I drobná slůvka, obyčejná,
jsou symfonií pro mé uši.
A moje duše poničená,
snad jednou zákon smutku zruší.

Bojím se toho, co k tobě cítím,
nevím, zda je to skutečné.
Vždy když tě vidím, mé city se vznítí,
však moje touhy jsou úsečné.

Velká tíha mi z hrudi spadla,
když jsem ti tenkrát vyznal lásku.
Bohužel radost má brzy zvadla,
teď mám pocit že žalem prasknu.

Vždy když se zhlédnu v tvých modrých očích,
nevím co říkat, dojdou mi slova.
A hlava se mi prudce točí,
však zkouším tě zaujmout zas a znova.

Dobré i zlé bych s tebou prožil,
snesl bych ti hvězdy z nebe.
Své srdce bych ti k nohám složil,
miluji tě víc než sebe.

Dal bych za tebe víc než mohu,
v boji byl bych štítem tvým.
Bohužel si už nepomohu,
mé smysly halí hustý dým.

Pár kapek krve mám na svých křídlech,
na život bez tebe se těžko zvyká.
Teď píšu ti verše po papírech,
ach, jak dokonalá romantika...