Následujících čtrnáct dní jsem trávila převážně s Pepper a Tonym. Pepper mě brala do města, nakupovat a na luxusní obědy. Musely jsme sice dávat pozor, aby nás nikdo nepoznal, ale nic nám nezabránilo v ustavičném klábosení. Měla jsem obavu, aby se hovor nestočil k mé minulosti, ale nikdy se neptala na věci, o kterých jsem se bavit nechtěla. Měla na to prostě šestý smysl.

S Tonym jsme v dílně vyráběli nepotřebné hračky a oba nás fascinovalo, že si o tom máme s kým promluvit. Zrovna jsme dokončovali náš projekt MMA (Můj Malý Asasín), který zahrnoval výrobu smrtících robotů a jejich souboj na život a na smrt.

Já si vystavěla rasu kočky, která má převážně svalnaté tělo. Takovou pumičku, ale velikosti kočky. Zato Tony na to šel jinak, vyrobil sokola, který měl na nohou nebezpečně vypadající drápy. Oba vypadali jako živí, až na to, že byli kovově stříbrní.

Já zapojila své dovednosti v nanotechnice a zaměřila se na detaily, zatímco Tony stavěl sice nahrubo, ale s výsledkem brutální síly.

„Tak co myslíš, hotovo?" zeptal se po několika dnech a nakukoval mi přes rameno. Rozhodně jsem se překonala, přestože jsem měla k dispozici nekonečnou moudrost JARVISE i jeho majitele.

„Jo, jdeme ven," potvrdila jsem odhodlaně a vyrazila po schodech z dílny následována mojí kočkou. Najednou mi nad hlavou proletěl sokol a Tony mě zleva předběhl s tlumeným posměškem.

„Stařík si dovoluje," broukla jsem si pod nos a jediným signálem z mozku aktivovala šupiny, které mě podporovaly v běhu. Vystřelila jsem jako poplašený hřebec a Tonyho jsem během vteřiny předběhla. Slyšela jsem jeho protest, ale už byl moc daleko. Hehe.

Vyběhla jsem na parkovací plochu před domem a počkala na svoji kočku. Posadila se mi k nohám, vzhlédla ke mně a tiše mňoukla. Její azurová očka velikosti marockého dirhamu se zaleskla poledním sluncem.

Tony už stál v domluvené vzdálenosti a na rameni mu seděl jeho sokol, který na mě vynervovaně zařval. Takže má taky stažené zvířecí zvuky.

„Připraven?" Postavila jsem se do bojové pozice a zle se usmála. Přikývnul a nadechnul se k povelu.

„Pikachu, bojová výzbroj!" zakřičel. Na výbuchy smíchu nebyl čas, sokol se odrazil, vysunul ještě větší nože ze svých nohou a zakroužil nad námi, jak vybíral nejvhodnější úhel útoku.

„Meowe! Útok!" zakřičela jsem na moji kočku, která čistě náhodou nesla také pokémonské jméno, tedy aspoň nějakou jeho odvozeninu. Tady se geny nezapřou.

Kočka se přikrčila a čekala, až se sokol rozhodne, co dál. Ten se konečně odhodlal a střemhlav na Meowa zaútočil, ten se nedal a rychlostí, že jsem to skoro ani neviděla, udělal kotoul a skočil sokolovi na záda. Následovala bitva vysoko ve vzduchu, kdy se podařilo Pikachuovi chytnout Meowa do pařátů. Viděla jsem elektrické výboje a zasmála se.

„Myslíš, že jsem Meowovi nechala vodivý povrch?" Tony se zamračil a vymýšlel další strategii.

Vítězně se usmál.

„Pusť!" A sokol pustil, moje čičinka padala k zemi z padesáti metrů, kde ji čekala nevyhnutelná smrt. Všechno se jako by zpomalilo, slyšela jsem vzdálené drcení štěrku pod koly blížícího se auta i ptačí skřeky byly výraznější. Musela jsem něco udělat. Teď nebo bude pozdě.

Rozběhla jsem se jako střela k blízké skále a jedním skokem se dostala do pětimetrové výšky, odrazila jsem se od kamene a vyletěla do prázdného vzduchu. Neviděla jsem nic než zmítající se packy. Už jsem mohla být deset metrů nad zemí, když jsem zachytila zadní nohu svého výtvoru a stáhla si ho do náruče.

Dole jsem zaslechla povyk několika lidí, ale to už jsem se ocitla na vrcholku své letové trajektorie a najednou jsem byla zemi blíž a blíž. Věřila jsem, že to šupiny utlumí, ale co když ne? A co ten zbytek těla, který není kryt? Třeba hlava?

Už to byly jenom tři metry, dva metry, silné paže, obličej na štěrku a měkké tělo. Když jsem odstranila vlasy překážející mi ve výhledu, uviděla jsem pod sebou ležet Steva. Obočí mi vystřelilo do nebeských výšin. Prohlédla jsem si jeho obličej, který vypadal šokovaně, a čerstvou odřeninku na lícní kosti.

„Co se tváříš tak vyděšeně? Přistávaní mám v malíku," řekla jsem tak tiše, že to slyšel jenom on. Slyšet to Tony, dostalo bych akorát tak sodu.

„Nevypadalo to tak," oponoval, chtěla jsem ještě namítat, ale to už mě z něj Tony tahal s obezřetným pohledem.

„No tak Kate, neválej se po tom starci," řekl a odsunul mě od něj do bezpečné vzdálenosti.

„Zdravím, Tony," řekl, smířený s jeho nekonečným popichováním.

„Zdravím, Kapitáne," řekl Tony, ale z jeho úst to znělo skoro jako urážka.

„Podvodníku," řekl lehce Tony, když kolem mě procházel. Moje obracení očí už ale neviděl.

Okamžitě jsem si všimla nově příchozích. Ono by bylo s podivem, kdybych si nevšimla, protože tohle bylo něco pro mě.

„Už zase půjčujete vybavení civilistům, Starku?" zeptal se pohoršeně černoch s páskou přes oko a reagoval tak nejspíš na to, že se obyčejná holka dostala do takové letecké katastrofy. Za ním stála vážná zrzka v akční kombinéze a vedle ní přešlapoval týpek s lukem, který si mě prohlížel s ledovým klidem. Dál od všeho dění postával méně drsný mužík s brýlemi, kterému bych rozhodně doporučila koupit si menší kalhoty. A konečně dvoumetrový blonďák, který zrovna zápasil se dveřmi mohutného auta, které mu skříply pláštík jeho vymazleného fantasy brnění. Jo a v ruce třímal kladivo.

„Já už mám zase halucinace," zabrblala jsem si pod nos, ale Steve stál hned vedle mě a zasvěceně si odfrknul.

„Venčíme mazlíčky," pokusil se vysvětlit Tony, ale pirát už ho neposlouchal.

„Vy musíte být Kate." Černoch mi věnoval vážný pohled a já se v ten moment nezmohla na víc, než na nepatrné pokývnutí. „Jsem Fury, ředitel SHIELDu a předpokládám, že Avengers znáte," oznámil mi s lehkým pohybem ruky do strany, kde ta podivná parta stála. Nečekal na mou reakci a došel se pozdravit s Pepper, která s úsměvem vyšla z domu.

„Ano, to dělají pořád." Zaslechla jsem kousek jejich hovoru, znělo to sice jako stížnost, ale nebyla by to Pepper, kdyby se u toho láskyplně neusmála. Pak se ztratili v domě a ostatní se vydali za nimi. Většinou se na mě usmáli na pozdrav, někteří dokonce pozdravili nahlas. Nikdo se ale nepředstavil, takže se toho urychleně ujal otec.

Je divné ho tak oslovovat, budu mu říkat jenom Tony.

„Řeknu to stručně a jasně, dávej pozor, pojedu rychle zleva doprava. Ninja vdova, Legolas ze Sherwoodu, doktor zelená pěst a Viking ve vesmíru. Odešel pirát, jak sis jistě všimla," byl by i pokračoval ve výčtu přezdívek, ale bouchla jsem ho do ramene, protože už se vidím, jak tomu chlapovi s lukem řeknu Legolasi a on mi prožene šíp jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Když jsme za nimi vešli do domu, napadlo mě, že jsem třeba v kómatu nebo mrtvá a svět si se mnou hraje. Jak poznám, jestli je to skutečné nebo ne?

Všichni Avengers seděli a postávali různě po obýváku a čekali, až začne schůze, nebo co se to v našem obýváku rozhodli uspořádat.

„Už jsme o tom mluvili, ale dneska máme nové informace," začal jejich velitel. Sedla jsem si na schody kousek od stojícího Steva a zmateně poslouchala.

„Zjistili jsme, že mutantů není mnoho. Odhadem jich je dvacet, ale jsou téměř nezranitelní. Neprostřelíte je, ani neprobodnete. Jsou odolní žáru. Nikoho rychlejšího jste v životě neviděli, a pokud je rychle nezničíte, už ani neuvidíte."

Ztuhla jsem. Mluví tady o nějakých mutantech, ale přitom popisuje mě. Vlastnosti přesně odpovídají matčiným zápiskům. Vyměnila jsem si vyděšený pohled s Tonym, který vypadal, že asi omdlí.

„Ona dvacítka super lidí dneska ráno přepadla naši základnu. Ukradli smrtelně nebezpečné informace a zabili přes padesát agentů."

Koukla jsem na Pepper, která na mě sem tam s obavami koukla. Všichni tři jsme si byli plně vědomi, že tady mluví o lidech, jako jsem já. Vím, že Tony je přesvědčený o mé nevinně v celé této záležitosti, Pepper nejspíš taky, jenže co když si to rozmyslí? Nebo se můžou rozhodnout s Furym se o problému poradit!

„Cennou informaci jsme získali dnes ráno. Podařilo se nám vyfotografovat autorku těchto zrůd. Je to Anna Rivera."

Otřepala jsem se při slově zrůda. Fury všem ukázal na Tonyho hologramu její obličej. S hrůzou jsem čekala, že to bude někdo, koho znám, třeba moje matka, na kterou jsem si nevzpomínala, ale ženu na snímku jsem v životě neviděla.

„Sledujeme její pohyb. Zítra večer vyrazíte do Las Vegas, kde se ukrývá spolu se svou malou armádou. Zničit, za každou cenu. Taková příležitost už nebude, využijeme její chybu."

Pořádně jsem si její fotku prohlédla a něco mi na ní nesedělo. To ten její lišácký pohled. Byla na volném prostranství, bez maskování a sama. 

„To teda nevypadá jako chyba," šeptla jsem si pro sebe, ale Fury to uslyšel. Asi měl nějaké kouzelné naslouchátko, protože stál opravdu daleko.

„Co tím myslíte?" zeptal se Fury a upřel na mě své vážné černé oko. Kdyby na mě nekoukal, ušklíbla bych si hrůzou.

„Myslím, že chtěla být viděna." Jak jsem to dořekla, všichni si začali obrázek detailně prohlížet.

Jako první se ozvala Vdova, nevím, jak se jmenuje, Tonyho seznámení bylo jediné, kterého se mi zatím dostalo. „Má pravdu. Její výraz je jednoznačný, je to hra."

Lehce jsem se na ni usmála, úsměv mi sice neoplatila, ale i tak byla pecka, že souhlasila. Dál rozpitvávala její chování. Vlastně řekla přesně to, co jsem si myslela - chtěla být viděna, chtěla, aby po ní šli.

„To na věci nic nemění, musíte ji najít a zničit. Jsme jí nejblíž za poslední týdny. Zítra večer vám pošlu bližší informace a letoun," ukončil Fury schůzi a odešel. Možná jsem čekala něco víc, že třeba akci odvolají, aby nepadli do pasti, ale co já vím. Nejsem jednooký černoch.

„To s tím výrazem bylo dobré," pochválil mě Steve a sedl si na schod vedle. Usmála jsem se na něj.

„Vdova si toho všimla taky," odmávla jsem jeho chválu, ale potěšilo mě to.

„Ano, ale až po tobě," usmál se. „A jmenuje se Natasha."

Vděčně jsem se usmála za střípek cenné informace, ale brzy jsem posmutněla. A Steve si všiml.

„Na co myslíš?" Vypadal, že ho to upřímně zajímá, ale já mu nemohla prozradit, co jsem zač, a ještě se tak spojit s tou ženou.

„Kdo jsou tihle lidé," oznámila jsem mu falešný směr mých myšlenek a čekala, jestli mi s tím problémem pomůže.

„Ten s kladivem je Thor, bůh hromu. Těžko se tomu věří, ale není z tohoto světa. To kladivo zvedne jenom ten, který je toho hoden, takže se snaž, aby na tebe nespadlo," řekl a „nenápadně" u toho na Thora koukal. Vykulila jsem oči.

„On je mimozemšťan?!" vyhrkla jsem šeptem, aby mě nikdo neslyšel. Všichni si povídali a nezbylo doufat, že nikdo z těch super lidí nemá super sluch. Fakt jsem se modlila.

Steve se zasmál. „Taky jsem byl v šoku, když jsem se vzbudil."

„A ten s brýlemi?" Koukla jsem na nejistě vypadající postavu u okna, muže, který se nad vtipnými příběhy, které si hrdinové mezi sebou vyprávěli, vždy jenom pousmál.

„To je doktor Banner, Hulk. Určitě jsi o něm slyšela, před pár lety dost řádil."

„Ani ne," přiznala jsem a doufala, že to nebude chtít rozebírat. Prostě nevím. Nevím, co znamená Hulk, a nevím, co před lety prováděl. Každopádně tutově vím, co budu googlit dneska večer.

„S lukem je Hawkeye, smrtící lukostřelec. Jmenuje se Clint. Vedle něj je jeho kamarádka Natasha, nejlepší agentka celého SHIELDu a tak vůbec."

Neptala jsem se, co přesně je SHIELD, na to ještě bude čas.

„Takže nejsou všichni vylepšení, Natasha a Clint jsou obyčejní lidé?" ujišťovala jsem se.

„Ti jsou všechno, jen ne obyčejní," zasmál se, vstal a připojil se ke skupince přede mnou, která na něj opakovaně volala, aby se k nim přidal.

***

Stála jsem na terase a sledovala střídavě zapadající slunce a vlny tříštící se o útesy pode mnou. „Kate! Kate!" volal už z dálky Tony a poklusem ke mně doběhl. „Ty. Já. Oni. Párty. Za dvacet minut." 

Vypadal víc než nadšeně, ale mě ta jeho zpráva zarazila. Tolik se toho děje, tolik nejistot, a on má myšlenky na takovou zábavu. Ale třeba by mě to rozptýlilo od všech pochybností, kterých jsem dnes nasbírala víc než dost. Navíc jsem se o tom s Tonym nemohla bavit, v takové společnosti to nebylo bezpečné. 

„Jaká párty?" zeptala jsem se opatrně. 

„Grand Palace pořádá velký mejdan. No, možná spíš společenskou akci, každopádně bude tam hromada zazobaných zadků. Pár známých," odpověděl neurčitě a já pochopila, že nemám na vybranou.

„Nemám žádné šaty," zkusila jsem se vymluvit, ale to bych nesměla mluvit s Tonym. Popadl mě za předloktí a nekompromisně mě protáhl domem až do mého pokoje. Cestou vykřikoval, že mi najde šaty, jaké svět ještě neviděl, což rozesmálo bavící se skupinku v obýváku.

Ani jsem nemrkla a už útočil na skříň. Vyhazoval z ní jeden kus za druhým a posílal je do všech koutů místnosti. Běsnil jako šílený a hledal mi hadříky na večer.

„Kdo mi ty věci vůbec navybíral?"zeptala jsem se, když jsem je z podlahy sbírala a skládala je na posteli. Pepper se mi sice trochu zmínila, ale stejně jsem v tom neměla jasno.

„Co? Jo to, no Pepper má hodně kontaktů, navíc finančně podporujeme jejich..."Najednou, jako když pes ucítí slaninu, zahrabal hlouběji ve skříni. „Ha!" vykřikl a vytáhl šaty z téměř průhledné červené látky.

„Jsi vůbec můj otec, že mě chceš poslat na veřejnost v tomhle?!" vykřikla jsem se smíchem a radši mu pomohla s hledáním, protože jsem z oslovení "otec" okamžitě zrozpačitěla. 

„Máš pravdu," řekl zamyšleně a odhodil je. Začínal tu být pořádný bordel.

Dá se říct, že naše snaha nevyšla vniveč. Našli jsme těsné černé šaty, které místy přecházely do zlatých, velmi neinvazivních, třpytek. Šaty byly vepředu do poloviny stehen a vzadu se lehká poloprůhledná látka táhla až na zem. Byly pěkné, docela se trefily do mého vkusu. Tony mi k nim podal boty na vysokém podpatku, načež jsem na něj podezřívavě pohlédla a popíchla ho.„Nechtěl jsi být na střední módním návrhářem?"

Nic na to neřekl, ale tušila jsem svoje. V koupelně jsem měla za úkol se učesat a namaškarádit, s čímž jsem moc zkušeností neměla a nehodlala jsem experimentovat zrovna teď. Před zrcadlem už stála Natasha a pudrovala si nos.

„Sluší ti to," řekla, když mě uviděla. Měla na sobě temně rudé dlouhé šaty a vypadala dokonale. Vedle ní jsem si připadala jako děcko, co jde na karneval.

„Tobě taky," přiznala jsem a připravila svůj obličej na několik hodin zábavy. Modřiny už vymizely a těch pár stehů, co jsem nedávno obdržela, už bylo taky pryč, takže stačila trocha pudříku tam a tady a byla jsem připravená. Jizvy jsem zakrýt nedokázala, ale s tím se nic dělat nedalo. 

„No tak holky, co tam ještě pořád děláte?" sténal Tony před dveřmi koupelny. 

Obrátila jsem oči v sloup. „ Řekl jsi to pozdě! Jak dlouho o té akci víš?"

„To zařizuje Pepper!" zvolal okamžitě.

„Výmluvy," zabrblala jsem tiše a zavřela řasenku.

„Je to obyčejná párty, ne miss universe," brblal přes dveře.

„Dneska má výjimečnou výdrž," poznamenala klidně Natasha na Tonyho účet a vyšla z koupelny.

„No tak ty bys na miss klidně mohla," pochválil ji opřený o futra, ale ona se jenom pousmála a přidala se ke skupině v obýváku. Podívala jsem se na něj s jasnou nejistotou v očích.

„No páni," řekl jen a přejel mě očima. „Není co vytknout, vypadáš nádherně."

Stydlivě jsem se na něj usmála a vystoupila na chodbu. Pomalu jsem sešla tři schůdky do obýváku. Vysoké podpatky mi dělaly problém už v klubu a dělat budou nejspíš navždy. Nejsme si asi souzeni.

Všichni už stáli u dveří a očividně se čekalo jenom na mě. Okamžitě mě zahlédla Pepper, která se v koupelně ani neukázala, protože ona prostě vypadala skvěle pořád. Trochu závist.

„Vypadáš úžasně," pochválila můj outfit a chytila mě za ruce, aby se mohla podívat na šaty bez překážek.

„To ty taky," pochválila jsem její čistě bílé šaty, které s jejími rovnými vlasy navozovaly pocit dokonalé elegance.

„Děkuju," usmála se.

„Můžeme jít!" křikl Tony k hloučku u východu, který se začal pomalu trousit ven. Všechny jsem si je prohlédla. Měli na sobě obleky, někteří vynechali sako, ale stále vypadali nezvykle obyčejně. Thorovo brnění, uniformy SHIELDu na obou agentech a velké kalhoty doktora mi prostě chyběly. Se Stevem jsme si vyměnili krátký pohled. Než vyšel ven, stihl se ještě usmát.

S výbornou náladou jsem se vydala k autům, která naštěstí byla přistavena hned u dveří, takže jsem nemusela zdolávat štěrk. Sedla jsem si dozadu jednoho ze dvou aut a mačkala se tak se Stevem na neprostorných sedačkách.

„Vsadím dva tisíce, že tam budeme první!" hlásal Tony a provokoval tak stále klidnou Natashu.

„Po cestě budu přemýšlet, co si za to koupím," odvětila a nasedla do auta.

A tak jsem já, Tony, Pepper a Steve vyrazili na smrtelnou jízdu.

*******

Tak co vy na to? Právě jste byli svědky setkání s ostatními. Měla jsem pocit, že do toho vkládáte ohromné naděje, že to bude ultra vtipné, ale potřebujeme trochu zvážnět, začíná to být celé trochu nebezpečné. Každopádně tryskáč pro ně přijede až za 24 hodin, takže... :D