Když myšlenky se ti v hlavě točí,
když zdá se ti krásný sen.
Odněkud čísi mrtvé oči,
sledují tě tiše jen.

Cosi kdesi ztěžka dýše,
chladný vzduch cítíš na čele.
Však nevnímáš a spíš dál tiše,
zní to tak strašně uměle.

Sleduje tě vždy když spíš,
Když z postele ti trčí noha.
Však ty ho nikdy nespatříš,
Když probudíš se, hned se schová.

V noci tiše na polštáři,
Dřepí klidně vedle tebe.
Sleduje klid ve tvé tváři,
A sny tvými krmí sebe.

Pokaždé když ráno vstaneš,
když si dlaní promneš oči.
Sebere tě pocit strachu,
Nikdy se však neotočíš.

Když se češeš, oblékáš se,
pocit sílí s jistou cenou.
Tak se radši neotáčej,
kouká ti to přes rameno.

Otočil ses, nemám pravdu?
A neviděl jsi vůbec nic.
Jsi zas rovně, on však stojí vzadu,
sleduje tě a nic víc.

Cítíš že na tebe kouká,
však na ten pocit už sis zvyk.
Vždy ráno své tělo souká,
zpod závějí peřin tvých.

Poslouchej mě, stůj dál klidně,
jak ty kytky stářím zvadlý.
Kdyby jsi ho někdy viděl,
vlasy by ti hrůzou spadly...