Hohoho!

Druhý díl během pěti minut! No není to super? :D

Tenhle má neuvěřitelných 2200 slov! Nastává tady trochu zlomová situace, nic nebude jako dřív :)

Tuhle část bych chtěla věnovat víkendovým komentujícím: 

Monys123, která je se mnou od začátku a moc jí za to děkuju :3

A také Tanarisk, která mi neuvěřitelně zpříjemnila večer :3

EnJoy it! :))

Ještě ten večer jsem se uchýlila do Tonyho laboratoře. Nanosila jsem si tam hromadu jídla a pár plechovek ledového kafíčka.

Měla jsem nutkání využít té technologie všude kolem, takže jsem si z matčiných poznámek vybrala projekt, který se mi nejvíc pozdával, a začala na něm dělat. Byla to miniaturní varianta obloukovém reaktoru, který by ve výsledku neměl být větší než nehet. Zapisovala jsem si poznatky do počítače a radila se s JARVISEM, který postup bude nejlepší. Využila jsem tak Tonyho vědomostí a zkušeností, abych nezačínala úplně na nule.

Potila jsem se a jedla, běhala na poslední chvíli na záchod a nešťastně vzdychala, protože to šlo pomalu. Dokázala jsem sestavit jádro i okolní napojení, ale pořád tam byla jedna chyba. Jedna součástka úplně neseděla a při vysokém tlaku v určitém úhlu se prostě odpojila a reaktor se začal přehřívat. Bylo to docela nebezpečné, dokázalo by to zavinit výbuch hodný granátu.

„Slečno, jste vzhůru více než 52 hodin, měla byste si odpočinout," naléhal JARVIS už asi podesáté. Jsem dva dny vkuse vzhůru, což je docela s podivem, ale moc jsem se tím nezabývala. Mou mysl zaměstnávalo hrůzné zjištění, které jsem nemohla vstřebat. Z matčiných zápisků jsem totiž vyčetla, že já sama jeden reaktor nosím. Měla jsem ho jako tunel v roztažené ušní dírce. A podle toho, co tam stálo dál, by měl být napojený na soustavu několika tisíc šupin, které jsou implantované do mé pokožky.

Když mi to došlo, byla jsem trochu v šoku. Znamená to tedy, že do mě někdo miliónkrát bodal. A co je horší? Nepamatovala jsem si absolutně nic.

„JARVE, kolik procent těla mám pokryto šupinami?" zeptala jsem se tiše. Pokud víc než 30% znamená to, že šupiny musí být hned mnohoúčelové plátky kovu, umožní mi dýchat i pokožkou vylučovat.

„87% slečno, ovšem podle naměřených výsledků se zdá, že váš dosavadní reaktor netvoří dostatečné množství energie, aby se daly využít všechny funkce šupin."

„87%," žasla jsem. To znamenalo, že více jak tři čtvrtiny těla jsem měla pod kovovým brněním, které jsem chápala a neznala zároveň, které mě chránilo i ohrožovalo na životě. Podle zápisků by mi měly pomáhat s pohybem, během a koncentrací síly. Matka vypsala ještě několik funkcí, ale ty mi přišly příliš nepravděpodobné, abych nad nimi uvažovala dlouho. Neviditelnost a antigravitační působení, to už bylo moc.

„Slečno, pan Stark se blíží k domu. Bude zde za 8 minut," oznámil do ticha JARV.

„Co?! Měli se vrátit až za pár dní!" sakrovala jsem a uklízela po sobě nepořádek. Všude se válely obaly, kousky strojů a všemožné součástky, které jsem k výrobě potřebovala. Slyšela jsem, jak pneumatiky drtí štěrk. Jsem přímo pod příjezdovou cestou!

Sakra! Odpad jsem hodila do šachty, která odsud vedla a součástky rychle naházela do šuplíků. Slyšela jsem, jak volají moje jméno. Reaktor jsem si hodila do kapsy mikiny. Zaheslovala jsem svůj utajený soubor a ve chvíli, kdy se otevřely skleněné dveře, jsem vypnula počítač.

„Co tady děláš?" zeptal se udiveně Tony, když si mě za stolem všiml. Nezdál se být naštvaný, jen ho to překvapilo.

„Už jsem se nahoře nudila, tak jsem se šla podívat sem," řekla jsem jakoby nic. Jako by můj tep právě nestoupl do nebeských výšin.

„A cos tady našla?" zeptal se uvolněně a rozhlédl se, co by mě mohlo zajímat. Nemohla jsem mu říct o povrchu, který kryje moje tělo, samotná jsem si v tom připadala jako nelidské stvoření a kdyby se dozvěděl, že jsem si vyrobila podle jeho receptu obloukový reaktor, myslel by si, že jsem zrádce či podobně špatná postava v jeho životním příběhu. Musela jsem tedy hrát hloupou.

„Nejdřív jsem koukala na obleky, tam jsem dlouho zkoumala plátové přitahovače..." nedokončila jsem větu, protože jsem se vlastně vteřinu po tom, co jsem se zapřísáhla, že se neprozradím, prozradila. Přiznávám, když jsem v zápalu technického řádění, nejsem úplně soudná.

Tony se zatvářil překvapeně. „Děláš do mechatroniky?"

„Trochu. Amatérsky," snažila jsem se to uhladit, ale Tony už se chytil.

„Použil jsem tam třívrstvou slitinu," řekl jen tak do vzduchu. Věděla jsem, že bych měla mlčet a dělat, že tomu nerozumím, ale musela jsem mu ten nápad zkritizovat.

„Kdybys použil pětivrstvou slitinu železa a uhlíku a k tomu připojil plochu s nanočlánky, které by teoreticky mohly být z rhodia, dosáhl bys ve vzduchu mnohem větší rychlosti a flexibility," oponovala jsem. Ani jednou se nepozastavil nad tím, že mám takové znalosti, byl natolik pohlcen teoretizováním, že ho ani nenapadlo zapochybovat o odbornosti holky z ulice. On povídal, já vyvracela. Já povídala, on oponoval.

„Kde jste tak dlouho?" chtěla vědět Pepper, která k nám přišla už v pohodlném pyžamu.

„Cože?" chtěl vědět Tony, myšlenkami úplně jinde.

„Už tady diskutujete přes dvě hodiny," oznámila nám unaveně a odešla protírající si oči. Dvě? Tak dlouho?

„Nevěděl jsem, že rozumíš i nanotechnice," pokývl Tony uznale hlavou, když jsem mu vysvětlila svůj nápad s nanočlánky. Během té doby jsem si všimla, že jsem se s tou jeho nepozorností těžce přepočítala - v těch dvou hodinách jsem si uvědomila, že zkouší, kam až mé vědomosti sahají a občas na mě mhouřil oči. Ale nijak to zatím nekomentoval.

„Slečno, měla byste si jít odpočinout. Už jste nespala více než pa..." začal opět JARVIS v tu snad nejméně vhodnou vteřinu.

„Ticho," řekla jsem lhostejně a prošla dveřmi. JARV mlčel.

„Stavil se tu Rogers?" Tony mi byl v patách a vypadal unaveněji, než když odjížděl. Vlasy mu trčely do všech stran a pod očima měl tmavé kruhy.

„Jo," řekla jsem s úsměvem, čehož si Tony okamžitě všimnul.

„To zní nějak moc nadšeně," popichoval mě, ale já se jenom ušklíbla.

„Rozuměli jsme si," uzavřela jsem to, rozloučila se a vlezla do svého pokoje. Byla jsem nehorázně unavená a tělo mě bolelo snad úplně všude, asi jako kdybych projela Saharu na kostnatém velbloudovi. Ale nehodlala jsem jít hned spát, čekala mě poslední věc.

Vytáhla jsem z kapsy zářící obloukový reaktor, který mě okamžitě modře nasvítil. Vytáhla jsem si z ucha starý a vyměnila ho za o několik levlů lepší (aspoň jsem v to doufala). Cítila jsem, jak je moje tělo najednou o něco lehčí. Moje kůže se zavlnila, jak se postupně zapínala každá oblast šupin. Obdivně jsem po nich přejela rukou, bylo to nádherné. Nádherné a děsivé zároveň. Podupla jsem nohou, šupiny mi pomohly a já tak neočekávaně vletěla do zdi.

„Sakryš," podivila jsem se oné síle. Nikdy jsem nic podobného nezažila, a tak jsem si řekla, že ještě před spaním trochu potrénuju.

Přikrčila jsem se a odrazila, odhad nebyl moc přesný, protože jsem opět narazila do zdi. Tentokrát nad devět metrů vzdálenou postelí.

***Tony***

Fury má občas zvrácenou představu, že když má soukromý tým nadlidských bojovníků, může si nás povolat k jakékoli záležitosti. Neříkám, že ten minulý útok na bílý dům nepotřeboval každou možnou pomoc, ale řešit občanskou válku kdesi kolem Amazonky... to mu došli agenti?

Připadal jsem si tam jako v kleci a příjezd domů byl balzámem na duši. Navíc mě Kate překvapila vzrušující debatou o mých oblecích. Na tak mladou holku toho věděla snad až příliš, ale určitě to má logické vysvětlení. Mohla chodit na dobrou školu nebo hodně četla.

Jak se dostala do mojí pracovny, jsem se neptal, nejsem si jistý, jestli to chci vědět. Ale možná je vysvětlení daleko jednodušší, než si myslím, nebylo by to poprvé, co tam JARVIS někoho pustil.

Po dlouhé sprše jsem si vlezl do postele a hleděl ke stropu. Pepper vedle tiše oddechovala a nevypadala, že by ji cokoli trápilo. I návštěvu firmy a SHIELDu brala neskutečně lehce. Když jsme se bavili o Kate, mluvila s radostí a těšila se na ni. Možná ji brala jako dítě, které si tak přála, ale nemohla po extremisu mít. Popravdě, Kate by v tomhle byla příjemným řešením, žádné plíny ani soplíky všude po domě.

S myšlenkou na soplíky jsem usnul a procitl až o pár hodin později s nepříjemným tušením, že se něco děje. Vzdálený šramot, tříštění skla a tiché heknutí mě v tom jenom utvrdily. Sice to bylo tak tichoučké, že se mi to mohlo zdát, ale po nepříjemných zkušenostech v minulosti jsem neváhal. Svižně jsem vyskočil z postele a zamířil rovnou k pokoji Kate. Neobtěžoval jsem se klepat, čím blíž jsem byl, tím fňukání sílilo. Když jsem dveře rozrazil, tělo mi ztuhlo hrůzou.

Kate ležela na zemi a svíjela se v bolestech. Všiml jsem si, že se jí z některých částí těla kouří a někde je rozžhavená do červena. Že by to byl extremis? To by se z ní ale nekouřilo. Rychle jsem k ní podřepl. Dlaň jsem zarazil centimetr od její kůže, takový žár z ní sálal, že jsem se neodvážil blíž.

„Pepper!" zakřičel jsem s panikou v hlase, abych svoji přítelkyni vzbudil. Potřeboval jsem ji okamžitě zchladit a k tomu jsem ji musel nést. Nezbývalo než povolat oblek. Natáhl jsem ruce za sebe a čekal, než přiletí kovové rukavice a ovinou se mi kolem paží, ty by teoreticky měly tak extrémnímu teplu odolat. Během deseti vteřin se ke mně s rachotem přiblížily a navlékly se na ruce.

Chytil jsem úpějící Kate do náruče a vyběhl na chodbu, kde už rozespale běžela i Pepper.

„Co se děje?" vyhrkla poplašeně, když uviděla, koho držím. „Je to extremis?"

„Ne, vůbec netuším. Jdi do pracovny nachystat počítače a stoly," přikázal jsem jí a ona okamžitě vyrazila.

„To bude v pohodě, Kate. Hlavně nezmatkuj," kladl jsem jí udýchaně na srdce, ale byla to slova útěchy pro mě. Vyběhl jsem na terasu a skočil s ní do ledového bazénu. Hladina přeskočila přes skleněné zábradlí.

Kate se trochu uklidnila, když horkost polevila, ale začala se kolem nás zahřívat i voda.

„Cos to sakra udělala, Kate?" Byl jsem z toho nešťastný. Vůbec netuším, co dělat.

„Pane, slíbil jsem slečně, že vám její tajemství neprozradím, pokud vás to neohrozí. Ovšem teď jste v bezprostředním nebezpečí," řekl najednou odnikud JARVIS.

„Co je jí JARVE?" Naději v mém hlase jsem ani neskrýval.

„Pane, slečna je pokryta novou generací obleku. Tvoří ho desetitisíce nanošupin, které jsou implantované přímo do pokožky a spojené s nervy."

„Cože?!" vyjekl jsem.

„Ve vaší pracovně zhotovila obloukový reaktor, který je momentálně umístěn v jejím ušním lalůčku. Reaktor má vadu v součástce 33, která se pravděpodobně posunula. Je nezbytně nutné opravit závadu, jinak bude výše teploty neslučitelná se životem a následně reaktor exploduje," řekl JARVIS.

Nemohl jsem mu na to nic říct, tak v šoku jsem byl. S rozklepanými koleny jsem Kate snesl do pracovny a položil ji na vyklizený stůl. Pepper stála opodál, a přestože se jí chvěl ret, vypadala nezvykle klidně.

„Skryté soubory byly zpřístupněny, pane," ozval se opět JARVIS.

Vyndal jsem jí tunel z ucha, předtím jsem si ho ani nevšiml. Kůži kolem otvoru měla spálenou a už se jí tam dělaly strupy. Pálil jako čert. Vyndáním jsem přerušil spojení mezí brněním a reaktorem a začal se v něm vrtat.

„Pane Bože, to je malinké," zanadával jsem, když se mi ani napotřetí nepodařilo posunout součástku 33 na správné místo.

„Pane, slečna se začíná dusit. Její pokožka je pokryta z 87%, doporučuji rychlé zprovoznění," naléhal JARVIS neústupně. V ten krátký moment jsem děkoval všem svatým, že je to takový špión. Bez něj bychom to nezvládli.

Po minutovém snažení, jsem konečně dostal součástku na správné místo a do budoucna ji zalil kapkou zlata.

Pepper donesla kyblík plný ledu a Kate jím zalila od hlavy až k patě. Nakonec jsme se znaveně posadili po stranách stolu, chytili Kate za chladnoucí dlaně a čekali.

*Kate*

Někdy se ptám, zda jsem se narodila kvůli něčemu důležitému. Jestli třeba čistě náhodou nemám zachránit svět, objevit kontinent nebo tak něco. Ovšem během návštěvy u Tonyho jsem zjistila, že jsem prostě a jednoduše zrozena k problémům.

Když jsem se probudila, oči si jen pomalu přivykaly šeru. Celé tělo jsem měla jakoby podřené, všude mě pálilo a bolestí mi pulzoval každý kousek kůže. Ale bylo to v rámci možností snesitelné. Na monitoru vedle mé kovové lože běžel spořič obrazovky a líně přeléval jeden obrázek ve druhý. Před ním spala Pepper v noční košili, hlavu položenou na promáčených pažích, v ruce mou podrážděnou dlaň.

Dotek jsem cítila i z druhé strany a předem jsem věděla, co přijde. Neochotně jsem se na Tonyho otočila. Vlasy měl pocuchané a na tváři čerstvé strniště. V očích se mu pralo zmatení, úleva a smutek.

„Co se stalo?" šeptla jsem zmateně a rozhlédla se, po celé Tonyho dílně se válelo harampádí, kýble a použité nářadí. Opatrně jsem položila ruku Pepper a posadila se. Každý pohyb mě bolel a drásal.

„Součástka 33 přerušila spojení s čipem," oznámil mi Tony tiše.

Snažila jsem se okamžitě nezpanikařit, ale v hlavě mi hrůzou zatepalo, asi jako když uděláte něco hrozného a trest se nevyhnutelně blíží. Porucha té součástky měla být fatální. Jak je tedy možné, že ještě žiju? Měla mi vybouchnout hlava, přemalovat pokoj a zanechat mým opatrovníkům pořádné trauma.

„Bála jsem se, že k tomu dojde," zabručela jsem a osahala si bolavý ušní lalůček. Monitor za Pepper zablikal, snad nějaké upozornění, každopádně spořič zmizel a odhalil mi mé tajné složky. Polkla jsem.

Tony mě propaloval očima. „Chci slyšet pravdu."

Nepodívala jsem se mu do očí a s pohledem upřeným kamsi na svá kolena jenom znovu polkla. Bála jsem se jako nikdy dřív, protože jsem poprvé mohla přijít o něco opravdu cenného - novou rodinu. Pokud mu řeknu celou pravdu, je docel pravděpodobné, že mě vyhodí. A lež? Poznal by to, není idiot.

„Kde bych měla začít?" usmála jsem se nervózně.

„Úplně na začátku," pobídl mě a s očekáváním se opřel do židle. Povzdychla jsem si.

„Pravdou je, že si na svou minulost nepamatuju. Vím o každém detailu od vteřiny, kdy mě matka opustila, ale předtím mám tmu," řekla jsem smutně a koukla se do země.

„Po matce mi zbyl jenom její zápisník. Podle něj jsem taky sestavila nanoreaktor. Jsou tam náčrty a vzorce. A jakkoli se to zdá nemožné, všemu jsem rozuměla," bezradně jsem rozhodila pažemi. Navázala jsem s Tonym oční kontakt. Snažil se mi porozumět. Nechal mi prostor to vysvětlit.

„Vím, že jsem šupinami pokrytá, vím, že je na mě někdo musel dát," řekla jsem nalomeně, ale rázně. Už jsem nechtěla mluvit, ale muselo to ze mě ven. Všechen ten zmatek, nelogický vývoj událostí. Prostě všechno.

„O matce nevím vůbec nic. Nevím, jestli je mrtvá nebo mě schválně opustila. Bylo to, jako bych se topila. Vím, že když odcházela, topila jsem se, ale to je to jediné, co dokážu říct," řekla jsem a snažila se rozmrkat slzy.

„Někdo ti vzpomínky musel vzít," přemýšlel nahlas. Slovo vzít se úplně nehodilo, ale momentálně jsem nic nenamítala. Všechny byly tam, jenom jsem na ně nedosáhla, bylo to jako když slyšíte písničku a jméno skupiny už už máte na jazyku.

„Proto jsem byla trochu skeptická, když jsem vás dva uviděla na stanici. Nevěděla jsem skoro, kdo jsem, a najednou mám dva rodiče?" Bylo to matoucí, plácala jsem všechno dohromady tak, jak ke mně myšlenky chodily.

„Proč jsi vyráběla ten reaktor?" zeptal se mě jemně. Nevypadal naštvaně, nezdálo se, že by mě za to všechno soudil.

„Podle poznámek se dalo říct, že by ten starý za chvíli dosloužil. Asi bych se udusila, kdyby přestala moje pokožka dýchat. Potřebovala jsem nový," řekla jsem a opět sklonila pohled. Tak a je to venku, ta nehorší část oné požadované pravdy.

„Věřím ti," řekl a zvedl mi palcem bradu.

„Takže mě nevyhodíte?" zeptala jsem se přiškrceně.

„Cože? Proč bychom to dělali? Kdo by mi pak kritizoval moje výtvory?" zeptal se lehkovážně a usmál se.

„Nemusíš nikam chodit. Tohle je teď tvůj domov a ať se ti to líbí nebo ne, zůstáváš tu," prohlásila rázně Pepper, která se vzbudila naprosto nepozorovaně.

„Děkuju."

„Za co?" Tony na mě nechápavě koukl, ale viděla jsem ten jeho úsměv. Přesně věděl, jenom chtěl, abych to řekla. Egoista jeden!

„Za to, že jste mě zachránili."