konstatoval mladý Zmijozel.

Blondýnka po něm loupla nepěkným pohledem, tomu však nevěnoval pozornost. Měl dost práce sám se sebou. Neměl by ji třeba nějak... utěšit? Přece jenom spolu stráví mnohem více času, než původně plánovali.

‚Krucinál, nemají k těm sourozencům příručku?' zabrblal v duchu, když si sedal na postel. Po hlubokém nádechu se pokusil nasadit klidný tón: „Koukej, fakt mě to mrzí. Ne, že bych se tě chtěl zbavit, to ne, tak nějak jsem si na tebe... zvykl, ale je mi líto, že nemůžeš za rodinou," vybreptal. Frustrovaně zachrčel a promnul si obličej: „Hele, já nevím, co mám teď dělat. Moc dobře víš, že tyhle sourozenecké záležitosti mi nejdou. Ale fakt mě to mrzí."

„No... není to úplně ideální, ale zas nejsi úplně marný. Na to, že máš sourozence sotva rok, vlastně docela dobrý," konečně se nepatrně pousmála a vyhrabala se do sedu. „A díky. Dost mě to... zaskočilo. Dej mi minutu, jo?"

Draco mlčky pozoroval, jak se snaží zkrotit rozcuchané vlasy. Byl moc zaujatý jakýmsi podivným štěstím, které vyvolala Avina poznámka, než aby se snažil o nějakou konverzaci. Když se odběhla rychle upravit, aby mohli vyrazit na snídani, dovolil si nepatrné samolibé pousmání. Je přece Malfoy, bylo nad slunce jasnější, že to sourozencování zvládne. Jak o sobě jenom mohl pochybovat?

„No, lepší to takhle rychle nebude," zamumlala Ava, když se znovu zjevila v pokoji. Jediné, co prozrazovalo, že něco není v pořádku, byly oči, stále zarudlé od pláče.

Draco to však velkoryse nekomentoval, místo toho pokynul ke dveřím: „Půjdeme?"

O chviličku později už se společně objevili v salonku. Narcissa, která zrovna za něco peskovala svého manžela, umlkla v půlce věty a ustaraně se zadívala na dívku: „Jsi v pořádku, Avo?"

„Ano," špitla a usadila se na židli, kterou jí Draco galantně nabídl. „Omlouvám se, nějak jsem ztratila pojem o čase."

„To je v pořádku," vstřícně se pousmála lady Malfoyová. „Jak se cítíš? Nemám zavolat Severuse?"

„Ne, to je v pořádku. Ale děkuji."

Draco po vzoru svého otce, který zjevně považoval rozhovor za ukončený, uchopil příbor. Avšak místo toho, aby se konečně pustil do své snídaně, se zarazil. Jeho matka totiž jemně sevřela Avinu ruku a zašeptala: „Zkusíme to nějak vymyslet, dobře?"

...

Toho večera Draco zíral do tmavých nebes své postele déle než obvykle, a nemohl za to ten opilecký rádoby zpěv, který se rozléhal panstvím. Myšlenky se mu točily kolem Avy, rekapituloval vše, co se událo od chvíle, kdy se před rokem poprvé viděli, protože byl... zmatený.

Ano, dávno si přiznal, že ji nedokáže nenávidět. Byla to už také nějaké chvíle, co dospěl k závěru, že vlastně není tak špatná. Zvykl si na její přítomnost, vždyť to si uvědomil už když ho poprvé objala, tehdy v nemocničním křídle. Jenomže teď...

Nelhal, když jí toho rána řekl, že ho mrzí, že nemůže za rodinou. Jenomže ta sobecká část jeho já byla ráda. Nechtěl být zase na všechno sám. Příliš si zvykl, že se má na koho spolehnout, že mu někdo kryje záda. Cítil se klidnější, jistější. Jasně, měl Zabiniho, Notta, Parkinsonovou a ostatní, kteří stáli při něm, ale, ač by tomu nikdy nevěřil, nebylo to úplně totéž.

Zdráhal se to sám před sebou naplno přiznat, ale nakonec mu nezbylo nic jiného. Byl rád, že má Avu po boku. A jestli říkala, že mu to sourozencování docela jde... asi by mohl být ještě lepší, že?

...

„To nemyslíte vážně, že ne?" roztřeseně zakuňkala Daphne krčící se v křesle.

„Přijde ti?" odvětila tiše Ava. Již tradičně seděla na parapetu okna Dracova pokoje, a v tu chvíli sloužila Blaiseovi jako antistresový polštářek. Zabini si ji křečovitě tiskl k hrudi a vypadal, že jenom díky tomu se ještě neschoulil do klubíčka pod postelí.

Nebyl ani zdaleka jediný, kdo k tomu na první pohled neměl daleko. Toho odpoledne se na Malfoy Manor sešli všichni budoucí sedmáci kromě Tracey Davisové. U té si Ava s Dracem nejdříve nebyli jistí, zda ji zvát také, ale nakonec jí sovu přece jenom poslali. Polokrevných Smrtijedů bylo... Jenomže se neukázala, což sourozencům dělalo těžkou hlavu.

I když se do plnění uloženého úkolu Avě s Dracem ani v nejmenším nechtělo, báli se to odkládat. A navíc, ostatní byli očekáváni už za dva dny, kdy měli být spolu s dalšími nováčky označeni. V tu chvíli jim však dělala mnohem větší starost nadcházející schůze, na které měli s největší pravděpodobností oznámit své pokroky. Měli hrůzu z toho, co Pán zla udělá, až zjistí, že se jim nepovedlo kontaktovat všechny spolužáky. Nepatrnou naději jim dávalo, že se Temný pán spolu s ostatními Smrtijedy soustředil hlavně na blížící se narozeniny Harryho Pottera, a tudíž by jim nemusela být věnována až taková pozornost.

Jejich vroucná přání byla toho večera vyslyšena. Pán zla sice nebyl zrovna v nejlepším rozpoložení, oni jeho pozornosti naštěstí unikli. V centru dění se nacházeli bolestí řvoucí Carrowovi, kterým uprchl nějaký blonďatým sourozencům neznámý člen Fénixova řádu.

Přestože po tom, co byli svědky tolika brutálních Cruciatů z hůlek Pána zla a Bellatrix, chtěli co nejrychleji zmizet z dosahu, přece jenom se odhodlali dostihnout svého kolejního ředitele, který s vlajícím hábitem rázoval k východu z panství.

„Severusi?" ozval se Draco a v hloubi duše doufal, že jeho kmotr nebude komentovat, jak se mu třese hlas.

Lektvarista se zastavil, prudce se otočil a pouze pozvedl jedno obočí, což si blonďák přebral jako výzvu, aby pokračoval.

„K tomu úkolu, co máme..." ošil se. „Nepovedlo se nám sehnat Davisovou a nevíme, jestli..."

„O slečnu Davisovou si nedělejte starosti," pronesl bezbarvě profesor. „Minulý týden se o ni i její rodinu postarali Dolohov s Nottem."

...

‚Musíš vydržet, musíš vydržet,' opakoval si Draco jako mantru, zatímco Pansy vřískala bolestí. Oči upíral na zdobený svícen, který byl připevněný na zdi za Pánem zla, jenž právě se zvrhlým potěšením vytvářel na prefektčině předloktí své znamení.

Spolu s Avou postával v davu Smrtijedů, kteří přihlíželi označování nováčků. Na celé sešlosti bylo ohavných věcí hned několik: Očividné potěšení, s jakým Bellatrix pozorovala trpící nováčky, fakt, že se všichni jejich spolužáci stanou otroky stejně jako oni, nesnesitelný, nekončící řev, protože na své přijetí nečekali pouze pobledlí mladí Zmijozelové. Avšak tím úplně nejhorším bylo, že s Avou museli předstírat, jaká nezměrná čest je mít možnost přihlížet. Že jsou vděční, že zrovna jim se dostalo takové výsady, když dříve vysoce postavený Lucius dřepěl někde v západním křídle a pravděpodobně do sebe klopil jednu whiskey za druhou.

Stáli v přední části davu, který se mačkal v hlavním salonku a na první pohled neměl nějaké zjevné uspořádání. Draco vroucně doufal, že nemají stát na nějakém jiném místě, ale mermomocí se na to snažil nemyslet. Už tak mu dělalo problémy udržet se na nohou a zvedal se mu žaludek, nepotřeboval další záminku k tomu, aby měl chuť utéct a někde se schovat.

Najednou se salonem znovu rozléhalo to šílené, tíživé ticho. Nehybná Pansy ležela na zemi a Snape opět vykročil, stejně neslyšně jako při každém jiném zhrouceném nováčkovi. Zdálo se, že on s Avou měli nějakou pochybnou výsadu strávit den ve slastném bezvědomí, něco takového však ostatním nebylo dovoleno. Ani Merlin nevěděl, co za to mohlo. Nějaký další rozmar Pána zla? Málo času? Špatná nálada? Draco nad tím raději nehloubal, jenom tiše děkoval Salazarovi, že jej tehdy nikdo nenutil vstát. Zato Pansy se mátožně přidala k Daphne a Millicent, které se, bledé málem na smrt, třásly v rohu salonu.

Málem vyletěl z kůže, když ucítil, jak ho někdo vzal za ruku. Nepatrně se uklidnil, když si uvědomil, že po jeho pravici stojí Ava. Netušil, zda chtěla poskytnout podporu jemu nebo zda ji potřebovala sama, ale její ruku opatrně sevřel. Najednou měl hrůzu z toho, že by ji snad napadlo ho pustit.

‚Musíš vydržet, musíš vydržet,' začal si znovu zoufale přeříkávat, když salon naplnil Nottův řev.