„Taky si připadáš, jako kdybys měl na čele namalovaný terč?" zamumlala tiše Ava. „Člověk jenom čeká, odkud to přiletí tentokrát."

Draco kráčející po jejím boku nepatrně přikývl: „Idioti. Všichni jsou to idioti, i s tou jejich idiotskou Brumbálovou armádou. Vůbec nechápu, jak přišli..."

Primus se na moment odmlčel, protože zpoza rohu se vynořil Creevey. Dobitý Nebelvír v potrhaném hábitu vypadal, že nemá daleko ke zhroucení, ale nevydal jedinou hlásku, ani jediné zaskuhrání, přestože bylo nad slunce jasnější, že svůj školní trest strávil pod Cruciatem.

Nové nařízení se blonďatým sourozencům nijak zvlášť nelíbilo. Carrowovi si prosadili, že když tedy odmítají zkoušet nepromíjené na prvňácích, budou je zkoušet na těch, kteří si vysloužili školní trest. A vzhledem k tomu, že tresty se nyní rozdávaly i za prostou existenci, o oběti opravdu nebyla nouze. Jenomže se mohlo velmi lehce stát, že se mezi těmi, kteří musí snést nepromíjenou, ocitnou i oni dva. Nenávist čišící ze sourozenců Carrowových byla čirá jako Veritasérum.

Ava s Dracem věnovali zbídačenému Creeveymu jen jediný opovržlivý pohled. Za jiných okolností by ho za ten nenávistný škleb a polohlasnou poznámku na jejich účet prokleli na místě, ale v tu chvíli je tlačil čas. Snape si je zavolal do ředitelny, a oni nechtěli meškat.

Sotva se Draco ujistil, že jsou v chodbě opět sami, vrátil se k tématu: „Vůbec nechápu, jak přišli na to, že by tady snad něco zmohli. Odboj? To jako vážně? Když se tu potuluje tolik Smrtijedů, a další tady můžou být do pár minut? A ty jejich pokusy! Merline, člověk by čekal, že aspoň jeden z Nebelvírů bude mít dost rozumu na to, aby jim došlo, jak moc dementní nápad to je. Jsou vážně pitomější, než jsem si myslel. Mimochodem, co je vlastně s Finniganem? Mám se o to postarat?"

„V pořádku. O Finnigana už se postaral Theo."

„Vážně?" pozvedl Draco jedno obočí. „Nečekal bych, že zrovna Nott si bude chtít... No, vždyť víš. Ušpinit ruce."

Ava pouze neurčitě trhla rameny.

„A ty jsi v pořádku, jo?" pokračoval obezřetně primus.

„Ano, vždyť víš, že mě Blaise dovlekl na ošetřovnu."

„To jo, ale u takových kleteb člověk nikdy neví..." zamumlal rozpačitě Draco. „V každém případě, nemáš tušení, co že to vlastně Nott plánuje?"

„Ani nejmenší. Jsem si sice poměrně jistá, že Finnigan dneska nedodýchá, ale taky bych vsadila hůlku, že si to bude přát. Takhle naštvaného jsem Thea ještě neviděla."

„Já právě taky ne. A docela mě to děsí," zamumlal spíš pro sebe než pro Avu. Notta však pro tu chvíli odsunul stranou, jelikož se dostali až k chrliči, jež ukrýval vchod do ředitelny. Draco vytáhl hůlku a klepl na kamennou sochu: „Famare Draco Malfoy."

Zatímco čekali, až ředitel vezme jejich přítomnost na vědomí, klouzal pohledem po starodávném chrliči. Jedna věc mu totiž už nějakou dobu vrtala hlavou. Bradavice vždycky žily vlastním životem, jako kdyby hrad uměl přemýšlet sám za sebe. Za ředitele nepřijal nikoho, kdo toho postu nebyl hoden, a takového člověka do ředitelny jednoduše nevpustil. Vždyť Umbridgeová se tam marně snažila dostat tak dlouho, až si nakonec udělala ředitelnu z toho růžového pekla, kterému říkala kabinet. Ale Severus? Pokud mu bylo známo, lektvarista žádný takový problém neměl. V tu chvíli však nebyla vhodná chvíle hloubat nad rozmary bradavického hradu, jelikož chrlič konečně ustoupil na stranu, takže Draco vyrazil do schodů.

„Dobrý večer," pozdravili svorně oba sourozenci. Mermomocí se snažili netěkat pohledem k obrovské hromadě poštovních obálek, která zabírala snad polovinu ředitelny.

„Sednout," zavrčel ředitel místo pozdravu. „Jak pokračuje vaše studium lektvarů?"

„Draco má vaši knihu už přečtenou, já ji dokončím do Vánoc."

„Teorie k nitrobraně?"

„Oba máme dočteno."

„Hmm," konstatoval Snape. Blonďatí sourozenci mohli pouze hádat, zda je jejich postup dostatečný. V tu chvíli se jim však tyhle úvahy vykouřily z hlavy, jelikož ředitel stroze oznámil: „Mám ještě nějakou práci. Než se vrátím, tohle," trhl hlavou k hromadě dopisů, „tady nebude."

„Co?" vykulil Draco oči. „Máme ti dělat...?!"

„Zmlkni," sykla Ava a nakopla ho do nohy. „Dáte nám k tomu nějaké přesnější pokyny, pane profesore?"

„Cokoli, co bude vypadat důležitě, nechte. Zbytku se zbavte. Jedná se převážně o velmi rozhořčené a výhrůžné dopisy od rodičů těch fracků, které tady musím trpět, a to opravdu nemám zapotřebí."

S tím se Snape zvedl a prostým mávnutím hůlky přivolal svůj cestovní plášť. Draco už měl na jazyku otázku, kam míří, ale něco ho zastavilo. Mimo Severusovy očividně špatné nálady taky Avin podpatek, kterým mu přišlápla nohu, sotva si všimla, že se nadechl. Lektvarista si naštěstí ničeho nevšiml.

Sotva Severus zmizel v letaxových plamenech, vrhl po své sestře nepěkný pohled: „Musíš mi pořád šlapat po nohách?"

„Až budeš nejdřív přemýšlet, a teprve potom mluvit, přestanu. Snape byl už tak dost naštvaný, nikdo z nás nepotřebuje, abys ho vytočil ještě nějakou poznámkou. Taky bys to pro jednou mohl schytat ty, a ne nějaký Nebelvír."

Draco pouze něco neurčitého zabrblal. Nebylo by to poprvé, co by mu kvůli jeho neprozíravé poznámce sklepní netopýr vynadal, ale to Ava nepotřebovala vědět. A byla pravda, že by jednou mohl dopadnout i hůř.

„Měli bychom se pustit do těch dopisů, ať to máme z krku," nadhodila smířlivě.

Primus se s přikývnutím zvednul a vyrazil k hromadě: „Doufám, že tu nad tím nestrávíme mládí."

„To by bylo nanejvýš nemilé. Jsem si jist, že Severus by si nic takového nepřál."

Zatímco Ava zděšeně sáhla po hůlce, Draco samou hrůzou strnul. Trvalo mu dobrých pár vteřin, než si uvědomil, že Brumbál se nevrátil ze záhrobí, aby je strašil, ale promlouvá na ně z obrazu.

„Na vaše moudra není nikdo zvědavý," zavrčel, aby skryl, že ho někdejší ředitel vyděsil málem k smrti, a sáhl po první obálce.

„Opravdu? Inu, řekl bych, že máš pravdu," zasmál se z obrazu vousatý kouzelník. „Řekl bych, že zejména před hostinami nikoho nezajímalo, co povídám. Také podle toho vypadalo dodržování školního řádu."

Draco nasupeně zachrčel. Musel dělat sekretářku tomu pitomému nabručenému netopýrovi, a ještě u toho poslouchat senilního dědka.

„Tohle jsme si nezasloužili," zamumlal směrem k Avě.

„A bude hůř," ušklíbla se. Draco se nechápavě zamračil, jeho sestra však v tu chvíli roztrhla červenou obálku. Dalších deset minut strávili s rukama na uších, aby z toho řevu neohluchli.

„A jak se vám daří?" pokračoval dobrosrdečně Brumbál, sotva Hulák utichl. „Slyšel jsem, že jste za obsazení Bradavic a mou smrt získali místa u stolu. To je rozhodně velký úspěch, zejména na někoho takhle mladého."

„Řekla bych, že..."

„Neodpovídej mu!" zasyčel Draco. Ava po něm střelila nepěkným pohledem, ale pusu přece jenom zaklapla. Primus si nepatrně oddechl, alespoň pro jednou se nehádala. A také se konečně na chvilinku otočily role, jak si uvědomil. Musel odvrátit hlavu, aby skryl nepatrný, samolibý úsměv. Ten mu však záhy zmizel z tváře.

„Musím říct, že vás obdivuji. Opravit rozplývavou skříň... To by se podařilo málokomu."

Pouze něco neurčitého zachrčel a popadl další obálku. Na té byla ministerská pečeť, takže ji jako první odložil na hromádku, kterou plánoval přesunout Severusovi na stůl. I když ho ukrutně zajímalo, co je v onom dopise, neodvažoval se otevírat cokoli, co nebyl Hulák. Toho totiž našel záhy, a tentokrát si užili proud takových nadávek a nechutných přirovnání, které na hlavu jeho kmotra a všech Smrtijedů svolávala nějaká žena, že se museli červenat.

Brumbála to však zjevně ani v nejmenším nerozhodilo: „A jak se má tvá matka, Draco? Je v bezpečí?"

V tu chvíli blonďák strnul. Ten pitomý stařec ťal do živého a zjevně to moc dobře věděl, jelikož na něj z obrazu upíral jakýsi prapodivný pohled. Na první dobrou Brumbál vypadal jako milý stařík, který pouze nezávazně konverzuje a upřímně se zajímá o dění kolem, zatímco si vychutnává jakési bonbony. Ale ty oči... Nemohl si pomoct, vzbuzovaly v něm nutkavou potřebu sevřít hůlku a obezřetně vycouvat pryč. Tak chladné, prohnané... Opravdu tak vypadaly, i když byl Brumbál živý? Nebo to byla jen nějaká chyba při malbě obrazu?

„Do toho vám nic není," odvětil. Jeho tón byl podstatně mírnější a obezřetnější, než plánoval, a tím pádem upoutal Avinu pozornost. Nic neřekla, pouze zabloudila očima nejdříve k němu, pak k Brumbálovi, a nakonec nenápadně vytáhla svou hůlku a položila ji vedle sebe. Draca to uklidnilo natolik, že se mu vrátila ztracená sebedůvěra i povýšenost: „Matka se má skvěle, děkuji za optání."

Brumbál pobaveně zakroutil hlavou: „Vždy jsi byl špatný lhář, můj milý Draco. Severus se mi zmínil o situaci, ve které se nachází tvá rodina. Pamatuješ, co jsem ti nabízel, tehdy na Astronomické věži? Můžeme tě ukrýt, i s celou tvou rodinou. Voldemort vás už nikdy nebude ohrožovat. Severus..."

„...by mu okamžitě vyžvanil, kde jsme," dokončil jedovatě starcovu větu. „Nevím, co všechno vám Severus napovídal, ale jeho loajalita, pravá loajalita, patří Pánovi zla. Celé ty roky vás na jeho rozkaz špehoval, každý váš krok."

„Myslím, že se mýlíš, chlapče. Severus je šedá figurka téhle šachové partie, ale věřím, že vždy udělá to, co je správné."

„No, tahle víra vás dovedla do hrobu, že?" zašklebil se.

„Ano," přikývl klidně Brumbál. „Také jsem o to Severuse požádal. A stejně tak ho mohu požádat, aby vám zařídil bezpečný úkryt, v němž byste přečkali tuhle válku."

„A co by bylo pak?" vystřelila najednou Ava. „To se máme schovávat jenom proto, abychom čekali, jestli nás jako zběhy zabije Pán zla, nebo jestli nás kvůli Znamení zla předhodí mozkomorům? Nechci, děkuju pěkně. Radši si svoje poslední chvilky užiju v relativní svobodě."

„Nenechala jsi mě to doříct, dítě. Copak jste zapomněli, že Severus byl po První kouzelnické válce zbaven obvinění? Když budete spolupracovat, nebude až tak těžké zařídit, abyste po válce vězení unikli. Fénixův řád se o to postará."

„Kecy," zaprskal Draco. „Nic takového možné není. Ne s tím, co jsme udělali."

„A navíc to ani nebude nutné," pokračovala chladně Ava. „Náš pán totiž tuhle válku vyhraje. Ten váš směšný spolek vypelichaného ptáka není nic než drobná nepříjemnost. Dříve či později se někdo postará, aby Pánovi zla nic nestálo v cestě."