„Pansy s náma zase nejde?" zamračil se Blaise, když se Ava, Millicent a Daphne vynořily z chodby vedoucí k dívčím ložnicím.

„Ne-e," zakroutila Daphne hlavou. „Odešla už před půl hodinou. A pořád s námi nemluví!"

„Nemluví ani se mnou," zabručel Zabini. „Já se z ní jednou zblázním... a z tebe taky, Malfoyi!"

„Já nemůžu za to, že jí přeskočilo," ohradil se Draco. „Dost důrazně jsem Pansy vysvětloval, že spolu nechodíme a chodit nebudeme. Několikrát! To, že jsem teď s Howellovou, není její věc, nijak se jí to netýká. Nepodvedl jsem ji, tak nevím, co jí hrabe!"

„To neví nikdo," zamumlala polohlasně Millicent.

Ava pouze souhlasně přitakala. Od Blaiseovy oslavy uplynul týden a s Parkinsonovou jednoduše nebylo k vydržení. Jakmile zjistila, že si Draco začal s Howellovou, předvedla tak hysterické divadlo, že se Blaise už pomalu zvedal, aby přivedl lékouzelnici. Pansyiným vzteklým odchodem do ložnic to však neskončilo, na její místo nastoupila Astorie Greengrassová a začala vřískat na svou někdejší kamarádku. Ač byla oproti Pansy mnohem umírněnější, stále předvedla úctyhodný výstup. Howellová jí totiž tvrdila, že Draca nenávidí stejně jako ona, a Greengrassová se pochopitelně cítila ukřivděná. Trojlístek výstupů zakončila sama Howellová, která obvinila celý Zmijozel, že jí nikdo nepřeje štěstí, a poté Draca odvlekla kamsi mimo kolej.

„Kašleme na Pansy a pojďme na snídani," nadhodil Theo. „Je to její boj, ať si dělá, co uzná za vhodné."

„Souhlasím," ozvala se Ava. „Parkinsonová není nesvéprávná. Asi. Jdeme jíst!" vykročila, aby se nenápadně prodrala do čela skupinky co nejblíž Theovi. Málem se roztekla štěstím, když se na ni pousmál a zařadil se po jejím boku.

Nepatrný úsměv a dobrá nálada nezmizely ani při snídani. Chmurná, stísněná atmosféra jako by se jí vůbec netýkala, dokonce i tu kašovitou ohavnost do sebe dostala s menším odporem než obvykle. Navíc k nebelvírskému stolu neletěl ani jeden Cruciatus, takže optimisticky předpokládala, že její dobrou náladu alespoň pro ten den nemůže nic zkazit.

Že se mýlila, zjistila hned, jakmile vešli do učebny přeměňování. Pansy totiž seděla na jejím místě a mračila se na celý svět. Ava už se nadechovala, že ji ze svého místa vyrazí, když Zabini polohlasně zavelel: „Pro lásku velkého Merlina, mlčte, vy dva! Já to s ní vyřeším."

Draco pouze cosi uraženě zamumlal a zamířil ke svému stolu. Zato Ava se na svého spolužáka zaškaredila: „Sedí mi na místě!"

„Tak si pro jednou sedni za Malfoyem," zaúpěl Blaise. „Nebo k Bulstrodeový, ta taky sedí sama. Anebo třeba za Nottem, ten si s tebou sedne rád, že?"

„Co?" vykulil Theo oči. „No, jo! Jasně. Klidně můžeš za mnou."

Ava už se chystala nadšeně přitakat, když si uvědomila drobný zádrhel: „Ale to bych zase musela odsunout Daph."

„Salazare!" zavyl Blaise. „Prostě si nějak sedněte, u Merlinovy chlupatý prdele!"

„Já si sednu za Millicent," oznámila z ničeho nic Daphne. „A Ava si sedne k Theovi, protože než jste se domluvili, Draco už stihl zabrat celou lavici."

„Skvělé, vyřešeno. Tak jdeme, než se tu objeví McGonagallová!" zabrblal Blaise a popostrčil Avu k lavicím. Ta se usadila v okamžiku, kdy se otevřely dveře a objevila se v nich přísná profesorka. S Theem po své levici si vyměnila úlevný pohled. Smrtijedi nebo ne, Minerva McGonagallová nedělala výjimky, a kdyby nebyli na svých místech, byl by z toho určitě nějaký ten školní trest.

Soustředit se na přeměňování se jí však nedařilo. Ne, když za jejími zády probíhala tichá a velmi zajímavá výměna názorů mezi Pansy a Blaisem. Prefektka je všechny hromadně obviňovala z toho, že jsou proti ní, a Blaise se jí to snažil vymluvit. Trpělivě vyvracel všechny Pansyiny vykonstruované teorie, dokud nezasáhla profesorka McGonagallová. Ani potom se od jejich rozhovoru však nemohla odpoutat. Pansyiny myšlenkové pochody byly, mírně řečeno, přitažené za vlasy. Kde k nim ta holka jenom přišla? Nakonec nad tím však pokrčila rameny. Parkinsonová zjevně chtěla Dracovi přebrat jeho pozici hysterické herečky. To, že se ji Draco svým rádoby vztahem s Howellovou snaží jenom ponížit, aby ji už nikdo nechtěl a on se nad ní mohl smilovat a udělat z ní svou hračku, totiž jednoduše nemohla myslet vážně.

...

K smrti unavená Ava se došourala až do chlapecké ložnice. Právě skončilo její soukromé peklo se Snapeem, který byl už pár dní v horším rozpoložení než obvykle. To, že ona sama byla už od rána naštvaná na celý svět a práskala, s čím mohla, tomu také nepomohlo. Neprozíravě totiž třískla i s dveřmi místnosti, v níž na ni Snape čekal, a ještě mu bez rozmyslu odsekla. Až příliš pozdě si uvědomila, že právě spáchala sebevraždu. Snapeovi totiž, ne úplně nečekaně, povolily nervy, a tudíž se dočkala tréninku ještě brutálnějšího než obvykle. Tentokrát jí totiž dělal protivníka sám lektvarista, takže dostala takovou nakládačku, že se sotva doploužila na kolej.

„Jsi na řadě," oznámila mdle svému bratrovi.

„Vypadáš, že umřeš, Malfoyová," nechal se slyšet Blaise. Nikdo další už v ložnici nebyl, avšak byla natolik unavená, že jí byla Theova nepřítomnost úplně lhostejná.

„Jo. A jestli budeš mít ještě jednu poznámku, umřu v tvojí posteli. A pak tě budu chodit strašit. Až do konce tvého mrzkého života ti budu kvílet u ucha."

Blaise se uculil, odsunul se na kraj své postele a rozmáchlým gestem naznačil, že celý zbytek je jen její. Ava do jeho postele zapadla po hlavě, čímž čokoládového Zmijozela skvěle pobavila. Dracovy vyvrácené oči neviděla, pouze slyšela klapnutí dveří, když opustil pokoj.

„To to dneska bylo až tak drastické?" nadhodil Zabini.

„Jo. Mám chuť umřít. A dnešek je stejně celý úplně špatně, bylo by to to nejlepší, co by mě potkalo. Taky se Snape mohl obtěžovat dokončit, co začal."

„Ale no tak, od dramatu tu máme tvýho bratra. Co se stalo? Jen povídej, svěř se mi. Pomůže ti to, já jsem totiž skvělá vrba."

„Mlátivá?"

„To až po desáté večerní," uculil se. „Tak dělej."

„Ale vždyť ano..."

S bolestivým zaúpěním se přetočila na záda, aby nehuhlala do polštáře. Celé tělo ji bolelo, takže i tenhle pohyb se zdál málem jako nadlidský výkon. Slastně zavřela oči, když ji Blaise z ničeho nic začal jemně vískat ve vlasech. Už se nadechovala, aby spustila svou litanii, když se znovu ozval: „Co máš s rukou? To ti udělal Snape?"

„Tohle?" pozvedla levou ruku, na níž měla čerstvé šrámy. „Ne, to není od Snapea. Počkali si na mě nějací malí spratci. Vždyť říkám, že dnešek je celý špatně."

„Jako kdy si na tebe počkali? Kde?"

„Teď, když jsem se vracela na kolej. Schovávali se v jedné z chodeb. Jsem tak unavená, že jsem si jich vůbec nevšimla, do háje..."

„Zasloužili by pár Cruciatů," zavrčel nenávistně Blaise. „A tu ruku mi ukaž."

„To není potřeba, bylo to jenom nepovedené Diffindo."

„O důvod víc, tohle totiž zvládnu i sám. No tak, Malfoyová, dej mi svou přenádhernou tlapku!"

Avě zacukaly koutky. Jak to jenom ten Zabini dělal? Právě díky jeho prapodivné schopnosti vyčarovat jí na tváři úsměv snad za jakýchkoli okolností mu ruku podala.

„Episkey," zavelel po chvilce zkoumání. „Není to náhodou takhle lepší?"

„Je. Díky, Blaisei."

„K službám, madam," šibalsky mrknul. „A teď povídej, co dalšího tak hrozného se dneska stalo?"

„Mimo Snapea, pitomé kletby, přítomnosti Carrowových, té ohavné břečky, co máme každý den k jídlu, a toho, že jsem se kvůli Weasleyové odpoledne zase málem skutálela ze schodů?"

„Jo, přesně tak. Čichám, že by tam mohlo být ještě něco."

„Jestli ty nebudeš hlídací pes," ušklíbla se. „Přišel mi dopis od Marion. Vypadá to, že jsem se rozhodla správně, když jsem Roberta poslala k šípku."

„Tak to mě zajímá! Povídej, přeháněj!"

„Marion mi napsala, že se o něm nechtěla zmiňovat v předchozích dopisech, protože mě podváděl. A to, prosím pěkně, ne až po tom, co jsem opustila Francii. Prý už v květnu měl něco se sestřenicí Marioniny kamarádky, proto se to dozvěděla. A co jsem pryč, všude vykládal, jaký je chudáček, že jsem ho pustila k vodě, a už v polovině září prý chodil s... Tu neznáš, prostě s jednou holkou z Krásnohůlek. A Theo měl pravdu, když říkal, že to vypadá, jako kdyby se se mnou Robert chtěl dát dohromady jenom kvůli mému postavení mezi Smrtijedy. Ve Francii se o Pánovi zla začíná mluvit čím dál víc, a on chtěl machrovat. Parchant jeden!"

„Karma mu to vrátí, neboj se," prohrábl jí Blaise vlasy. „Anebo mu to vrátím já, když to karmě bude moc trvat. Mám totiž návrh, který by se ti mohl líbit."

„Jo?" otevřela jedno oko a zamžourala na něj.

„Jo," šibalsky mrknul. „Až budeme mít příležitost, uděláme si spolu výlet do Francie. Tam najdeme toho pitomce..."

„A?"

Blaise roztáhl rty ve zlomyslném úsměvu: „A sešleme Reducio na jisté intimní partie, u kterých jsou muži raději za větší velikosti."

Ava nechápavě zamrkala: „Co že to?"

„Vzhledem k tomu, že každý rok napadne nejmíň jednoho idiota seslat si na péro Engorgio, víme, že kouzla měnící velikost na tyhle partie sice fungují, ale s několika fakt nepříjemnými vedlejšími účinky. A navíc to nejde vrátit zpátky jenom tak, je potřeba lékouzelník a celá procedura je dost nepříjemná už jenom kvůli tomu, kterých partií se týká. Což znamená, že milý drahý Robert buď bude muset žít s mikropenisem, anebo před někým kápnout božskou. A někdy úniku informací nejde úplně zabránit, navíc pomluvy všechno zveličují... V tomto případě teda spíš naopak, že jo."

„Ty jsi strašný parchant, Blaisei," zakroutila Ava hlavou. Rty jí však cukaly v úsměvu. Znělo to jako nejzmijozelštější pomsta v dějinách Zmijozelu.

„Ale tvůj oblíbený parchant. A jak říkám – vždy k službám," naznačil se zářivým úsměvem poklonu. „Takže, jsme domluvení?"

Ava sezeširoka škodolibě zazubila: „Jsme."