Příštího dne se kromě nového Ritina oběžníku objevil ve společenské místnosti ještě jeden pergamen. Šlo o oznámení ředitele Brumbála a jeho zástupkyně profesorky McGonagallové. Nutno podotknout, že ono oznámení bylo profesorkou věšeno s úšklebkem a velmi kyselým výrazem, co by ani citron nevykouzlil.

Studenti, co oznámení četli, nevypadali, že si budou dělat starosti. Ono také nešlo o jejich problémy. Ty teď měl hlavně Brumbál a i s celým profesorským sborem. Kdo mohla být takhle Umbridgeová, že se dostala na oznámení? Ten, kdo si myslel, že to není nikdo důležitý, se šeredně pletl. Ale zkuste to vysvětlit mladým dětem.

"O co jde?" zajímala se Molly, když dorazila k Dorcas, co právě pročítala oznámení. Musela se proplést davem, aby vůbec něco viděla. Ohledně ohlášení ve společenských místnostech se totiž z neznámého důvodu tvořily skupinky lidí, co si prostě museli povídat.

"Ale... Nic moc, jen se přijede podívat naše stará známá panenka v růžové. Tentokrát na inspekci," ušklíbla se dívka a ukázala na jméno, které Molly viděla snad ještě méně ráda než to, co bývalo podepsané na oběžnících.

"Dorcas, něco takového ale není nikdy dobré. Co ty víš, co s sebou přiveze," zavrtěla Molly znechuceně hlavou. Její nejlepší kamarádka se ušklíbla. 

"Jako třeba růžový mor?" zasmála se a Molly chtě nechtě musela také. 

"Myslím to vážně. Jen si představ, jaké by to bylo, kdyby si začala notovat s Holoubkovou," přidala další příšerný scénář zrzavá dívka. Dorcas pozvedla obočí. "Co je?" nechápala Molly. 

"Ty jsi to zase nečetla, co?" zasmála se a podala jí jeden z oběžníků, který vytrhla z ruky jakémusi kolem procházejícímu prvákovi. 

"Neměla bys je takhle využívat," poznamenala významně Molly. Dorcas znovu pozvedla obočí. 

"A když ti starší takhle využívali mě, tak ti to nevadilo? Ty pro mě prostě nemáš pochopení," zavrtěla hlavou.

Molly ji už ale ignorovala, protože se ponořila do čtení o jednom zmijozelském sedmákovi, co si údajně dopisoval s Dolores. A podle Rity dělal i něco mnohem horšího. Molly se nad oběžníkem už dlouho tak nenasmála. Ritino podání Popletala jako chlípného svůdníka a Dolores jako nevinné krásky, co má ovšem vše předem naplánované, bylo prostě skvělé.

"Představa, že si Popletal s Umbridgeovou píší takové věci, co tu cituje, je skoro do očí bijící lež," ušklíbla se Molly, ale stejně se pobaveně zasmála nad souslovím Tajná láska mezi dopisy. 

"Ale jak koukám, Ritina pravdomluvnost tě v tomto případě příliš netrápí," protočila oči Dorcas a vytrhla jí oběžník.

"Hej," ohradila se Molly, "ještě jsem to nedočetla. A navíc, jak sladká je představa Rity a Dolores jako nepřítelkyň na život a na smrt? Třeba by pak naše drbna neměla čas na mě." 

"A jak k tomu přijde chudinka Dolores?" zašklebila se Dorcas, načež se obě kamarádky rozesmály. 

"Asi si bude muset vzít trochu růžovější kostýmek," ozval se u nich sametový hlas, ze kterého přímo čišela smyslnost ale i klid. Molly se naštvaně otočila na mladého Pastorka.

"Ty mi radši nechoď na oči, ano?" otázala se milým hlasem a nečekala na souhlas. Prostě popadla Dorcas za ruku a táhla ji ven z Nebelvíru. Dívka se ještě stihla podívat na posmutnělého Kingsleyho a naznačit mu mávnutí ruky. Molly to jistě brzy přejde. Snad, doufala Dorcas i Kingsley.

***

Není zde nutné vyprávět o očekávání, které během snídaně i oběda měli bradavičtí profesoři. Nebude nutné popisovat, jak jejich oči nervózně těkaly mezi vstupem do Velké síně a oknem, kudy měly za chvíli vletět sovy. Nikoho by nepřekvapilo, kdyby se s nimi k zemi snesla i nenáviděná Dolores. Pěkně na koštěti jako správná čarodějnice. Jen škoda, že upalovat už se nesmí. Mnoho z přítomných by jistě této možnosti využilo. Zrovna třeba profesorka McGonagallová by ji velmi ráda viděla trpět.

To ale není to, co bylo důležité. Tohle není příběh o mučících technikách na Dolores Umbridgeovou, i když by ho mnoho lidí velmi rádo napsalo. 

Dorcas Meadowesová přecházela po místnosti, ve které se nacházeli jen oni dva. Možná to bylo poměrně podivné, ale Dorcas teď měla plnou hlavu čehosi horšího. Mnohem horšího.

"Pohádala se kvůli tomu s Kingsleym," řekla najednou, zatímco znovu přešla přes celou učebnu. Chlapec ji pozoroval jako při tenisovém zápase. Neustále otáčel hlavou tam a sem. Tam a sem. Tam a... Zase sem. Pojednou se Dorcas zastavila, nevěřícně se na Gideona podívala a rozhodila rukama. 

"Jsou spolu kamarádi snad věky!" vydechla frustrovaně. Gideon pouze oněměle přikývl. "Ne, ty to nechápeš. Jsou kamarádi i s Arthurem. A Pastorek si teď řekne, že jí tu svatbu nepřeje? A co mu na to odpoví Molly? Něco jako To je v pořádku, však jsi můj kamarád a tvůj úsudek pro mě něco znamená, i přes to si ale Arthura vezmu. Ne, ona řekne Promluv na mě a jsi mrtvý muž!"

"Takže ty mi tu celou dobu chceš říct, že tě neštve, že je Molly tak tvrdohlavá, ale to, že Kingsley je..." hledal to správné slovo o rok starší chlapec. 

"Zaslepený? Nebo snad hloupý? Nebo prostě jen idiot?" doplnila ho Dorcas. Gideon si povzdechl.

"Není zaslepený, jen si myslí to, co všichni příčetní obyvatelé tohoto hradu. Molly prostě nemůže být Weasleyová!" vypěnil znovu Gideon. Pohár jeho vzteku už pomalu přetékal. A Dorcas byla zrovna na ráně. "Vždyť ona si vůbec neuvědomuje, co za člověka si chce vzít. A ty ji v tom ještě podpoříš!" nasadil i na ni.

"Nekřič tu na mě!" ohradila se Dorcas, která prostě nebude jen tak stát a submisivně čekat, až se alfa pán Gideon Prewett vypovídá. 

"To ty sis začala," ohradil se velice dospěle chlapec. 

"No a co? Mám pravdu," oznámila mu.

"Nemáš. Molly je pro Arthura příliš dobrá. Merline, vždyť je to Weasley!" Dorcas se chladně rozesmála, až Gideon trochu ucouvl. 

"A vaše rodina je bývalou částí Blackových, takže prostě musíte být lepší, co?"

"No dovol, my nemáme s tou šílenou rodinou nic společného." 

"Říkáš ty nebo tvoji rodiče?" uchechtla se Dorcas, která moc dobře věděla, že i Gideon je v jejich rodině průkopníkem. Což byl velmi smutný fakt.

"Oni dva k sobě prostě nepatří. Nejsou ideální partneři," prohodil to, co před pár hodinami i Kingsley. 

Dorcas se vztekle zamračila. "A kdo by byl? No? Když ne oni dva, tak kdo?" založila si ruce v bok a čekala na odpověď.

Gideonovi ale došla slova. Kdo by byl ideálním párem? 

"Ještě řekni, že my dva. To už bych skutečně pochybovala o tvém zdravém rozumu," ušklíbla se Dorcas, která očividně myslela na to samé, co Gideon. Nebo ji aspoň něco podobného napadlo.

"A co když ano?" navrhl Gideon bojovně, ale mnohem tišeji než předtím. Dorcas se prudce nadechla. Pak si bezděčně olízla ret. Gideon polkl. 

"Ale co když ne?" ušklíbla se dívka.

"Ty prostě musíš mít vždycky pravdu," uchechtl se chlapec. 

"Protože já ji vždycky mám!" odpověděla Dorcas, která si to prostě nemohla odpustit. Až pak si uvědomila, že stojí nějak moc blízko. Skoro se dotýkají. Urychleně ustoupila o dva kroky vzad, zhluboka se nadechla a zatřepala hlavou.

"Ne, to se nikdy nestane. Molly a Arthur jsou ideálním párem," vrátila se k původní ideologii. Pak vyšla z místnosti a zanechala Gideona prakticky ve stejných myšlenkách jako měla ona. 

Co se to právě stalo, ptali se sami sebe.

***

Večeře, nejdůležitější jídlo dne, se právě objevila na stole. A proč je vůbec nejdůležitější? Právě proto, že se objevila na stole. Pro všechny byla v tu chvíli nejdůležitější. Molly si nadšeně nakládala na talíř kousky jehněčího, Arthur vedle ní dělal přesně stejné pohyby. A tohle chování napodobovala většina žáků Bradavické školy čar a kouzel.

"Fuj. Zase jehněčí?" pozvedla znechuceně obočí Rita. Tohle jediné maso prostě nenáviděla. Nedalo se to sníst, proč ho nemohli nahradit třeba kuřetem? Znechuceně si nabrala jen trochu zeleniny s tím, že dnes si prostě zajde do kuchyně, aby se aspoň najedla.

"Ale copak, Ritunko? Připomíná ti to snad kanibalismus, když jíš potomky stejného druhu?" ušklíbla se Rolanda a plácla si přes stůl s Eleonorou Rosierovou. 

Obě dvě teď měly na Ritu pěkně spadeno. Rolanda čekala na to, až Rita uzná, že je blbá a vymklo se jí to pod rukama, a Nora byla prostě jen naštvaná, protože lak na nehty, co se onehdy rozbil, byl její. Měla podezření, že si ho Rita občas půjčuje, ale nikdy jí nic nedokázala, protože Rita měla stejnou sadu na nehty. A teď se jí to potvrdilo. Za všechno totiž mohla Rita.

"I ty vlasy připomínají ovce," zasmála se Nora a zatahala Ritu za jednu blonďatou loknu. Rita sebou trhla, až vrazila do jednoho mladšího chlapce, co se na ni velice zle podíval, ale nijak to nekomentoval. Očividně si Rita vydobyla jistou pověst.

Jenže s tím, co se teď kolem blondýny dělo, nemohla vůbec nic dělat. Prostě se to stalo a ona jen musí počkat, až je to přejde. Rolanda bude za čtyři dny v pohodě a Nora tak za týden. Už to párkrát zažila.

To by se ale vedle ní nesměl objevit jeden sedmák, co je shodou okolností primusem. Ctižádost mu rozhodně nechybí a ambic má na rozdávání. Neumí sice tak dobře sekat jazýčkem jako Rolanda, která je také svojí duší zmijozelská, ale byl všeobecně oblíben pro svůj nestranný postoj.

"Děkuji ti za dnešní oběžník, skutečně to stálo za to," oznámil jí Kornelius Popletal, načež Rita se ušklíbla. Takové věty slýchávala často. 

"Varovala jsem tě, Popletálku," blýskla po něm jedním ze svých úsměvů ala jsem nejlepší a co s tím zmůžeš ty. 

"Jistě velice potěší i Dolores," řekl trochu vítězněji primus, načež Rita ztuhla ještě o kousíček víc. Dolores? Proč? 

"Jak...?" 

"Jak to? No, věc se má tak, Rito," začal Kornelius sladce, čímž dával najevo svoji převahu, kterou v tomhle souboji jistě měl. "Že novináři často nečtou to, co napíší jiní. Třeba takové oznámení ve společenské místnosti," pousmál se, pak se zvedl a zmizel u svých přátel.

Rita se nechápavě podívala po Rolandě s Norou. Ty jí ale odmítly cokoliv prozradit. Rita nepřítomně nabodla kousek květáku, ale při pohledu na Noru, jak už se chystá pronést nějakou poznámku, která by jistě souvisela s jejími vlasy a květákem, ho z vidličky zase shodila. Nemohla vyběhnout do Zmijozelu, protože pak by Kornelius vyhrál. A možná to byla ta chyba.

Velkou síní se totiž rozezněly kroky. Jiné než ty studentské. Tohle byly kroky cílevědomé, sebevědomé a dokonalé ženy, která si jde za svým. Podpatky klaply o zem naposledy. Dívka čekala, až se na ni upře všechna pozornost Velké síně. Po pár vteřinách napjatého očekávání se tak skutečně stalo.

Síní se rozlehl šepot. Dívka se potěšeně usmála, načež se znovu rozešla. Své vlasy měla sepnuté v dlouhém ohonu, který by za ní jistojistě vlál, kdyby se rozešla trochu rychleji. To ale nebylo možné. Ona totiž musela nastoupit dokonale. Šepot ustal, když se dívka postavila přímo před profesorský stůl a pousmála se. Sladce jako med, až příliš sladce.

"Z pravomoci ministerstva jsem zde na pravidelné kontrole. Jmenuji se Dolores Umbridgeová a po dobu příštích dvou týdnů vás budu sledovat a hodnotit. Veškeré postupy Bradavic budu znát a popíši je panu ministrovi ve svém hlášení," oznámila důležitě.

Po jejím prohlášení bylo chvíli ticho, načež vstal Křiklan. "Myslím, že to zaslouží potlesk, že Brumbále?" připomněl mu jemně to, že tato slečna ho bude hodnotit a dokazovat mu, jak je lepší a důležitější. Nebýt Křiklana, Brumbál by sám nic takového neudělal. 

"Jistě, máte pravdu," pronesl vesele a roztleskal se. Právě tu tleská někomu, kdo ho bude až do konce roku sledovat bedlivě a pečlivě. Ale když je někdo hloupý a pýří se při potlesku, proč mu ho nedopřát. A tak se k Brumbálovi nesměle přidali i jiní. Tahle Dolores jim sice bude dělat ze života peklo, ale pokud se budou snažit, možná to nebude tak hrozné.

***

Rita až příliš zběsile utekla z Velké síně. Dolores přijela na inspekci a ona právě dnes ráno zveřejnila něco, co se tak snadno mohlo dostat k jejím očím. Jak jen mohla být tak neopatrná? Tohle se jí pokoušel Popletal říct.

Ve své rychlosti skoro narazila do dvou profesorů, co právě mířili k ředitelně. Omluvila se, ale neuniklo jí brblání těch dvou, že kromě té krávy musí řešit ještě nekázeň studentů. Rita se nad tím musela pousmát.

"Proč si nás vlastně Brumbál svolal?" ptal se jeden z profesorů. 

"Nejspíše chce probrat bojovou strategii," ušklíbal se druhý. Společně pak došli do pracovny samotného ředitele a oznámili chrliči heslo. Socha je vyvezla až nahoru, kde už se připojili ke svým zbylým kolegům.

"Jsem rád, že jsme se tu dokázali tak narychlo sejít," oznámil Brumbál, když seděl v čele stolu. Pokynul dvěma příchozím, aby zaujali svá místa, a promluvil znovu. "Jak jste již pochopili, tyto dva týdny budou zlomové."

"Budeme muset učit podle osnov schválených ministerstvem a to pouze ty věci, které jsou bezpečné. Takže žádná složitá kouzla, Minervo," dodal k profesorce přeměňování. "Teď k lektvarům. Horácio, jistě víte, co se dělá," pokračoval.

"Brumbále, nechcete se přece sklonit před touhle dámou," vytřeštila nevěřícně oči Minerva. Brumbál se pousmál. 

"To by mě ani ve snu nenapadlo, Minervo. Jde mi pouze o dobro Bradavic. Zbývají poslední dva týdny do konce roku, takže už máte stejně všechno probrané. Zkoušky jsou v plném proudu a všichni víme, proč sem slečna Umbridgeová byla poslána," vědoucně se na ně zadíval.

"Ministerstvo nám chce ukázat, kdo tu velí, proto poslali ji. A pokud si co nejdříve uvědomí svoji velikost a moc v této instituci, tím dříve se jí zbavíme, kolegové," podíval se po všech a zpražil pohledem mladého Kratiknota, co se právě pokoušel nenápadně podat vedle sedící profesorce jakýsi tajný vzkaz. Možná někdy byli profesoři stejní jako děti. Možná ještě horší, ušklíbl se pro sebe ředitel, když si všiml, jak se jedna z profesorek pokouší nalít do dýňového džusu trochu ostřejší pití.

"A co Hagrid, Brumbále?" zeptala se s obavami Minerva. Brumbál pokrčil rameny. 

"Sám mě požádal o dovolenou již před pár dny. Zřejmě to s tímto incidentem nemá co dělat, ale člověk nikdy neví. Ale apeluji na vás všechny, udělejte to pro Bradavice, jak je známe. Jednou za deset let se musíme podřídit ministerstvu, aby bylo dalších deset let jen a pouze podle nás. Proto vás prosím, buďme v klidu," zakončil svoji řeč Brumbál.

"Ale na tohle nemá ministerstvo pravomoci!" rozohnila se Minerva. Brumbál se na ni káravě podíval. 

"Ale má. Zrovna tohle je naprosto v pořádku. A být vámi, nehádám se se slečnou Umbridgeovou příliš dlouho. Vždyť si ji pamatujete ze své kariéry," podotkl, načež se většině profesorů ztemnil výraz v obličeji.

Všichni si ji pamatovali. A to se snažili zapomenout. Jenže zapomenout na Dolores Umbridgeovou je skutečně nadlidský výkon.

***

Gideon přecházel po společenské místnosti. Byl naštvanější než Dorcas ráno. Mluvil totiž s Kingsleym, který mu to pověděl úplně jinak než Dorcas. Gideon, už předtím vytočený, teď navíc netušil, komu má věřit. Hlava říkala, že Kinglsey je ten, komu věřil celých dlouhých patnáct let, aspoň co si pamatuje, ale srdce hlasovalo pro Dorcas. Už tohle bylo něco, co ho neskutečně vytáčelo a rozčilovalo.

A právě v tu chvíli do místnosti vešel Arthur Weasley společně s Molly. Gideon po nich šlehl jediným pohledem. Možná by se nic nestalo, kdyby se Arthur nenaklonil a nepolíbil Molly. A kdyby se Molly odtáhla, možná by zabránila katastrofě, ale ona polibek prohloubila.

A právě v tu chvíli přetekl pomyslný pohár jednoho dobrého kluka z rodu Prewettů. Ač si říkal, kdo chtěl, co chtěl, rána to byla perfektní. Gideon přiskočil, odtrhl ty dva od sebe a vrazil Arthurovi pěstí. Hned se cítil klidnější, dokud se na něj neotočila Molly.

"Radši běžte na ošetřovnu," zjevila se vedle ní Dorcas jakoby z čista jasna. 

Gideon jí byl již podruhé vděčný. Jak jen tohle přežije? Být vděčný zrovna Dorcas nepatřilo mezi jeho top desítku zážitků, které prostě potřeboval před ukončením Bradavic zažít. A to mu zbývaly pouhé dva týdny do konce celého studia.

"Ale s tebou, s tebou si to ještě vyřídím," pohrozila svému bratrovi Molly se rty semknutými do úzké čárky. Pak podepřela Arthura, který krvácel z nosu či jiné části obličeje, kterou Gideon rozdrtil svojí pěstí, a vydala se společně s ním na ošetřovnu. Zanechala tak Gideona společně s Dorcas v nebelvírské společence.

"Jsi kolosální vůl, víš to?" načala Dorcas téma, na které mohla prostě mluvit stále dokola. Ani se na chlapce nepodívala, neb očima stále skenovala vchod do společenky, kterými se mohla každou chvíli vrátit Molly, protože si to rozmyslela.

"Raději se dnes v noci zamkni, Molly bude běsnit," poradila mu ještě, když na něj konečně pohlédla. Proč mu vlastně radila? Neměla by být spíš na straně Molly? Vždyť byla její nejlepší kamarádka. Ale Gideon byl... Vlastně byl také jejím kamarádem. Snad.

"Asi to udělám," zamumlal zamyšleně a trochu naštvaně Gideon. Dorcas pozvedla obočí. 

"Stále jsi vzteklý?" posmívala se mu. Neměla by dráždit draka bosou nohou, nebo cože to v tom erbu Bradavic vlastně bylo a ona si to pamatovala, ale nemohla si pomoct. Gideon se tak krásně vztekal.

"Ani nevíš, jak moc," povzdychl si chlapec, načež Dorcas zamrkala. Nebyla zvyklá na to, aby se jí tenhle kluk svěřoval. Vždyť on byl ten Jsem nejlepší na světě Prewett. 

"Tak se honem uklidni nebo tě zmasakruju dřív než Molly. Nemáš si neustále začínat. Kdyby se ti Arthur nesnažil už tři roky zalíbit, jistě by ti to vrátil," ušklíbla se konečně dívka.

"Zalíbit? Jak zalíbit?" nechápal Gideon. Dorcas se pobaveně zasmála. 

"To sis toho nevšiml? Bydlíš s ním na pokoji tolik let a stále nevíš, že se mu Molly líbí? Co ty jsi za člověka?"

Gideon si prohrábl krátce střižené vlasy. "Copak já vím?" zamumlal, načež se k Dorcas otočil čelem. "A ty mi v tom taky moc nepomáháš," vytkl jí. Dorcas hraně vydechla. 

"Cože? Já, že ti nepomáhám? Já? A kdo tu zachraňuje tu tvoji pěknou prdel před průšvihy? Hlavně před Molly. Neustále něco kazíš a pak to padá na mě. Kdybych se do toho nevložila každý večer, Molly by tě už dávno přetáhla něčím horším, než je kniha. Tak si to laskavě uvědom, Gideone Prewette," prskla a naštvaně oddupala do dívčích pokojů šestého ročníku.

Gideon ještě chvíli stál ve společenské místnosti a zíral do prázdna. Byla to pravda, Dorcas mu skutečně poměrně hodně pomohla. A on jí za to všechno ještě nadává. Jenže... Byla to Dorcas. Téhle holce prostě nešlo nenadávat, když si věčně začínala. 

Kromě toho mu ale na mysl stále vyplouvala jedna a ta samá věta. A kdo tu zachraňuje tu tvoji pěknou prdel před průšvihy? Gideon velice sprostě zaklel, když si pomyslel, že zadek Dorcas také není úplně k zahození. Vysportovaný z famfrpálu a takový... Dost!

Gideon prudce vstal z křesla, do kterého se nevědomky posadil, a vyběhl do pokojů. Tohle bylo prostě příliš mnoho věcí na jedno jediné odpoledne. A pokud by se v Bradavicích hledal někdo emocionálně nechápavý, pomalý či úplně slepý, byl by to právě Gideon Prewett.

Ve svém rozrušení si ale ani on ani Dorcas nevšimli chlapce, co zuřivě psal dopis. Ani jeden z nich neviděl, že byl adresován Prewettovým. A ani jeden z nich neviděl, jak se Kinglsey spokojeně pousmál a odběhl tajně do sovince. Nebyli ani u té chvíle, kdy dopis dorazil do sídla Prewettových a o pár minut později se ze salónku ozvaly naštvané výkřiky obou manželů Prewettových.