Nevěřím lidem, nevím už  jak,
už tolikrát jsem se v nich zklamal.
Cítím se často jako pták,
kterému kdosi křídla Zlámal.

Marně se vzpírám vaší vůli,
nevěřím v záchranu, už spadla klec.
Vaše oči vždy lžemi žhnuly,
přede mnou, za mnou, pokrytec.

Jsme plní smutku, plní zloby,
proč trpí ten, co má tě rád?
Jsem znaven chodem dnešní doby,
však ani dnes nemůžu spát.

Proč nemám to, co ostatní?
Někoho, komu bych věřil.
Kdo by se za mě hrdě pral,
kdybych mu svůj život svěřil.

Mé city drtí těžká maska,
mé srdce opevněný hrad.
Můj hrudní koš pod tou tíhou praská,
nevěřím, že by mě někdo moh mít rád.

Lidský rozum je nebezpečný,
má v sobě nevýslovné zlo.
Vypadá silný, nekonečný,
je ovšem křehký jako sklo.

Lidský rozum je vážně chabý,
však každý by z něj jenom bral.
Člověk je bez něj příliš slabý,
můj jako prach se rozsypal.

Teče mi slza z pravého oka,
Kolik jich v zásobě ještě mám?
Jsou to jen slzy malého kluka,
co přeje si jedno, nebýt sám...