To ráno se ve Velké síni nedělo nic zvláštního. Studenti pojídali své snídaně a vesele se u toho bavili. Sem tam si někdo vyměnil jistý kousek pergamenu, který byl předmětem většiny rozhovorů. 

Obvyklé ráno by Rita nakráčela do síně jako největší královna. Lidé by měli uctívat zem, po které chodí. Měli by líbat její nohy, protože má nade všemi takovou moc. Stačila by malá korunka na dokonale blond vlasy, které snad nikdy nebyly rozcuchané, a Rita by se mohla vydávat za královnu Bradavic.

Jenže dnes nebylo obvyklé ráno. A jako každé neobvyklé ráno, tak i dnes se Rita skoro plazila při zdi. Stávalo se to tak jednou za rok, když napsala něco, co bylo skutečně přes čáru. Jenže včera dohnala svoji schopnost na novou úroveň. A nějak ani nechtěla vidět ty následky.

Velkou síní začaly šumět hlasy i křídla sov. Bylo to tady. Rita se otočila k odchodu, ale zadržel ji pevný stisk její nejlepší kamarádky. 

"Nikam nejdeš, tady zůstaneš. Zasloužíš si to," nařídila jí Rolanda a silou ji přitlačila doprostřed zmijozelského stolu, aby na ni bylo pěkně vidět.

"To tě naučí psát takové články," usmívala se pro sebe dívka, která žila výhradně pro famfrpál. 

"Vážně musím?" zakňučela Rita. 

Rolanda se na ni nesmlouvavě podívala. "Co sis nadrobila, to si také sněz. A to, že sis nadrobila víc, než jak velký máš žaludek, není moje věc. Podívej se támhle na Diggoryho. Hádej, co čte," ušklíbla se zle Rolanda.

Rita zbledla. Diggory ne! "Ne, já nechci, aby to udělal," začala vrtět hlavou Rita. Tohle bylo moc už i na ni. Rolanda se jen ušklíbla. 

"No, jen se dívej," otočila jí hlavu k Diggorymu, co se zrovna zvedal a nesl Denního věštce k profesorskému stolu.

"Ne, ne, Křiklanovi ne!" začala protestovat Rita a zvedala se z místa. Rolanda ji ale přitlačila zpět. 

"Jen seď. Křiklan už to jistě četl v oběžníku. Neuškodí mu přečíst to znovu," ujistila ji. 

Rita se pokoušela přemoci pálení v očích. "Jenže já měla verze dvě," vypadlo z ní.

Rolanda se zarazila uprostřed pohybu s vidličkou na půli cesty k ústům. Za hlasitého cinkotu jí vypadla z ruky. 

"Cože jsi měla!" zaječela Rolanda ve stejnou chvíli jako se od nebelvírského stolu ozval Arthur. 

"Tohle si vyprošuji!" křičel. Pak prásk Denním věštcem o stůl, až se rozdrnčely skleničky.

"Co jsi tam napsala, Rito?" začala se ptát vyděšená Rolanda. Rita zavrtěla hlavou. 

"Co to bylo!" vřískla Rolanda. 

Rita se ještě o kousek přikrčila. "Tak trochu jsem si vzpomněla na jednu jeho příhodu ze čtvrtého ročníku, jestli víš, o kterou šlo," naznačila to trochu nejistě Rita.

Rolanda zbledla. "Rito, ty seš ale vážně kráva!" vyhrkla, načež se zvedla od stolu a vyběhla z Velké síně. 

Celou tuhle scénu sledovala Dorcas, která měla jediné štěstí, a to, že Molly stále spala. Dívka opatrně popadla Denní věštec a rozevřela ho na správné straně. Nehody a přešlapy Arthura Weasleyho, hlásal článek, do kterého se Dorcas s vervou pustila.

Po jeho dočtení práskla novinami o stůl stejně jako Arthur před pár minutami. Pokud tohle Rita přežije, pak je skutečně nesmrtelná!

***

Toho rána svítilo slunce obzvlášť silně. Jeho paprsky prosvítily i hloubku jezera, pod kterým se nacházela zmijozelská společenská místnost. A přesně toho rána se Kornelius Popletal rozhodl, že nastoupí na ministerstvo. 

U snídaně mu opět přišel dopis od jedné jeho přítelkyně. A právě ona na ministerstvu pracovala, proto se tak rozhodl. Nebo to možná bylo tou nabídkou, co mu Lory dala. Tedy, ne že by ho to nějak lákalo. Ale zase... Jednou by se mohl stát ministrem a to rozhodně stálo za zvážení.

"Zase ti psala ta slepice?" prohnula se vedle něj pohovka, jak Rolanda dosedla vedle svého kamaráda. Ona vlastně měla kamarády snad úplně všude a Kornelius měl to štěstí, že byl právě jedním z nich.

"Kolikrát jsem ti říkal, že Dolores není slepice?" zamumlal Kornelius zadumaně, zatímco okusoval špičku brku. Dělával to tak vždy, když přemýšlel, jak formuluje určitou část věty. 

Rolanda ale nebyla na tyhle řečičky. Proto vytrhla Korneliusovi dopis a začetla se do toho, co psala ona slepice Dolores, pro Kornelia Lory.

Co chvíli se musela pousmát, protože něco tak hloupého mohla napsat skutečně jenom ona. "Vzpomínám si na ni jako na úplnou slepici. Vedla mě tehdy jako primuska do ředitelny a celou dobu něco žvanila," ušklíbla se Rolanda. Bylo to v prvním ročníku, když náhodou podpálila jednu velmi vzácnou knihu. Aspoň tak to Dolores tehdy řekla. Ve skutečnosti šlo o dopis, který ona dívka psala nějakému chlapci. A Rolanda jí vlastně udělala službu, protože něco takového bylo vážně příšerné.

"Vidíš, a já teď vlastně dělám její práci," poklepal si chlapec na svoji hruď s primuským odznakem. 

Rolanda se ušklíbla. "Jo, vy dva jste si vzácně podobní. Pokud tedy není slepice, pak je to pěkná kráva a ty jsi její vůl," otitulovala je, načež se zvedla a hodila mu její dopis zpět.

"Užij si ho, než ti naše drahá Dolores pěkně zavaří," zasmála se a vyrazila do svého pokoje. 

Kornelius jejích slov nedbal a raději se opět pustil do sepisování odpovědi. Ono totiž bylo poměrně hodně věcí, co bylo třeba napsat. Počínaje včerejším přístěnkovým skandálem až po dnešní článek ve Věštci. 

Dolores přece měla právo to všechno vědět. A Kornelius bude jejíma očima i ušima na hradě. Co on jen může vědět, kdy se mu to bude hodit? Rozházet si to s Dolores nebylo nejlepší. Nosila sice stále barvu štěstí a veselí, ale když chtěla, dokázala napáchat pěknou paseku. Jako by si to všichni nepamatovali. Její odchod ze školy byl prostě dokonalý. A právě díky němu získala svoji práci, kterou zastává už pěkných šest let.

"Ani nevíš, jak moc je to tu teď rychlé. Jak se Molly s Arthurem... Zbláznil ses?" vyjekl hlas za jeho zády, až sebou Kornelius trhl. Ustaraně se otočil na další dívku, která ho přišla otravovat. 

"Tohle přece nemůžeš psát zrovna jí. Vždyť si podá prvně Arthura, pak Molly a nakonec mě," vzdychla Rita.

"Jako by tě snad někdy zajímalo, co se děje nebo neděje s Molly," ušklíbl se Kornelius. 

"To možná ne, ale tentokrát to nemůžu nechat zajít tak daleko. Umbridgeovou do toho netahej, stačí, že jsem to trochu přestřelila já. Když se do toho vloží, máme konec s Bradavicemi, jak je známe," prorokovala blondýna a vytrhla budoucímu ministrovi dopis.

"Takže ty si můžeš psát, co chceš, a já nesmím ani jeden dopis?" odsekl jí Kornelius a vytrhl si dopis zpět k sobě. Rita se ušklíbla. 

"Fajn, dělej si, co chceš," zasmála se, protože ji napadlo, co bude v dnešním oběžníku. Ritina pomsta bude sladká, Kornelius zažije tvrdou realitu necenzurovaného tisku!

***

Dorcas vběhla do společenské místnosti. Málem by se zase otočila a zmizela, kdyby ji nezastavil ten, kdo mohl za včerejší polovinu hádky. Chlapec o celý rok starší, ten který sdílel pokoj s Arthurem, a také ten, který teď Dorcas něco dlužil za záchranu života.

"Četla jsi to?" mávl Denním věštcem. 

Dorcas se uchechtla a mávla tím svým. Gideon se nevesele usmál. 

"A tohle si chce vzít moje sestra," povzdechl si. 

Dorcas ho přetáhla po hlavě novinami, které se stejně k ničemu jinému nehodily. Byly plné lží. To už by tam rovnou mohla psát Rita. Vypadalo by to vlastně stejně.

"Já to podporuju už od samého začátku a ty bys měl taky. Mají se rádi a budou šťastní," odsekla. Gideon se vztekle postavil a zaťal pěsti. 

"Tak to nikdy nedovolím. Ona je Prewettová, nedovolím, aby ji stáhl na jeho úroveň," pohodil dnešní výtisk Věštce na stolek. 

"Ty jsi vážně zaslepený idiot. Proč jsi nešel do Zmijozelu? Zapadl bys tam mnohem líp než sem. Měl bys stejně hloupé kamarády, kteří by mysleli jen na postavení a na společenskou úroveň. Myslíš ty snad na něco jiného?" obula se do něj Dorcas. Gideon zoufale otevíral pusu, zatímco z Dorcasiných rtů se linula nepěkná slova a urážky, které možná není vhodné opakovat.

"...jsi jen hloupý a namyšlený idiot, pokrytče," zakončila a sebrala jeho výtisk denního tisku. Gideon pozvedl obočí. 

"Co to děláš?" nechápal, když Dorcas procházela místnost a všechny Denní věštce pečlivě sebrala a odnesla ke krbu.

"Dělám jen to, co by měl udělat každý rozumný člověk," ušklíbla se a hodila všechno tohle smetí do ohně, který z neznámého důvodu plápolal celý den. Gideon k ní přešel a vylovil další výtisk z kapsy hábitu. 

"Na tenhle jsi zapomněla," poznamenal a hodil ho do krbu stejně jako předtím Dorcas ty své. Dívka se na něj zmateně zadívala. 

"Jsi snad na jejich straně?" začala si dělat naděje.

"Ne. Ti dva se vzít nesmí. Jen..." zaváhal. Netušil, co chtěl. Proč tu dělal to, co dělal. Proč za Dorcas vůbec šel a chtěl jí pomoct. Vlastně to udělal kvůli ní, ne kvůli svatbě. Ne všechno se totiž točilo kolem Molly a Arthura. 

Bohužel pro ně, většina konání příštích dní se kolem nich točit bude.

***

Během dne Molly vylezla z postele. O pár hodin později už seděla v knihovně a předstírala, že rozhodně neexistuje něco jako její smyšlené těhotenství. Rita byla kráva, psala jen bláboly, Gideon byl vůl, prostě její bratr, a vlastně všichni kolem byli příliš hloupí. Molly jim prostě nechtěla věnovat pozornost.

"Smím?" ozval se sametově hluboký hlas u jejího ucha. Molly se pousmála a udělala místo svému příteli Kingsleymu. 

"Copak potřebuješ? Nebo ne, nech mě hádat, budeš chtít to, co Alastor. Řekneš mi, že Arthur je špatná volba a pokud si ho vezmu, nastraží mi do pokoje nějaké pěkné kouzlo," ušklíbla se.

"Nebo snad jako Diggory, co všechno okamžitě vytroubil profesorům? Křiklan se mě dnes zeptal, jestli je pro mě vhodné, abych pracovala na lektvarech, jestli to nějak nepoškodí dítě!" práskla jednou z knih o stolek.

Kingsley se uvolněně zasmál. "Je to vážně k vzteku. Všichni kolem dělají, jako by to byla pravda. A co mám říct? Ne, Rita měla pravdu jen trochu. Vyberte si, čemu chcete věřit?" tvářila se stále kyseleji a kyseleji Molly.

"Vážně se tě Křiklan zeptal na tohle?" vytáhl si svoji učebnici Kingsley. 

Molly si pomyslela, že on jako jediný nevypadá tak zaslepeně. Možná je její jedinou šancí. Třeba mladý Pastorek pochopil, co je zač ta Holoubková a co Molly rozhodně zač není.

"Lepší než to, co na mě křikl ten mizera Carrow," zavrtěla hlavou dívka. Kingsley vytvořil dokonale zmatený a tázavý výraz. Molly si povzdechla. Nebylo to něco, čím by se chtěla chlubit.

"Roztažnožka je prý už moje přezdívka. Prý se nemám divit, když si to rozdám s každým hňupem," zamumlala a opřela si hlavu o hranu stolu. Něco tlumeně zavrčela a dvakrát do stolu klepla čelem. 

Kingsley na ni jen nechápavě zíral. To už se skutečně zbláznila?

Pak se Molly narovnala a smutně se usmála. "To opravdu neexistuje člověk, co by mi tu svatbu přál?" zeptala se jen tak do prostoru. Kinglsey pokrčil rameny. Molly věděla, že toho moc nenamluví. Možná proto se mu lidé svěřovali, působil na ně totiž uklidňujícím dojmem.

"Tak povídej, proč jsi tady ty," pobídla ho Molly. Kingsley se zhluboka nadechl. Nějak mu nepřipadalo správné teď říkat to, co původně chtěl.

"Jen do toho, po dnešku už zvládnu cokoliv," zasmála se Molly jeho váhání. A tak to Kingsley přijal.

"Nechci, aby sis ho brala," oznámil jí, načež Molly práskla knihou o stůl. "Nemyslím si, že je špatný nebo nedostatečný, spíš jde o to, že vy dva prostě nejste... Ideální pár," použil spojení, za které by ho dívka v tu chvíli nejraději zaškrtila.

"A s kým podle tebe tvořím ideální pár?" zeptala se sladce Molly. Kingsley, jež nepochopil tu výhružku v jejím hlase, začal vyjmenovávat všechny, co mu přišli na mysl. Když řekl třicáté jméno, Molly ho zarazila pohybem ruky.

"Prostě každý. Stačí to říct takhle," ušklíbla se. Kingsley pokrčil rameny. 

"Prostě si ho nevezmeš, já už se o to postarám. Jde mi o tvoje dobro, Molly," dodal, načež dívka zrudla, tentokrát vztekem. 

"I ty, Kingsley? I ty si tu budeš hrát na moralizujícího bratříčka? I ty? A co bys asi tak chtěl? Vzít si mě sám? To mi nabídneš? Neberu si Arthura proto, abych někoho sehnala, ale protože ho miluju. A nějak se s tím konečně vyrovnejte," odsekla mu.

"Já si přece nemyslel, že ho nechceš, jde mi spíš o tvoje pohodlí. Jak ti asi bude s člověkem, co unáší mudly?" zajímal se. Molly se zadívala na jeho hábit. A skutečně. Postřehla ten kousek bílého papíru. Přiskočila k vyjevenému kamarádovi a vytrhla mu Denního věštce z kapsy.

"Chceš vidět, co si o tom myslím?" zamračila se. Pak vzala výtisk a prostě ho roztrhla pěkně v polovině. A pak znovu. A znovu. A znovu. Rozcupovala ho doslova na kaši. To pak uplácala do kuličky a hrozivě se na Kingsleyho podívala.

"Ještě jednou se mi pokusíš říct něco takového a donutím tě tohle sežrat i se všemi Ritinými oběžníky!" pohrozila mu tiše, až výhružně. Kingsley se odtáhl do bezpečné vzdálenosti. Molly se ušklíbla a hodila mu kouli z natrhaných papírků do klína.

"Můžeš si ji slepit. A co mi dovolíš nebo ne, na tom mi ani trochu nezáleží. Co bys mohl dělat?" rozpřáhla ruce se smíchem. Pak sebrala svoje věci a bez jediného pohledu ke chlapci odešla z knihovny.

Možná měla pravdu. Co mohl Kingsley Pastorek dělat? Co mohl dělat pouhý chlapec, co patří k čistokrevné rodině, co se dlouhodobě přátelí s Prewettovými? Co mohl dělat ten, kdo se rozhodl zachránit Molly od vlastní hlouposti a neváhal na to použít veškeré možné zbraně?

***

Arthur nabručeně cupoval Denního věštce. Bylo to přece tak dávno, tak co to vytahují? A těch mudlů ani moc nebylo. Jen dva, možná tři, nebo deset, co na tom záleží?

"Pořád jsi naštvanej?" ozval se Nathaniel trochu nervózně. 

Arthur po něm šlehnul pohledem, který jasně říkal Jsem tygr a mám hlad. Dokonce i ta barva vlasů by seděla do jeho popisu. Chlapec ucouvl a přikrčil se.

"Hele, bylo to dávno. Kdo na to bere ohled, jestli jsi unesl pár mudlů?" mávl rukou Arthurův nejlepší kamarád. Arthur konečně zvednul hlavu v jiném než rozzlobeném gestu. Pobídl Nathaniela, aby pokračoval, načež se chlapec zhluboka nadechl, aby se uklidnil.

"Tak bys je přece vrátil, ne? Dneska už to nikoho nezajímá, přece jsi nakonec ani nedostal podmínku, protože mudlové byli vlastně celkem rádi, že jsi to byl zrovna ty," uchechtl se Nathaniel, protože si vzpomněl na scénu jako z hororu, kdy se Arthur pokouší někoho unést.

"A Molly to už stejně věděla," dodal, načež se Arthur prudce nadechl. 

"Nejde o to, že to neví ona. Jde o to, že to neví všichni její známí. Jak asi teď budou reagovat na," odmlčel se, "tohle všechno?" vybral si raději spojení než slovo svatba. To stejně nemohlo být přesné.

"A ty si snad myslíš, že Molly na někoho z nich dá?" zasmál se Nathaniel. Arthur pokrčil rameny. 

"Kdo ví? Ona je ona a já jsem..." pokrčil rameny, zatímco si myslel na dokonalou dívku jeho snů. Nathaniel si povzdechl a konečně ke svému příteli přešel s úsměvem na rtech.

"Tak trochu nešika a Weasley k tomu? Kámo, kdyby jí to vadilo, nesouhlasila by," řekl tak hlubokou myšlenku, že to prostě musel zkazit oslovením kámo. Jak se vyjadřovat skutečně na úrovni aneb Nathanielův slovník v praxi.

"Ale tak to přece nemyslím. Jde o to, že..." nedokázal svoje pocity formulovat správně. Prostě to nemělo slova. 

"Jde o to, že Molly je tak hrozně úžasná? To se zdá jenom tobě. Věř mi, že tak skvělá není. Třeba ten její hlas, když se naštve, nebo ta agrese..." začal vypočítávat Nathaniel a Arthur při každém špatném slově na svoji dívku trochu víc zatnul pěsti.

"A kromě toho je taky... Nebo víš co? Dopovím ti to příště, nerad bych měl nos na dvě půlky," zasmál se chlapec a jal se couvat z ložnice. Dráždit tygra prostě nebylo to pravé. Aspoň ne, pokud je ten tygr váš nejlepší kamarád a ještě k tomu cvok, co unáší mudly. Nathaniel vesele zavrtěl hlavou. Jo, tehdy to byla pořádná věc. Dnes už po tom nikomu nic není. Tedy až do chvíle, co si na to všechno nevzpomněla Rita se svojí touho napsat si něco do Denního věštce.

***

Dolores Umbridgeová, nejvíce nenáviděná osoba celého ministerstva, seděla za svým stolem a pročítala večerní poštu. Dopis od Popletala jí ležel zatím nerozbalen na stole. Až se k němu dostane, bude už vědět, co má dělat.

Někdo zaklepal na dveře. Dolores popuzeně vzhlédla. "Dále," zavolala a čekala, kdo ji to přišel otravovat tentokrát. Jakmile uviděla tu hlavu vážené osoby, vyskočila ze svého křesla a zeširoka se usmála. Možná by se i poklonila a začala panáčkovat, ale ani jedno nebylo v přítomnosti ministra vhodné.

"Dolores," usmál se ministr, který na svůj věk již dávno musel být senilní, na svoji oblíbenou osobu. Byl snad jediný, kdo neviděl, jakých kvalit tato dáma dosahuje. Možná za to mohla trochu kratší sukně této ještě pěkné dívky nebo snad sladký tón hlasu v kombinaci s růžovými kostýmky?

"Ano, pane ministře?" usmívala se dívka, která již šest let pracovala jako ďas, aby dosáhla povýšení. A skutečně se jí to dařilo, jak bylo vidět. 

Ministr se pousmál ještě o kousíček víc. "Víte, že se nachýlila doba ke kontrole Bradavic?" zeptal se mile. Dolores nakrčila obočí. Něco takového byla pro ni novinka. Ministr se znovu zasmál. "Jednou za pár let vyšleme kontroly do školy, aby si tam nemysleli, že nejsou součástí ministerstva. Ale to si někdo tak mladý jako vy nemůže pamatovat. Naposledy se to dělalo před osmi lety," zadíval se na její postavu a možná zůstal o chvilinku déle na její zadní části, kterou obepínala sukně skutečně výborně.

"Ach," dokázala ze sebe dostat Dolores. 

"A já bych si letos vybral vás. Máte jistě styky s mnoha lidmi z vyšších ročníků, snad vám to pomůže. Všechny informace naleznete v téhle složce," podal jí velmi tlustou složku s papíry, načež se Dolores rozzářila. Milovala papírování.

"Nezklamu vás," slíbila mladá dívka. Tohle mohl být její kariérní postup. Tohle mohla být ta chvíle, kdy se konečně dostane výš! Stačil by kousíček. Schody slávy jsou dlouhé, proto je třeba ťapat pomalu.

"Tím jsem si také jist, Dolores," zavolal ještě starý ministr a odšoural se zase k sobě. Jakmile cvakly dveře, Dolores se zadívala na své talíře s koťaty. Měla jen pár kousků, ale teprve je začínala sbírat, takže se nebylo čemu divit.

"Tak to vidíte, miláčkové. Vaše panička pojede trochu zavařit Brumbálovi," zašišlala na ně a vrátila se zpět k práci, která byla nyní obohacená o něco skutečně důležitého.

***

"To píšeš zase další oběžník? Nestačilo ti to včera?" ozvala se Rolanda Hoochová z postele. Kvůli téhle otázce dokonce roztáhla závěsy. Celý den se s Ritou nebavila. Neměla to zapotřebí. Nebyla přece někdo, kdo se musí doprošovat.

"Jo, ale tentokrát to bude stát za to," mumlala Rita vztekle, zatímco byla v polovině pergamenu. 

Rolanda jen protočila oči. "Dělej, co uznáš za vhodné," pověděla jí chladně a bez přání dobré noci si pevně zatáhla závěsy.

Škoda, že Rita si toho gesta ani nevšimla. Psala totiž velice zajímavou část o Popletalovi. A to nebyla jediná jeho část, kterou v novém oběžníku probírala...