Ahojte! :D

V příloze máte písničku, kterou poslouchala po cestě tam a pak si ji i zpívala. 

Jsem v dobré náladě, ale zrovna jsem sledovala zajímavý seriál a čas rychle utekl. Každopádně díky všem, co minule četli, hlasovali a komentovali :3 říkám to často, ale opět mě to zahřálo :3

K následujícím částem chci připojit trochu omluvu, protože jsou vlastně spíš do důležita. Ovšem já jsem se u nich docela bavila, i když horory moc nemusím :/ (spojlík ^^) 

Dneska mi celý den vibroval mobil, jak mi přibývaly hvězdičky a pokaždé tam bylo něco ve stylu: uživateli x se líbí naháči, uživateli y se líbí záchod atd :D Vždycky mě to dojme :D (EDIT 2020: ty kapitoly už se tak nejmenují, kdyby to náhodou někoho trápilo ♥)

(1151 slov)

EnJoy it! :))

*Kate - kdesi na Floridské dálnici*

Někdy mě napadá, proč mám tendenci dělat všechno tajně. Nikdo mě nesleduje ani neohrožuje (pokud vím), přesto svým tajným jednáním neváhám ohrozit okolí. 

S autem jsem se stihla vrátit včas a akorát se stihla převléct, když holky přijely z města. Obě byly v dobré náladě a prozradily mi něco, na co jsem dlouho čekala. Druhý den měly odjet na dva dny, což se mi náramně hodilo. Zastávka u Liss byla totiž jenom jedním z mnoha dalších výletů.  Měla jsem v merku ještě něco mnohem akčnějšího a taky dost nebezpečného. Po oné strkanici s policajtem, kdy mi rozbil hlavu jako zralý meloun (no dobře, trochu přeháním), jsem si přísahala, že už nikdy nenechám obličej bez ochrany. Sice už se jizvy i modřiny stáhly, ale měla jsem tušení, že další nejsou daleko. 

Možná už vám to došlo, hodlám si ošupinovat i hlavu. Je to jako tetování, když si dáte jedno, musíte mít další a další. Je to jako droga. Ten pocit nezranitelnosti je tak lákavý, že pro to udělám cokoli.

Jako třeba teď. Mířím asi devadesát kilometrů jižně od města, na úplný cíp Floridy a ještě hodinu rychlé jízdy přes nekončící mosty mezi ostrůvky. Na jednom takovém by se měl nacházet skalnatý útes s jeskyní, o které ví málokdo, většinou jenom místní nebo nadšenci. Uvnitř by se podle zápisů mé matky měl nacházet hotový poklad. Zásoby vibránia, nejvzácnějšího kovu na Zemi, který mimochodem kryje celé mé tělo. 

Chodí tam i mládež, aby otestovali své kvality, protože tam prý straší. Google se taky zmiňuje o nějakých mrtvolách. Ale nejsme děti, no ne?

Cesta mi trvala až nepříjemně dlouho, ale když jsem dorazila, vylezla jsem přímo na pláži. Rostlo na ní několik palem. Písek byl lákavě bílý a v modré vodě se leskl čísi bílý zadek. Ou, nudapláž. O tomhle se google nezmínil.

Na písku ležel pod skloněnou palmou v „sexy" póze velmi obézní pán s knírkem na horním rtu a s úsměvem na mě koukal. Poslal mi vzdušný polibek. Bohužel byl čelem, takže no.... ahh, bože ono se to pohlo! Zrudla jsem až na zadku a urychleně se vzdálila.

S přehledem jsem odolala pokušení zchladit se v oceánu, už jen kvůli přítomnosti těch naháčů, a raději vyrazila k útesu. Nebylo pochyb, že je to on. Jediný skalnatý zub čnějící vysoko nad ostatní skály široko daleko se nedal jen tak přehlédnout. Kdyby tady žili havrani, určitě by hrozivě lítali kolem vrcholku. 

Přebrodila jsem se přes nestabilní písek, který se mi po hrstech sypal do tenisek, abych na konci strastiplné cesty zjistila, že se do jeskyně dostanu jenom skokem z pěti metrů do zpěněného kotle vln. Očividně jsem přijela v době přílivu, kdy je voda vysoko. Jindy tam vedla cestička. 

„No bezva, jak jinak?" zavrčela jsem otráveně a zula si boty. Myslím, že by to chtělo ještě víc těch překážek. Jedinou útěchou mi bylo, že mezi stromy, kde jsem stála, nešlo z pláže vidět. Tudíž mě nikdo neviděl, jak se chystám skočit z útesu. Čili žádní záchranáři a žádná panika. 

Nadechla jsem se a skočila do ďábelsky vířící vody. Dopad by se ještě celkem dal, ale příboj si se mnou pohrával a nebezpečně rychle mě pohazoval směrem k ostrým skálám. Vzpomněla jsem si u toho, podotýkám, že v horší čas to ani přijít nemohlo, na topící se Bellu a jak ji zachránil Jake. Velmi nápomocné, děkuji mnohokrát.

Topící se. Topí se. Já se topím. Vykulila jsem oči a kopla nohama, abych se mohla nadechnout, ale voda mě tlačila níž. Proud mě tlačil ke dnu, ležící metry pode mnou. Najednou přišla další vlna a smýkla mnou přímo do skály. Šupiny utlumily náraz natolik, že bych se klidně mohla odrazit od matrace a nepoznala bych rozdíl.

A pak to přišlo. Topila jsem se, když mě opouštěla matka! Začaly se mi vracet všechny pocity. Panika, bezmoc, bolest a voda v plicích. Pevná ruka na mém krku mě tlačila níž. Nepouštěla. 

Nechci umřít utopením! Mám ale jinou možnost? Další šanci už mít nebudu, jsou to poslední dny, kdy jsem byla doma sama. Musím se do té jeskyně dostat.

Šupiny ve vodě modře zazářily pod náporem nevyřčených příkazů. Na poslední chvíli jsem se odrazila od stěny útesu a vystřelila k hladině. Bohužel jsem kopla až příliš a vyletěla jsem dva metry nad hladinu, skoro jsem se rozpleskla o stěnu nad jeskyní.

Zajela jsem opět do vody a urychleně začala plavat zatopenou jeskyní. Byla tam tma, ale jak jsem se z matčiných poznámek dozvěděla, šupiny dokáží nasimulovat jakoukoli barvu i záření. Doma jsem to trénovala celé dny. Rozzářila jsem se tedy žlutě a plavala. Jeskyně šla do hloubky a mě začal docházet dech. Zrychlila jsem, co to jen šlo, a doufala, že brzy uvidím nějakou vzduchovou kapsu, ale nic.

Matka ve svém deníku psala, že bych měla ujít asi 40 metrů, pak tam bude šplhání. Což pro mě znamená kyslík. Že?

Už jsem myslela, že to nezvládnu, palčivá bolest v plicích začínala být neúnosnou, ale po několika metrech jsem opravdu uviděla hladinu.

Vyškrábala jsem se z vody a rychle vtahovala vzduch do plic. Ležela jsem na břiše v obrovské jeskyni, tak temné, že ani moje světýlko ji nedokázalo prosvítit celou. Strop se tyčil až do nedohledna a nejzazší kouty a zákruty opakovaly moje hlasité výdechy.

Ihned jsem pochopila, proč sem ta děcka chodí. Strašidelnější místo jsem ještě neviděla. Popošla jsem a rozhlédla se, jestli nenajdu to, co hledám, ale kromě několika vysokých kamenů, za kterými by klidně mohlo být něco schované, byla jeskyně prázdná. Obešla jsem ji dvakrát podél stěn, ale nic jsem nenašla. Žádná chodba, žádná šachta, žádné vibránium. 

Zklamaně jsem si sedla na nejvyšší skálu, která čněla nad povrch asi dva a půl metru, a koukala na vlnky na hladině přístupového jezírka.

Matka to napsala jen útržkovitě - cíp Floridy, zubovitá skála, jeskyně, 40 metrů, stěna. Tím to skončilo. Co jsem z toho jako měla vyčíst? Bude tady truhla plná Vibrania nebo to budu muset vymlátit krumpáčem ze stěny? Taková pomoc mě vážně baví.

Řekla jsem si, že počkám, až příliv trochu opadne, abych měla v chodbě vzduchovou rezervu aspoň u stropu. Mohlo by to být tak za hodinku nebo dvě.

Seděla jsem tam a při příležitosti, že mě nikdo neslyší, jsem začala zpívat první písničku, která mi přišla na mysl. La vie en rose. Poslouchala jsem ji skoro celou cestu sem, nemohla jsem se jí nabažit. Sice jsem neměla žádný doprovod, ale komu to má vadit, nikdo tu není. Akustika tu byla neuvěřitelná, takže to znělo dobře, i když vážně nebylo.

Spustila jsem a kolébala se u toho do rytmu, pleskala dlaněmi do vlhké skály, abych aspoň navodila zdání nějaké té hudby. Už jsem byla skoro v polovině, když se zvuky začaly stále víc a víc podobat něčemu přijatelnému. Vysoké táhlé zvuky, podobné Panově flétně. Nejdřív tiché, nenápadné, jako když venku mrholí, ale čím tišeji jsem zpívala, tím hlasitější byl ten zvuk. Opakoval melodii mého zpěvu. Už nebylo pochyb, že se jedná o reálný zvuk. Snad poprvé v životě jsem si byla jistá, že nemám halucinace.

„Halo?" pípla jsem do ticha. Musí tam někdo být, tak dokonalé zvuky nevykouzlí kameny, to se mi nesnažte ani navrhnout. Strašidelnou pověru jsem v mysli zastrčila, abych nemusela být vyděšenější, než už jsem.

„Halo?" ozvalo se těsně za mnou. Vyděšeně jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl. Nebylo to jako ozvěna, ale jako by někdo stál přímo za mými zády! Nešťastně jsem se otáčela ze strany na stranu, ale asi jsem si to dělala ještě horší.

„Kdo je tu?" zeptala jsem se už hlasitěji. Doufala jsem, že se tentokrát neozve nic blízko.

„Kdo je tam?" ozvalo se zpátky. 

Bojíte se? Nebo spíš, jak byste reagovali vy? Já si to dlouho musela představovat a moje reakce je první věta dalšího dílu :D