Ahoj :))

Jsem unavená jak Bobek, takže vám dám díl už teď a ráno si přispím :3

Díky moc za komentáře, kterých je pravidelně mnoho, což mě neuvěřitelně povzbuzuje. Dokonce jsem díky tomu už dopsala celou sérii. Nakonec jsem to vytáhla na 34 dílů. Dneska už mě bolí levá ruka, jak furt tlačím do desky notebooku, napsala jsem totiž i obsáhlou kostru druhé série, která bude s novým nepřítelem, vsadím se, že víte, koho mám na mysli :D

Tato kapitola je několikrát upravená, na konci máte přidaný i důvod :D

(1381 slov)

EnJoy it! :))

Kdybych se měla rozhodnout, jestli risknu svůj život, abych mohla žít na světle, nebo radši zůstanu zalezlá v jeskyni, nevěděla bych. Strach z nezvratitelné smrti by byl dusivý a obavy z nového tam venku by mě asi nepodpořily. Ale ta naděje by mě nejspíš donutila podstoupit ten risk. Ovšem za těch sedmdesát let v opuštěné a světélkující jeskyni bych asi ztratila rozum... takže těžko říct. Musím se na to Adriana někdy zeptat, jak to udělal, že zůstal psychicky v pořádku (relativně). 

„Můžeš tady zůstat, budu za tebou jezdit," houkla jsem povzbudivě z chladné vody, která mnou házela v drobném jezírku. Adrian stál nahoře a nejistě mě sledoval, jak šlapu vodu. Zvažoval své možnosti.

„Je tam ještě hodně vody, nechceš počkat na odliv?" zdržoval a v ruce mačkal svoji flétnu. 

„Říkal jsi, že je tady odliv nevyzpytatelný," poznamenala jsem s pozvednutým obočím a dál se držela na hladině.

„Dobře," vydechl a udělal krok vzad. Na chvilku jsem se lekla, že si to rozmyslel, ale on se rozběhl a divoce bledý vletěl do vody. Ponořil se hluboko, až ke dnu, které bylo osvětlené jenom mými slabě zářícími pažemi. Dotkl se ho špičkou nohy, a jelikož se nerozplynul, vyslal ke mně zářivý úsměv.

Vyplaval na hladinu blízko mě a nasál vzduch, nově prosycený svobodou.

„Myslím, že je čas vyjít na světlo," lákala jsem ho a ponořila se pod vodu. Cesta zpátky se zdála být kratší, zvládla jsem to v klidu na jeden nádech a Adrian taky.

Voda se před vchodem mlela jako v akvaparku, který by bezpečnostní úřad neschválil. Ovšem to Adrian neviděl, koukal na barvy kolem, mžoural do slunce a hlasitě se smál.

„Musíme se dostat na břeh, tady je to nebezpečné," řekla jsem a snažila se pohnout z místa, ale voda mě strkala tam a zase zpátky, takže moje snaha vyšla vniveč. Šupiny mi moc nepomohly, nestabilní voda mě nenechala odrazit se vzhůru.

Z ničeho se mi za zády rozeznělo hluboké zahučení Adrianovy flétny a voda kolem nás se vyhladila do naprosto klidné hladiny. Žasla jsem. Jak je to jenom možné? Nevěřícně jsem se po něm ohlédla, ale on jenom pohodil obočím ve stylu já ti to říkal. Ono bylo dobře, že nic neříkal, kdyby přestal foukat, vlna by mě liskla o útes.

S nově nabytým bezpečím jsme obepluli útes, zatímco Adrian nepřetržitě hrál a nadechoval se jenom, aby pozměnil tón. Byl to trochu bizár - plaval jenom pomocí jedné ruky, druhou svíral flétnu plnou slané vody, přesto jeho tóny zněly bezchybně. Nevěřila bych, že něčeho podobného budu kdy svědkem. 

Naštěstí se nemusel překonávat dlouho, za minutku jsme dorazili ke břehu a oba se doplazili na rozpálený písek. Seděli jsme v jakési znavené trosečnické pozici a čekali, až z nás horko vytáhne vodu. 

„Je to tak krásné," zavzdychal zasněně uřícený Adrian a nevědomky tak koukal směrem k nudistům. Když si jich všiml, málem se zadusil vlastními slinami.

„Bože, proč jsou nazí?" Vyrazil ze sebe a zapíchl pohled do palmy na druhou stranu od naháčů.

„Protože nemají nic lepšího na práci," vysvětlila jsem mu stručně a spokojeně nastavila tvář slunci. Doufám, že brzy uschneme, nechci Jane zaneřádit auto víc, než bude nutné. Navíc si nás všiml naháč s knírkem, to nevěstilo nic dobrého. 

„Docela změna," zasmál se a rozdýchával nával krve v obličeji.

„Můj kamarád si prošel něčím podobným jako ty, určitě ti pomůže se přizpůsobit," oznámila jsem mu, ale zdál se příliš šokován, než aby plně vstřebal má slova. 

„Kde je tvá loď?" zeptal se najednou zmateně. „Kotvíš někde v zátoce?"

Můj výbuch smíchu asi nečekal, ale usmál se taky. „Co je na tom vtipného? Jak jinak by ses sem chtěla dostat? Je to přeci ostrov."

„Máš pravdu. Támhle kotví moje auto," řekla jsem a ukázala na modrou Hondu kousek od pláže. Adrian vykulil oči. Nemohla jsem další smích zadržet. Loď...Ha.

„Připlula jsi autem?" zeptal se, ale sám se nad svými slovy zarazil. 

„Uvidíš sám," řekla jsem tajemně a lehla si do písku. On se v tichosti zvedl. Sledovala jsem, jak si zouvá boty a vstupuje do vody. Voda mu nesahala ani po kotníky, ale věděla jsem, proč to dělal. Šlo o ten písek, jak vám mizí mezi prsty, jako dokonalá připomínka, že čas umí téct stejně rychle.

Ovšem teď budeme muset zase čekat, než mu uschnou nohy.

***

„Internet je... nevím, jak ti mám vysvětlit, co to je. Začneme s něčím jednodušším. Počítač je kouzelný přístroj, který ti ukáže, co si budeš přát. Naučíš se na tom rychle, je to velmi intuitivní záležitost." Už jsem se těšila, až mu počítač ukážu, je to jako učit prababičku o novodobých technologiích. Právě jsme přejeli z mostů na Floridskou pevninu a ještě nenastala vteřina, kdy by Adrian zmlkl. Najednou byl plný otázek o světě, který zaspal.

Nevěřícně na mě koukal. „Řekne mi to úplně všechno?"

„Dá se říct, co bys chtěl vědět?" zajímala jsem se.

„Já ani nevím, co tak velkého se stalo?"

„Čím začít? Z těch méně všedních věcí třeba návštěva mimozemšťanů," oznámila jsem mu. Předtím jsem o tom neslyšela, ale když se nad tím Lissa tak rozplývala, musela jsem si to vyhledat a nestačila jsem se divit. Zdevastovali celý New York. Jak mě to mohlo minout?

„Cože?!"

„Je toho plný... počítač, uvidíš sám."

Další půl hodinu jsme jeli v tichosti, půjčila jsem Adrianovi můj mobil a navedla ho, jak použít internet. Zatím si v tichosti prohlížel wikipedii s druhou světovou válkou.

Já myslela na skupinku ujetých superhrdinů a na to, co asi dělají. Na Jane a Pepper, jestli už jsou doma a hledají auto, ve kterém jsem jela na výlet. Taky jsem dumala nad pokladem v mé kapse. Výroba bude hodně náročná, ale naštěstí poměrně rychlá. Už se nemůžu dočkat, až budu konečně kompletní.

Poměrně rychle jsme se dostali do Miami a já mu zatím stihla poradit hudbu, která člověku změní život, povykládala mu skandály celebrit za poslední století, doporučila snad padesát filmů, pár i o válce a hlavně o Petru Panovi, protože jsem Adriana podezřívala, že mu ukradl flétničku.

Všechno si to značil na kus papíru a přikyvoval mým slovům. Když jsem se zmínila i o superhrdiské partě, divil se ještě víc. Když jsem chtěla vědět, jak se měl on, vyhnul se tomu velkým obloukem a zeptal se mě na internet. Fuuuu. Neumím to vysvětlit!

Dojeli jsme před dům a vystoupili. Zdálo se, že holky ještě nebyly doma, auto Pepper, které vždycky stojí před domem, nebylo nikde k vidění.

„Tady ty žiješ?" žasnul a popošel ke dveřím.

„Jo, je to dům mého otce," řekla jsem a vešla dovnitř.

Zamířila jsem rovnou do pracovny a vytáhla Tonyho vysokoteplotní pec. Ironie byla, že stroj vypadal spíš jako toustovač, než mašina, která se umí rozpálit na 1000 stupňů. Do počítače jsem naskenovala tvar a jednotlivé části šupiny a vložila kov do stroje. Nebude to trvat dlouho a vypadne mi hromádka šupin, téměř připravených k použití.

O půl hodinky a ledovou kávu později byl základ šupin hotový a začala jejich pásová kompletace. Naštěstí jsem měla k ruce stále zvědavého Adriana, který byl přesvědčený, že zažívá nějakou sci-fi budoucnost.

Zapojila jsem jehlové konektory, které čekal věčnost strávená v mém těle, pak jsem na každou šupinku kápla digitální písek, který mi umožní měnit obličej a zářit. Zalila jsem pod každý plátek antigravitační tělísko a během několika hodin bylo hotovo. Chvilku jsem se zdržela u výroby nastřelovací pistole, protože se muselo trochu improvizovat a při prvním pokusu jsem prorazila desku kovového stolu. Po té nehodě se Adrian trochu zabejčil. 

„Tak to teda ne! Viděla jsi, co to udělalo stolu, víš, co by to udělalo tvojí lebce?!" protestoval a mával rukama jako dezorientovaný vrabec. Chtěla jsem ho uzemnit, že se za těch sedmdesát let lidi nenaučili létat, ale zadržela jsem to a vrazila mu pistoli násilím do ruky. Vpíchla jsem si silná anestetika, která jsem si půjčila v nemocnici, abych nic necítila, protože, buďme upřímní, tohle bude bolet jako nikdy. Lehla jsem si na jeden z uklizených stolů

„Až zavřu oči, pokryješ mi tím celý obličej, obtiskla jsem si na něj bodovou síť, takže se prostě trefíš do teček," oznámila jsem mu rychle, než se látka rozhodne působit.

https://youtu.be/k1W50hyaUPo

(pokud tento styl nemáte rádi, tak si to nepouštějte :) prostě věc na silvestr 3:D)

„JARVISI, osol to něčím od Hollywoodů," požádala jsem jako dáma a z reproduktorů se jako lusknutím prstů vyřítila agresivní hudba, ze které byl Adrian trochu nesvůj, ale už jsem usínala. První bodnutí jsem cítila jen lehce a na zbytek jsem usnula. Naštěstí.

Vzbudila mě až nehorázná bolest v obličeji. Jako by mi někdo vykotil dikobraza na obličej a ustlal si na nás. Věděla jsem přesně, co se stalo, ale neodvážila jsem se na nový obličej sáhnout. Byla to agónie. 

Zvedla jsem se do sedu a málem sebou sekla, svět se mi točil, hlava mi třeštěla. Rozhlédla jsem se po dílně, ale byla jsem tam sama. Kde je Adrian? Se zafuněním jsem se postavila a došourala se k zrcadlu a leknutím málem hodila záda. Koukal na mě kovový obličej holky se žlutýma očima, které mezi stříbrem nabraly trochu dravčí nádech. 

„Docela zajímavá barva," zamumlala jsem a mrkla. Zjistila jsem, že mám ošupinovaná i oční víčka, což jsem mu zapomněla připomenout. Plán tak byl splněn do poslední šupiny. Mezi vlasy sice prosvítala moje odhalená kůže, ale to vyřeším jindy, bude stačit skupinové zapojení bez nervových jehel.

„Adriane?!" volala jsem, když jsem stoupala po schodech do obýváku, ale nikde nebyl. Ani v jednom z pokojů, tak jsem usoudila, že se šel projít.

Vrátila jsem se do pracovny, v náručí Meowa, který právě mířil do syntetické koupele. Nechám mu obalit tělíčko aspoň nějakou tou vrstvou kůže, i když Pepper asi začne jančit, až zjistí, že má doma nahatou kočku.

První várku syntetické kůže jsem věnovala svému obličeji, protože z čeho by Pepper jančila ještě víc než z nahaté kočky? Ze stříbrné Kate. Kdyby na mě nezbylo, další dávka by se umíchala až za dva dny a to by byl úlet to vysvětlit. 

Nastříkala jsem na sebe dvě dávky prudkým rozprašovačem a kupodivu vypadala opět lidsky, oči se vrátily k původní světle hnědé, ale tváře byly bledé, bez života. Žádná rudá líčka ani tmavé kruhy pod očima. Rychle jsem se tedy namalovala a spolkla prášek proti bolesti, což řešilo pouze dnešek, ale neměla jsem sílu dál se dneska ladit. 

Navíc už byly holky určitě na cestě. Musely být, přeci jen už byla tma a Pepper nerada řídila v noci. Ve stejný moment jsem uslyšela bouchnutí vchodových dveří a nadšeně je šla přivítat. Ale nebyly tam samy, za dvojicí k smrti vyděšených žen stálo nejméně sedm lidí, kteří je drželi nevybíravě za vlasy.

„Co se děje?" zeptala jsem se znepokojeně a ostražitě všechny neznámé přejela pohledem.

„Kate Mosley, půjdeš s námi," oznámila mi jedna z nich a usmála se.

***

Přepisováno to bylo z důvodu dvou nebo tří hodně divně znějících vět. Přidávám jednu hodně divnou ukázku :'D:

„Bože, proč jsou nazí?" Odvrátil od nich zrak a koukal na nedalekou palmu na druhé straně od naháčů.

„Počkej, až uvidíš zbytek. Můj kamarád si prošel něčím podobným jako ty, určitě ti pomůže s orientací," oznámila jsem mu.

Asi chápete :D