Ahojte! :D

V minulých komentářích jsem zjistila, že všichni, co tohle čtou jsou pravděpodobně magoři. všichni by si s ozvěny chtěli udělat kamarády atd -.- :D Jak už jsem řekla, moje reakce je hned v první větě... šílenci -.- :D

Každopádně je tu další díl a taky nová důležitá postava, takže doufám, že si ji zamilujete stejně, jako já :3 :))

(1655 slov)

EnJoy it! :)

I když jsem předtím chtěla počkat na odliv, teď jsem byla ochotná skočit do vody, přeplavat Atlantik, doběhnout do středu Evropy a zamknout se u prezidenta v ložnici.

„Kdo jsi?!" křikla jsem na studené stěny.

„A kdo jsi ty?" zeptal se mě majestátně klidný hlas jeskyně. 

„Co chceš?" Už jsem byla k smrti vyděšená, z nohou se mi vytratila veškerá krev. Mluvila se mnou ozvěna! Co to vůbec bylo za místo? Jsou příběhy o vraždách nakonec pravdivé?

„Co ty chceš?" opravil mě ledově klidný hlas. To nemůže být ozvěna. Někde za kamenem musí někdo být a ohromně se na mně bavit. Jenom úchyl. Není čeho se bát, je to jenom člověk. Výdech a nádech. 

„Potřebuju vibranium," odpověděla jsem přiškrceným hlasem.

„To tvrdí všichni," ozvalo se z dálky.

„Nejspíš to bude pravda," opáčila jsem, i přesto, že mi po zádech stékal ledový pot. Ale to klidně mohla být jen voda, přeci jen jsem zrovna vylezla z moře.

„Kdo jsi," ozvalo se mi těsně za zády. Prudce jsem se otočila, ale nikde nikdo. 

„Jsem Kate," hlesla jsem a nechápala, co to tady dělám. Nikdo neví, kde jsem, nikdo se nedozví, co se mi stane.

„Na co potřebuješ vibranium, Kate Mosley?" zeptal se hlas. Nastalo ticho. Pokud to doteď bylo úchylné, co je to potom teď?

„Jak víš, jak se jmenuju?" zeptala jsem se roztřepaným hlasem.

„Odpověz," přikázal mi hlas pevně. 

„Na ochranu," řekla jsem tak napůl popravdě a začala opatrně přecházet po jeskyni. Přece tady někdo musí být.

„To taky říkají všichni," opáčila zklamaně stěna. Co to!? Jakoby ve stěně někdo byl, ale přitom ne. Vycházelo to přímo z ní!

„Asi na tom něco bude, ne?"

„Všichni jsou to lháři!" sykot se rozlehl jeskyní a rozvibroval vzduch, až mě zabolely uši.

„To ti nikdo nebere. Tak jak, pomůžeš mi?" zeptala jsem se chladné skály před sebou a s očekáváním k ní vzhlížela. „Prosím," dodala jsem po chvilce.

Hluboko v sobě jsem cítila podivnou jistotu, že bych tady vůbec neměla být. 

Nic se neozvalo, dokonce ani moje vlastní ozvěna, což bylo, nebudeme si lhát, opět děsivé.

„Znáš tuhle melodii?" ozval se hlas, ale byl jiný. Byl zřetelně chlapecký, hluboký a smutný.

Jeskyní se rozneslo pár úvodních tichých not z jeho flétny. Byly čisté, jasné, naléhavé. Smutné a zároveň plné života. Jeskyní zněla naděje. Znala jsem tu melodii kdysi z dětství. Vracela mi pocit, který byl pohřbený hluboko ve mně. Jakýsi záchvěv lásky. 

„Je to Sloní mrak," zašeptala jsem. Nevěděla jsem, odkud se ten název vynořil, prostě tam byl, stejně jako moje vědomosti, které překvapily jak mě tak Tonyho, které daly život mně i mé robotické kočce.

„Jsi to ty, nebyl jsem si tím jistý," řekl po dlouhé chvíli a v hlase mu zněl úsměv. 

„Znáš mě," vydechla jsem ohromeně. 

„Pojď za zvukem," zašeptal, takže jsem to skoro přeslechla. Pár vteřin jsem zmateně stála, protože se zvuky ozývaly tak nějak odnikud a odevšad. 

Ovšem nebyla to pravda. V té jeskyni nebylo nic takové, jak se zdálo. Ze zapadlého koutu, kam jsem se už nejméně párkrát dívala se ozvala flétna. Kupodivu tam byl otvor, který jsem předtím přehlédla. Přísahala bych ale, že tam vůbec nebyl. 

Úzká vlhká chodba mě vedl dlouho, Sloní mrak mi zněl v uších a ukazoval cestu spletitou jeskyní. Sama se odsud určitě nedostanu.

Vstoupila jsem do další jeskyně, podobné té první, ale tady bylo světlo, podivně nazelenalé a táhnoucí se po stěnách. Možná fosforeskující řasy.

A ve středu stál on. Vysoký černovlasý kluk. Laskavě se usmíval a koukal na mě očima barvy zralých oliv. Nasvícený zelenými stěnami vypadal téměř královsky. Oblečený byl v obyčejném černém tričku a černých volných teplácích.

„Kdo jsi?" zeptala jsem se klidně a prohlížela si jeho tvář. Byla mi něčím povědomá. 

„Adrian," řekl a já už si chtěla zatancovat. No konečně něco konkrétního!

„Odkud mě znáš?" zeptala jsem se podezřívavě. Zasmál se mému nedůvěřivému pohledu, ale zdálo se mi, že je mu má otázka líto. 

„Ty mě znáš taky, jenom si to nepamatuješ."

„Proč to ksakru všichni pořád říkají a nevysvětlí to?!" vyprskla jsem podrážděně. Už to bylo na hlavu, každý druhý mě znal líp, než jsem se znala sama. 

„Protože je to pro tebe lepší," řekl opět pan tajemný a vyrazil na odchod. 

„Kam-kam si myslíš, že jdeš?" křikla jsem, když zaplul do nedaleké chodby, zlostí skoro neschopná slova.

„Pro tvoje vibranium," uchechtl se a já radši vyrazila za ním. To měl říct hned.

Hned v první zatáčce musel zapnout baterku, protože tam nic magicky nesvítilo. Konečně obyčejná jeskyně, napadlo mě. Nemohla jsem se ale víc splést. Dovedl mě těmi chodbičkami do menší jeskyňky, která svou velikost dohnala úchvatným bohatstvím. Všechny stěny pokrýval lesklý kámen a všem muselo být nad slunce jasné, že je to vibranium. Nejvzácnější kov na světě a já našla minimálně tři tuny a to jenom na povrchu.

„Stoupni si za mě," řekl mi, podal mi baterku a rukou mě zatlačil za svá záda. Jeho postava byla hubená, to bylo první, co mě napadlo. Ramena měl sice širší než boky, ale zdál se být ten typ, co se od bitev chytře drží dál.

Přiložil si flétnu k ústům a s krátkým zaváháním na ni začal hrát. Vysoký tón zněl dlouho a hlasitě, cítila jsem, jak se mi rozechvěly nohy, myšlenky se mi rozházely. A pak... začala se klepat i skála nad námi. 

Musela se chvět každá molekula vzduchu, masa i kamene.

Vibranium je kov, který dokáže odrazit každou vibraci, ale zdálo se, že teď má flétna navrch. Kamenná stěna před námi se rozkmitala jako při zemětřesení, objevilo se několik prasklin, které se rozběhly do všech stran, až se na zem sesypala hromada úlomků. Pak přestal hrát.

„Vezmi si, kolik jen potřebuješ," nabídl mi. Neváhala jsem a od oka posbírala čtyři kamínky o velikosti průměrné lidské bulvy. Víc určitě nevyužiju a nemám v plánu na tom zbohatnout. Ale když jsem se pak na tu nechtěnou hromadu zadívala, rozhodla jsem se ještě pro jeden úlomek velikosti pěsti. To jen kdyby náhodou byl potřeba.

„Díky," poděkovala jsem nadšeně. Už jenom zbývá zahřát kov na 900 stupňů, vytvarovat snad miliardu šupin, pospojovat je nano pacičkami a překrýt je syntetickou kůží. Brnkačka.

„Co tady vůbec děláš? Celé dny sedíš, hraješ na flétnu a příležitostně kolemjdoucím rozdáš vibranium?" zasmála jsem se, abych trochu rozveselila jeho chmurnou náladu, ale zamračil se ještě víc. Přirozený talent. 

„Vlastně ano. Už ani nevím, jak jsem tady dlouho, co je za rok?" zeptal se s upřímným zájmem.

Zůstala jsem na něj zírat. Trčí v téhle děsivé jeskyni už tak dlouho? To nepočítá dny nebo tak něco? Vlastně nevidí světlo... Tleskáme, Kate.

„24. června 2015," pípla jsem a čekala na jeho reakci. Zdál se být vyvedený z míry asi tak jako já.

Pootevřel ústa a nepřítomně se zahleděl kamsi za mě.

„Kd-kdy jsi sem přišel?" zeptala jsem se s velmi zlým tušením, že to nebude žádný zbloudilý jeskyňář, co vyrazil po minulém úplňku, nebo něco podobného...

„1944."

„Hmm, takže jsi tady v jeskyni kolik... sedmdesát jedna let?" řekla jsem jakoby odhadem, ale pečlivě jsem to počítala. Zněla jsem trochu nevěřícně, ale vzhledem ke Stevově minulosti, dnešním událostem a faktu, že se v našem obýváku běžně scházejí bohové, chlapi, co se mění na zelené nahaté týpky, a sérioví zabijáci, tohle nebylo nic tak neobvyklého.

Hlasitě polkl. Vypadal, že za chvilku omdlí.

„Proč jsi nikdy neodešel?" nechápala jsem a podezřívavě si ho prohlédla. Někoho mi hrozně připomínal.

„Protože jsem nesměl," řekl tajemně, asi nechtíc, ale na mě už toho bylo moc. Povolily mi nervy.

„To mi to nemůžeš říct normálně?! Poslední dobou je všechno tajemný a ujetý, prosím, stručně mi to řekni, nebo se akorát vytočím," pohrozila jsem mu, načež se zasmál a vytočil mě. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik zlosti, neměla jsem přece důvod být na něj tak ostrá, ale už jsem byla vyčerpaná psychicky i fyzicky. 

„Ke konci druhé světové války jsem byl tajnou zbraní Německa, americkým občanem a ruským zajatcem. Tahle flétna je vlastně zbraň, jediným hvízdnutím by dokázala rozbít diamant, jediným tónem by smetla armádu, rozervala tanky na tisíc kousků. Zvedl bych s ní vlnu z oceánu, že by smetla Velkou čínskou zeď, srovnala se zemí Empire State Building.

Jestli náhodou nebylo lepší, když mi nic neříkal, povzdechla jsem si v duchu.

„To tě naučili v Německu?" poznamenala jsem kousavě, protože takové velkolepé promluvy nemohl mít snad ani nikdo jiný než nacistické Německo. Aspoň jsem to viděla minulý týden ve filmu. 

„Je to pravda," koukl na mě významně. Věřila jsem tomu, teda kromě té Čínské zdi, tam už to smrdělo nadsázkou.

„Tak proč sis neprohvízdnul cestu ven? zeptala jsem se a rukou naznačila ten bájný hvizd. 

„Věříš v magii?" zeptal se opatrně.

„Momentálně bych se nedivila ničemu," přimhouřila jsem na něj oči, protože to vypadalo, že mě čeká lekce čar a kouzel.

„Jakmile skončila válka, Američané si mě vyzvedli v Rusku. Nevím přesně jak, byl jsem trochu mimo. Probudil jsem se tady, já a můj kamarád Harry. Řekli nám, že jsme zde byli pomocí nějakého vesmírného kouzla zakonzervováni. Jakýkoli pokus o útěk nás bude okamžitě stát život. Asi chápeš, že jsme tomu nevěřili a vysmáli se jim do obličeje. Harry seskočil do chodby ven jako první, jakmile dopadl, rozplynul se v nic. Zabrzdil jsem to tak tak. Byla to dostatečná ukázka. Oznámili mi, že jeskyni můžu opustit, jakmile slunce vyjde s číslem 25915. Do té doby zde musím hlídat zásobu vibrania a flétnou jim občas nějaké zajistit."

„25 915 dní," vydechla jsem. Řekli mu, že tady umře, to že nezestárne ani o den nemohl vědět, a dělali si z něj srandu takovými hádankami.

„Ano, ale neviděl jsem oblohu, neměl jsem šanci čas jakkoli sledovat. Příliv je tady jiný, neřídí se stejnými pravidly," povzdechl si.

„To je divné," prohodila jsem tiše. Jak může být příliv a odliv jiný než mimo jeskyni?

„Občas tady někdo zašel, děcka a takoví ti dobrodruzi, ale když jsem se jich zeptal na datum, utekli," zasmál se, ale nebyla v tom žádná radost.

„Už patnáct let přetahuješ. Odejdeš tedy se mnou? Říkáš, že mě znáš, tak mi tedy můžeš věřit, ne?" Povzbudivě jsem se na něj koukla a doufala, už jen pro jeho dobro, že to bude i jeho přání.

„Nevím, svět se musel hodně změnit," zaváhal. „A nemohl. Kdybych ti věřil předtím, už bys mě tady nenašla."

Co tím jako myslel, byla jsem zlý člověk? Byla jsem snad nebezpečná? Dělá si srandu? A takové detaily mi vesmír zatajuje?

Vzpomněla jsem si, že Steve je na tom se skokem v čase podobně. Mohl by mu pomoct se s tím vyrovnat, říct mu, co se změnilo a co všechno se stalo. Vzpomínám si, co mi odpověděl na pláži, když jsem řekla, že to pro něj musí být těžké.

„Nic se nezměnilo, pořád bojujeme ve válkách," zašeptala jsem do ticha.